Srandaslovníček

19. listopadu 2018 v 21:17 | Jan Duha
Zdravím, milí čtenáři.

Jsa po nemoci, musím si nejprve utřídit myšlenky na vážnější témata a sebrat ztracené síly
pro další články. Událo se toho hodně a teď to čeká na roztřídění, brain loading, please, wait.

Abych tedy nezůstal zcela nečinný jako pověstný taoistický vládce, přidávám sem humornou jednohubku pro pobavení
- netypický překlad deseti slov. Některá jsem vymyslel, jiná už viděl jinde, doufám, že pobaví i Vás.

1) Teplota - srdeční aktivita biblické postavy

2) Extrémista - člověk, který míval dříve často trému

3) Teleport - přístav pro telata

4) Aromaterapie - terapie, které se neúčastní Romové

5) Apoštol - člověk, který nerad chodí pro poštu

6) Eragon - historické období

7) Xenofobie - strach ze Xeny

8) Etapa - italské konstatování, že je něco jednohubka

9) Policajt - více času

10) Berlín - pobídka rybáře ke kořisti

Brzy opět naviděnou.
 

Setkání s kapitánem

17. září 2018 v 0:03 | Jan Duha


Jak víte, už delší dobu podporuju Piráty.
Stal jsem se už i registrovaným příznivcem na fóru, což je vlastně první krok ke vstupu do partaje.

A nestěžuju si. Pokec s fajn lidma, útulné zázemí v Pirate Space Brno, pilování argumentačního ping-pongu
s potencionálními i již přesvědčenými voliči, pocit, že měním tuhle republiku k lepšímu...to všechno mě na tom baví.
Stejně jako fakt, že u Pirátů převažujou mladí kluci, a hodně hezcí, jeden dokonce s modrýma očima...
ale no...hm...přejděme k věci :D

Jeden víkend na konci srpna jsem byl, jako už párkrát předtím, na pirátské kampani, ale tahle byla něčím výjimečná
- měl přijet předseda Ivan Bartoš.
Ano, ten vysmátý týpek, co má "ty drony" na hlavě.

Na FB psala kamarádka z ODF, která teď dělá celostátní koordinátorku Pirátů, že s Ivanem rozdává na Svoboďáku
Pirátské listy. Tam už jsem ho nezastihl, neboť každou sobotu kolem dvanácté se pravidelně
dívám na herní pořad Re-Play, a ani tentokrát jsem tento rituál neporušil.
Ano, stereotyp Piráta, co rád paří na komplu, approved.

Dle FB se pak mělo razit do Bástru, pro hantecu neznalé, do Bystrce.
Tam se mělo chvíli kampaňovat, aby se pak jelo zpět do centra,
zakončit den ve Vegalité na diskuzi pirátských kandidátů s občany.

Dojel jsem šalinou do Bástru, jdu na Prigl, vyhlížím kolegy a nikde nikdo.
Tak volám organizátorce. Prý obědvá a za hodinu dorazí.
No co, aspoň jsem se trochu protáhl, snědl svačinu a prošel po okolí.
Poté dorazil kolega a nakonec celá skvadra v čele s předsedou.
Všichni jsme si to štrádovali od zastávky směrem k Priglu, v rukou pirátské vlajky,
vyzbrojeni kamerou a domácím burčákem. Jen ty sound-systémy tentokrát chyběly.

Ivan vypadal, že se chová stejně v reálu, jako před televizními kamerami, což asi o spoustě politiků
říct nelze. Bavil se, vtipkoval, s pár lidma si potřásl rukou a polemizoval, jak bude vypadat volební videoklip.
Mezitím se směle popíjel burčák, ale mimo kameru, protože přece nebudeme propagovat alkohol, hehe.
Minuli jsme i párek Kypřanů, kteří se ptali, jestli je pirátská strana i v jejich domovině.
Díky strýčku Googlovi se zjistilo, že je, jen není oficiálně registrovaná.
Došlo i na historku o setkání s nějakou starší paní, co si stěžovala, že "Piráti drogujou", načež
se jí její kamarádka spoludůchodkyně jala vysvětlovat, že to s námi není tak horké.
Inu, kampaň v plném proudu, sorryjako!

Zlatý hřeb dne byl ten, že jsme zakotvili v půjčovně loděk na lidský pohon a vydali se - samozřejmě s vlajkami v ruce
a v oku kamery - brázdit přehradu. Po chvíli chaotického pendlování sem a tam a hovoru
s kolegyní, která loď kormidlovala, se nám podařilo se seřadit ve čtyřstupu za sebou a filmování mohlo začít.
Ač správný kapitán by měl opustit loď jako poslední, Ivan je stejně nenapravitelný kafař, jako já,
takže ji kvůli tomuto nebeskému moku musel opustit jako první.

Pak se jelo do Vegalité!
Taky to vlastní vegani a hipíci a taky je to ve sklepě,
takže takoví Tři Ocásci v bledě modrém, akorát je to víc restaurace, než kavárna.
Už kdysi jsem tam měl veganské špičky a chutnaly moc dobře, byť trochu nezvykle.
Tentokrát jsem si dal jakýsi cider a dost děsivě pálil, tak jsem ho musel spláchnout Zulu kolou
(kladickou Kofolu tam nevedou).

Chtěl jsem si objednat i vege burger, ale sdělili mi, že už nevaří. Zpětně jsem se dozvěděl,
že prý kvůli nějakému opilci, co se motal v kuchyni. Naštěstí jsem toho nebyl svědkem.
Nevadí, jeden kamarád-pirát mi daroval na ochutnání vege pizzu, takže večeři i tak bylo učiněno zadost.

Čilou diskuzi s kolegy o politice i zálibách vystřídala diskuze Ivana a dalších kandidátů s občany.
Jak se dalo čekat, nejvíc se řešilo rezidentní parkování, brněnská to zářijová novinka.
Poté jsme se odebrali do naší základny - Pirate Space Brno.
Takový sklep zařízený dost na punk, ale útulný tak akorát.A zásob dost na to, abychom mohli vydržet
bez asistence restaurace nad ním, prý nevalné pověsti.

Teprve teď, při cestě na ono místo, jsem měl příležitost s Ivanem, který byl neustále v jednom kole,
prohodit pár vět.

Představili jsme se a oba usoudili, že to byl fajn den a měli jsme úspěch.
Pak Ivan mluvil o tom, jak je v jednom kole a že se v nejbližších dnech
v Praze koná demo za svobodný internet.
A nakonec se zmínil o tom, že byl v České Televizi v jakémsi virtuálním studiu, které imitovalo
venkovní prostředí.

Zapadli jsme do Spacu, já se uvelebil na židli, vytáhl onu řečenou pizzu a jal se konzumovat,
zatímco Ivan prohlásil "tak, Tour de Morava je ukončeno!" a dveře se za ním zavřely jak velká voda.
Asi už toho měl fakt plný brejle.

Nicméně setkat se naživo s nejhlavnějším Pirátem v Česku byl i tak zajímavý zážitek!

Nedávno jsem četl článek od Lúmenn, že ji už politické komentování a angažování se nebaví.
A upřímně, já se jí nedivím. Asi už toho všeho má stejně nad hlavu, jako Ivan.

Ale ač mne politika zajímala do nějaké míry vždy, díky mému angažmá u Pirátů právě poslední dobou
vnímám, že mě opravdu bavit začala.

Ono vůbec - když nemáte stálou práci ani kluka, na buddhisty jste moc free a komunikace s rodící se kapelou má sestupnou tendenci, knížky a seriály se časem omrzí a někde se socializovat musíte.
A jaký je lepší způsob seberealizace, než pomáhat republice stavět se na nohy?
A navic být ještě zvěčněn i v Pirátských listech?

Váš

Honza Duha

Nachtasyl, hat sein Stil!

10. srpna 2018 v 17:56 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro nachtasyl
Grüß Gott!

Tedy, chci říct, zdravím, čtenáři!

Před nějakou dobou jsem se opět vydal za kamarádkou T. do Vídně a tam bych nejspíše pozdravil právě
"Grüß Gott!", tedy ,,Pozdrav pámbů!", případně ,,Hallo", tedy ,,Ahoj".
Na to pozor - když tam pozdravíte "Guten Tag", budou si myslet, že jste Němec.

Dojeli jsme ke kámošce domů a opět pořešili všechno možné, od kluků, přes hudbu, politiku
až po pracovní peripetie. Doma jsme se najedli (abych držel basu s T., vděčně jsem přijal její
veganskou dobrotu - jednalo se o nějakou zeleninu s rýží).
Předtím jsme ještě ovšem stihli výbornou zmrzlinu s ovocem.

Po pokecu a potom, co jsem T. názorně předvedl, jak se cvičí Pět Tibeťanů,a všiml si, že na duchovano stále nezanevřela, neb na stěně se skvěl gobelín s Buddhou, dorazil její spolubydlící M.,
celkem milý a sympatický chlapík. Prý studuje fyziku, ale není to žádný Sheldon, takže s ním byla celkem sranda.
Jen k mé smůle nebyl na kluky.

Donesl jsem nějaké korejské čaje, které mamce dala jedna její žákyně ze Soulu,
samozřejmě jsem vybral ty popsané v latince a nikoliv v hangulu.

Nějak na ně ale nedošlo. V tom vídeňském hicu, který se nijak nelišil od hicu brněnského,
bychom je i po uvaření museli několik hodin lednit, nebo ještě lépe mrazit.
Tak jsem je T. nechal na památku.

Poté se mi konečně splnilo další z mých novoročních předsevzetí - vyrazili jsme do podniku Nachtasyl!

Byl jsem poučen, že hned vedle existuje ještě Tagasyl, kam se chodí ve dne, a konají se tam různé výstavy a kulturní akce.

Věděl jsem z vyprávění, že v Nachtasylu se kdysi konaly různé kulturní večery, které tam pořádali Čechoslováci,
a očekával jsem proto nóbl kulturní klub.
A ona to přítom byla taková oprýskaná knajpa, takový punkový sklep.

Na zdech plakáty s pozvánkama na nejrůznější akce, hluk, dřevo a beton.

Plus bylo, že vám na požádání načepovali vodu zdarma, takže když jste nechtěli, nemuseli jste chlastat.
Takže s "Eine Wasser, bitte!" si v podstatě vystačíte celý večer, pokud tedy nemáte hlad, což by byl asi problém.
T. nepije vůbec, já si přecejen jednu rundu ořechovky k té vodě dal, abych neurazil.

Postupně začali přicházet další T.ini kamarádi. Nějaký A., který kdysi pořádal zmíněné literární večery, ale z důvodu nezájmu je zrušil. Prý se vždy neformálně sešlo několik lidí u jednoho stolu, aby ostatní oblažilo svými verši či povídkami...
Ale byli ostatními ignorováni...

Dále přišla srdečná Basta z Afriky a vtipkovali jsme, že když už já chci skládat funk a T. zase techno,
Basta by mohla hudbu dělat taky, protože mít ve jméně ,,bas" je výborné PR.

Chvilku se dohadovala s hlučnou dvojicí sedící v rohu, načež byla uzemněna tím, že
,,If you don´t like it, you should go somewhere else, ok?", nakonec se ale po pár panácích vše urovnalo.

Sice byl ten podnik špinavý a pokud jde o záchody, i mokrý, ale aspoň se můžu utěšovat tím,
že se tam kdysi scházeli chartisti a Havel.

Druhý den jsme šli do hodně zajímavého podniku, kde vařili nějací Pakistánci.
Zajímavý je tím, že tam můžete sníst, kolik chcete, a zaplatit kolik chcete
(byť se doporučuje zaplatit minimálně pět euro).
Kupodivu jim to velmi dobře prosperuje.

T. si opět dala něco vegan a já kuře s rýží, na které jsem měl již velkou chuť.
I když ona ta sója v těch vege provedeních někdy vypadá tak přesvědčivě, že ji od masa
skoro nepoznáte.

Poněvadž jsem chudý nezaměstnaný, dal jsem pákistánským plantážníkům pět euro
a na řadě byl další program.

Nakoupili jsme nějaké ty pochoutky, ovoce, piva a šlo se koupat k řece.
Nejlogičtější druh sportu, jaký v té zhmotněné Sahaře můžete dělat.
Své brněnské kamarádce A.S. jsem bral jednu plechovku Gössera, dobrého vídeňského piva,
které touží ochutnat. Už se jí chladí v lednici... Druhou jsem vzal sobě.
Dále jsme oba konstatovali, že ve Vídni se s eurem vůbec nezdražilo, kromě služeb, které jsou dražší proto,
že se tam lépe platí lidská práce. Nevím, jak restaurace, ale pokud jdete do Penny,
cenové relace se od Česka nijak zvlášť neliší.

Když už jsme našli místo, kde nikdo nebyl a bylo tam blízko k vodě,
a začali lamentovat, že tohle léto není léto, ale demoverze krematoria,
spustil se obrovský slejvák. Nebylo holt na co zaklepat.

Zdrhli jsme pod nejbližší most, což nám moc nepomohlo, páč taková sviňa, jako déšť, nebude nikdy padat přesně kolmo.
Zvlášť, když přijde kamarád vítr. Ale aspoň se to krematorium trochu zmírnilo
a pokecali jsme s pár cyklistama. Většině z nich jsem nerozuměl, jeden nám radil jakousi pirátskou zátoku,
kde je údajně dobrá koupačka. Vida, pirátská zátoka, zasvítily mi oči. Nu, třeba příště,
v tom horku by t byla štreka.

Cestou se k nám připojili ještě dva kluci, co jsou spolu, Sandokan, co zdrhnul z Turecka před Erdoganem,
a jeho přítel, blonďatý sympaťák Sven.

Když jsme našli místo, kde byly schody přímo do Dunaje a nikdo kolem, zajásali jsme, vytáhli rádio a pochutiny
a jali se relaxovat. Jako první se osmělila T., pak vlezl do vody i ten zbytek.
Posilněn kombinací chipsů, piva, ořechů a banánů jsem se tam taky vydal.

Plavání je na kondičku i osvěžení skvělá věc, a byť ve vodě byla spousta Grüne Schlamm, tedy zelených řas a bahna,
což bylo trochu Ecklhaft, tak proč platit za koupaliště, když i Dunaj může být na zchlazení sehr gut.

Pak kdosi vytáhl rádio, kecalo se a v pozadí hrály písničky z přelomu milénia.

Byla to celkem gute Reise. Opětovné setkání se starou kamarádkou, poznání spousty nových,
a kromě skvělých zážitků jsem si domů odnesl i vege pomazánku ze sušených rajčat, bazalky
a slunečnicových semínek, a též ovocné sušenky.

Nachtasyl hat Stil, ich liebe Wien!
 


Manifest odpadlíků od buddhismu Diamantové cesty

10. srpna 2018 v 16:49 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro buddha with headphones
Světem obchází strašidlo. Strašidlo kritického myšlení, nezávislého uvažování.
Ve zrychlující se informační společnosti plné hoaxů na jedné straně
a všemožných snah o cenzuru na straně druhé, je toto strašidlo dobrým spojencem.

Snaže se uchopit myšlenky těch, kdo odpadli od tvrdého jádra buddhismu Diamantové cesty tak,
jak ji propaguje lama Ole, dávám dohromady tento text.

Odpadli jsme od lama-olejismu, protože si myslíme, že lama-olejismus rezignoval na to býti autentickým buddhismem.
Odpadli jsme od jádra jeho sanghy a jdeme si vlastní cestou, tak jako sám Buddha se vzdal rodiny, majetku a pohodlí,
aby mohl začít hledat pravdu.

Vnímáme, že z původně otevřené skupiny lidí, jakou buddhisté Diamantové cesty následující lamu Oleho dříve byli,
se začíná ším dál více stávat elitářská skupina ovlivněná politikou a nacionalismem, ačkoliv Karmapa,
hlavní představitel linie, řekl ,,žádná politika v mých centrech".
Toto vyřkl po zkušenostech s politikařením v tehdejším Tibetu.
Rovněž inkvizice a náboženské války nás přesvědčuje o tom, že jakékoliv propojování náboženství a politiky je lidem
mnohem více na škodu, než k užitku. O správnosti činů totiž rozhodují mnohem víc jejich následky,
než motivace, s jakou byly spáchány, jak nám říká princip karmy.

V Diamantových centrech, tam, kde to dříve vypadalo jako sraz trampů,
to dnes vypadá spíš jako v nějakém klubu golfistů.

Buddha nikdy neřekl ,,slepě poslouchejte lamu". Naopak řekl ,,věřte sami sobě, buďte sami sobě světlem.".

Lamu máme vnímat jako zrcadlo vlastní mysli. Máme se tedy identifikovat s jeho duchovní realizací,
nikoliv s jeho předsudky, politickými názory nebo jinými ztuhlými představami.
Buddha nás naopak vyzývá, abychom mysleli ,,out of the box" a vše si ověřovali vlastním rozumem.
Žádný buddhista není sice ještě Buddha, neměl by ale zapomínat na to, že se snaží tohoto stavu dosáhnout.
Buddhismus je duchovní směr, nikoliv politická strana ani elitní klub motorkářů.
(Nemluvě o tom, že tím, že lama Ole rád jezdí na motorce, poškozuje životní prostředí, a tím cítícím bytostem,
v posledku včetně sebe, moc štěstí nepřinese).
Ego je něco, co máme překonávat a ne si jej honit nad vlastní přebujelou maskulinitou.

Buddhovo přání štěstí všem bytostem se neslučuje s rasismem, homofobií a jakýmikoliv jinými diskriminačními ideologiemi, neboť nelze skloubit představu, že mají být všechny bytosti šťastny, s představou, že jedny mohou být šťastny pouze
na úkor druhých.

Vyhánět lidi z center, byť s dobrou motivací, je pak více než kontraproduktivní.
Oč lépe se bude člověk cítit, když jej vyženete z místa, kde se cítil jako doma?
A cílem buddhismu přece je, aby člověk našel trvalé štěstí, nikoliv trvalou frustraci.

Zakládám frakci odpadlíků Diamantové cesty.
Je určena všem, kdo prošli učením lamy Oleho a třeba si ho stále váží, zároveň ale mají moc kritického myšlení na to,
aby začali brát buddhismus jako dogmatický kult osobnosti.

Lidi, probuďte se, i když v tom horku je to někdy problém.
Lama následuje Buddhu, Buddha následuje vlastní mysl. Buďte jako Buddha!
Se svou myslí jste 24 hodin denně, lama ne.

Nenásledujte kultaře, prostě buďte!

Buddha se vzdal rodiny a majetku, společenského postavení, kvůli pravdě.
Buddha nebyl nácek. Naopak.
Byl to duševní Pirát, který věděl, že sdílením se radost jen znásobí.
Byl to duchovní anarchista, který za nejvyšší autoritu považoval svou vlastní mysl.
Bohové, kultisti, vlastní postavení, to vše odvrhl, aby mohl prostě být.

Jestli zním moc pateticky, je to asi tím, jak mě nabudilo to kafe.
I když jako buddhistu si mě asi představujete spíš s šálkem čaje :D
Chyba lávky...

Tak co závěrem? Asi se opakuju, ale...prostě buďte!
Ve významu imperativu od být i od budit.

Odpadlíci od Diamantové cesty všech planet, spojte se!
Nemáte co ztratit, jen své ztuhlé představy!

A můžete se spolu s vesmírem zasmát sami sobě.

Being a buddhist nerd...

7. července 2018 v 17:35 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro ohmm

2018 - rok failů?

30. května 2018 v 16:50 | Jan Duha

Máme konec května a já mohu tak trochu bilancovat, co rok s osmičkou na konci
zatím přinesl do mého života. Co načal, co ukončil a co nestihl změnit.
Spíš než pozitivní věci to zatím byly různé faily, kterými se mi vesmír snažil házet klacky pod nohy,
ačkoliv se svou frustraci snažím skrýt za optimistický úsměv.

1) Tetin odchod

Když vám odejde na druhý břeh někdo blízký, ke komu chováte možná i hlubší vztah, než ke v mnohých momentech
autoritativním rodičům, a jehož laskavost vás tolik inspiruje, samozřejmě vás to zasáhne.

Začaly se mně vracet depky a pocit vyhoření, včetně třesu rukou, bolestí bez zjevné příčiny a dalších chuťovek.
Jakoby mi ze života zmizel jakýsi rodinný safe-space, do kterého můžu uniknout před stresem každodenního života.

2) Nepráce

Další fail je, že stále nemám práci, byť na víkend jsem domluvenej do knihkupectví.
Zní to inspirativně, ale kdoví, jak to dopadne.
Bez práce se cítím neužitečný, jako bych si od světa jen bral a nic nedával zpátky.

3) Samota

Rád bych s někým sdílel své životní radosti i strasti, jenže jaksi stále není s kým.
Vesměs mi píšou většinou staří dědci, kluci, kteří nejsou moje typy
anebo slibotechny, které naslibují hory-doly a pak ani nepřijdou na schůzku.

4) Nekomunikátoři

Ačkoliv mám z lidské psychologie leccos nastudováno, stále mi uniká,
proč se mnou někteří kamarádi z ničeho nic přerušili komunikaci,
ačkoliv si nejsem vědom toho, že bych jim jakkoliv ublížil
a na vysoké jsme spolu měli naprosto bezproblémové vztahy.

5) Buddhisti - nebuddhisti, oblečení - neoblečení

Ten pocit, když dojdete na meditaci do buddhistického centra, kam chodíte roky
(v mém případě šest let) a lidi, kteří se k vám předtím chovali naprosto otevřeně a kamarádsky,
se prohlásí za jakousi samozvanou komisi a řeknou vám, že tam nemáte co dělat, protože máte na různé věci,
včetně politiky, různé názory a protože jste tři měsíce trpěli úzkostma. Načež vás jak malého fagana vyvedou z místnosti.
Ano, to člověku opravdu pomůže zlepšit psychickou kondici, když ho vyhodí z místa, kde je šťastný, a kam si chodí vyčistit hlavu od problémů.
Poslední dobu mám pocit, že z buddhistů diamantové cesty se z původních otevřených a přátelských lidí,
nemajících problém uspořádat grilovačku, párty pro lidi narozený v létě nebo filmový večer,
začíná spíš stávat jakási sekta postavená na uctívání kultu osobnosti fýrera lamy Oleho.
A pokud se tato buddhistická škola nevzpamatuje a bude pokračovat v tomto autoritářském chování
vůči každému, kdo vybočuje z toho, co oni považují za normál, zřejmě začnu meditovat někde jinde.
A to bez ohledu na to, co všechno pěkného jsem s těmi lidmi za ty roky prožil.

A co vy, čtenáři? Byl pro vás prozatím rok 2018 rovněž rokem failů, nebo spíš rokem successů?

Jako - stále ještě - relativní optimista doufám, že zbylá část roku bude na successy
mnohem bohatší!

V hlavě

2. května 2018 v 17:59 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro V hlavě
Ano, tenhle článek je už k hodně dávnému tématu týdne, ale až teď jsem se dokopal k tomu ho dopsat.
Nu, článek. Bude to spíš taková krátká glosa, protože na mě zase přišlo tvůrčí okno
a proces zasklívání není vždy úplně snadný.

Téma týdne bylo tehdy ,,Ideální svět". To mi připomnělo film ,,V hlavě", který v květnu 2015 vydal Pixar
a v době začátku psaní tohoto článku byl horkou novinkou.
(mimochodem studio Pixar dodnes miluju a jejich smysl pro práci s animací a dětskou fantazií
mne provázel značnou částí dětství, kdy jsem byl rozkročen někde mezi reálným světem a světem imaginace).

Film pojednává o dívce Riley, která má v havě pět emocí. Radost, Smutek, Strach, Vztek a Nechuť,
které spolu soupeří o své místo na slunci, či spíše v její mysli.
Film plánuju zkouknout, neboť na své vnitřní dítě, smyšlené světy a kamarády se snažím nezapomínat,
byť to může někomu připadat trhlé.
Naopak i je jako jakési jungovské archetypy vnímám jako zrcadlo svého vnitřního prožívání.
Takže to vypadá, že na film kouknu hned po zhlédnutí Thor: Ragnarok.

Podobnou směs myšlenek má nejspíše ve své hlavě každý člověk.
Ostatně i jeden z důvodů, proč jsem svému blogu dal název ,,Myšlenkov", je, že ho vnímám jako jakousi vesnici
či městečko, či dokonce svět, složený z koktejlu mých myšlenek.

Téma týdne nastoluje zajímavou otázku, a to, zda existuje ideální svět.
Myslím, že ne. Člověk i společnost se vyvíjí překonáváním problémů, učí se z jinakostí druhých.
Konflikty mezi lidmi budou existovat v demokracii, totalitě, anarchii i nějakém úplně novém,
nám dosud neznámém systému.
Zkrátka proto, že všichni chceme být šťastní, ale každý z nás si to štěstí představuje trochu jinak.
Proto mi je tak cizí třeba představa křesťanského nebe.
Ve světě, kde by bylo vše dokonalé a nic se neměnilo, by se lidé nekonečně nudili.
Prostě proto, že by se už neměli kam dál vyvíjet.

Jaký by byl život s ideálním klukem? Možná fajn, ale po čase okoukaný, nudný.
Kdo občas neporuší pravidla, nemá možnost si je plně uvědomit a začít přemýšlet o jejich smyslu.
Hodně lidí klade důraz na řád a zákony, je ale dobré si uvědomit, že společenské systémy
se v historii měnily - a dodnes mění - právě proto, že někdo porušil pravidla systémů dřívějších.

Nedívám se na svět jako Platón, ale spíše jako Aristoteles.
Svět pro mě není odrazem ideálu, ale zkrátka reálným světem i s věcma, který třeba nejsou až tak fajn.

Kluk pro mě není odrazem ideálního kluka, ale prostě reálný kluk s veškerým rošťáctvím
a flegmatismem, které ke ,,klukovství" patří.

Jak už jsem dřív psal, kvůli pracovním i osobním těžkostem jsem musel několik měsíců
brát AD.
Ty prášky vás neudělají šťastným. Ony jen způsobí, že se sice nemáte blbě, ale vlastně se nemáte vůbec nijak.
Váš stav by se dal popsat větou typu ,,Aha, já existuju. To je zajímavý."
Nakonec jsem si stejně uvědomil, že žádné prášky za mě nic nevyřeší.
Prášky jsou jen prostředek, ale nakonec je veškerá změna života i okolí v začátku opět v hlavě. V mysli jako takové.

Tak jsem začal víc chodit na procházky, na kafe s přáteli, plavat, více si číst, více psát.
Více cvičit, více relaxovat. Pak už člověk nemá čas považovat každé bodnutí u srdce automaticky za infarkt
nebo bouli na čele za nádor na mozku. Prostě se naučí ty věci nechat plavat.

Pan Jung měl v hodně věcech pravdu. Třeba v tom, že sny a představivost k nám hovoří v obrazech či symbolech,
takzvaných archetypech.

Jako malý, asi devítiletý kluk jsem měl fantasy svět a i imaginárního kamaráda, se kterým jsem si povídal.
Možná mi skutečný svět připadal nudný a reálných kamarádů jsem měl pomálu.
Jako dospělí se tomu už často smějeme, ale přesto neviditelné světy a kamarády mnozí z nás mají dále
- sci-fi a fantasy je velmi populární, stejně, jako náboženská víra.

A i když smyšlený svět reálně neexistuje, v nějaké formě přesto existuje.
Vymyslím-li něco, existuje to v mých myšlenkách, tedy minimálně existuje elektrochemický impulz v mém mozku,
který onu myšlenku obsahuje. Chceme-li tedy být vědecky poctiví a ptáme se, zda existují smyšlené světy a bytosti,
pak i jako ti nejzarytější materialisté musíme uznat - ano i ne.
Jako samostatné entity pravděpodobně ne, jako energetické impulzy v našem mozku ano.

Jak už jsem napsal, pan Jung měl v hodně věcech pravdu.
Kdysi se mi zdál jeden na první pohled zajímavý sen.

V tom snu jsem byl v brněnském onkologickém ústavu, kde mi tamní doktorka sdělila, že mám rakovinu
a že za dva roky umřu.

Nejprve mě tento sen vyděsil, zvláště poté, co jsem uviděl ten ústav na fotkách a vypadal přesně tak, jako v mém snu.
Poté jsem si ale vzpomněl na Junga.

Sny k nám nemluví přímo, ale pomocí obrazů, alegorií. Taky je důležitější to, jak se ve snu cítíme, než samotný
příběh či obsah snu.

Rakovina zřejmě poukazovala na můj boj s úzkostmi - jakousi psychickou rakovinou, dá-li se to tak nazvat.
Ta musí projít přirozenou apoptózou, tedy vrátit se do normální míry.
Stejně jako buňky v těle přirozeně rostou, ale musí vědět, kdy přestat, tak je normální mít úzkost
z nastávající zkoušky nebo rande, ale není už normální být z toho vyklepaný k smrti.

A dva roky? Číslo dva dost možná poukazuje na potřebu druhé osoby.
Partnera, prostě fajn kluka, či muže.
Člověk je tvor sociální a souputník do života by mi jistě pomohl překonat obtíže, které by se v průběhu času objevily.

Ono je to všechno v základu v naší hlavě, to, jak prožíváme svět, i jestli si ho chceme užívat i se všemi jeho pro a proti
a zútulňovat si ho tak, abychom se v něm cítili fajn.

Literatura na rozcestí

18. března 2018 v 22:51 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro psaníLiteratura. Psané slovo. Základ kultury každého národa.

Tříbí jazyk a jeho užití, rozvíjí fantazii a představivost a jako věrný průvodce se táhne s lidstvem odnepaměti.

Kdo mne zná, ví, že jsem dost velký knihomol, který rád jak čte, tak i píše.
Zde na blogu se věnuji úvahám a příběhům za svého života, na serveru poeta.cz
pak publikuji básně a povídky.
V listopadu minulého roku jsem se účastnil i akce National Novel Writing Month,
kterou v mém rodném Brně organizovala jedna nejmenovaná kamarádka, již znám z queer srazů.

Jak to zhruba probíhá?
Parta geeků se zaregistruje na stránku nanowrimo.org pod svými literárními pseudonymy a má-li dost odvahy,
pak třeba i pod skutečnými jmény.
Poté se cca. čtyřikrát do měsíce sejde v čajovně, kde všichni vytáhnou notebooky, něco si objednají
a vzájemně namotivováni postupně píšou své příběhy. Každý sám za sebe.

Nevím, jak to funguje v zahraničí, ale v té naší brněnské verzi nám organizátorka pomáhala různými hinty,
nebo tipy, kam by se mohl náš příběh ubírat, případně co do něj zakomponovat.
Nechyběla třeba rada vložit do příběhu nějaké zvíře, nebo pohled hlavní postavy do zrcadla.

Akce se prý ve světě koná každý listopad a psát můžete na libovolné téma.
Měsíční deal je napsat román o celkem 50 000 slovech (nebo více).
To se sice povedlo jen některým z nás, nicméně toto vysoké číslo alespoň motivuje lidi začít psát,
a když už psát začnou, tak se rozepsat opravdu hodně.
Můj pokus o sci-fi se celkem líbil, byť této mety ani po několika měsících zatím zdaleka nedosáhl.
Poněvadž se jedná o mezinárodní akci, spousta lidí píše v angličtině, nicméně je plus rozvíjet alespoň nějaký jazyk,
byť to není váš mateřský...

Psaní mě baví. Jenže stejně jako dům, i tvůrčí lidé mívají občas okna.
Období, kdy si kladou otázky typu jak psát a o čem vlastně psát?
Často se mi stává, že chci napsat nějaký příběh a po inspiraci je veta, a naopak mi vesmír posílá
přehršel různých nápadů a námětů, když zrovna někam spěchám a nemám čas je zapisovat.
Nebo napíšu první dvě kapitoly nějakého příběhu, na který mám od lidí pozitivní ohlasy,
načež zjistím, že se mi nelíbí, postavy mají příliš ploché charaktery nebo je děj až příliš předvídatelný - celé to smažu a můžu psát nanovo. Má-li to tak většina začínajícíh literátů, není divu, že je spisovatelství tak tvrdý chlebíček.

Má dnes literatura vůbec nějaký jednotný styl, nebo ji spíše potkal podobný osud, jako hudbu, a poté, co si prošla svým barokem i svou impresí se rozpadla do mnoha stylů, lišících se dle sociální situace, národnosti i osobnosti jednotlivých autorů? Je dnes jedna česká literatura, jejíž hlavní proud kdysi reprezentovali Čapek a Foglar, které jsem ve svých telecích letech hltal, nebo je dnes spíše mnoho proudů, spousta různých českých literatur?
Možná jejich pluralita opět jen reflektuje dnešní pluralitní dobu, jako umění vždy zrcadlí dobu, ve které vzniklo.

Co na moderní literatuře nemám rád? Hlavně, když sklouzává k veršotepectví.
Vidím na Poetovi, jak spousta mladých autorů - i mladších, než já - možná v naivitě - píše básně jen tak,
aby se rýmovaly, bez hlubšího důrazu na příběh, na nějakou idée fixe, na nějakou jednotící linku.
Někde se zase člověk s rýmem nesetká vůbec. Je to v podstatě jen próza zarovnaná do řádků pod sebou,
aby vypadala jako báseň. Je-li však jádrem básně verš, kde je pak hranice mezi takovouto neohraničenou básní a prózou?
Je vůbec?

Když napsal dříve například Nezval nějakou báseň, bylo jasné, o čem je.
O Manon Lescaut, o společnosti, o přírodě. Zkrátka o něčem.
U spousty dnešních básní vlastně nemáte ponětí, o čem jsou.
Je to sled slov, který připomíná situaci, kdy sedí pacient na křesle u psychiatra a odříkává první slova a asociace,
které mu zrovna proběhnou hlavou, bez ohledu na to, zda mají nějakou souvislost.
Ztrácím se v tom. Proto se snažím psát jinou poezii, takovou, kde nějaká idée fixe alespoň náznakem je,
ať už je to nějaký příběh, nebo jen můj pocit.

V nějakém plátku jsem kdysi od jednoho básníka četl odpověď na otázku, jestli může být gay dobrým básníkem.
Jednak mne zarazilo, že se na to redaktor vůbec zeptal, jednak odpověď dotyčného.

Řekl něco ve smyslu, že gayové jsou citliví a to básník být nemůže.
Pak nechápu, co je podle něj umění, není-li to právě zhmotňování pocitů a myšlenek autora.
Básně bez citu by byly právě jen tím veršotepectvím, které jsem zmiňoval výše.
Sledem zvuků hodinového stroje, jenž nezná mysl, jen čas a čirý chlad.

Co mě už delší dobu láká, je práce knihovníka. Ano, měl bych k tomu více důvodů.
Bývalý přítel knihovnictví studuje. Ségra v jednom nejmenovaném knihkupectví pracovala.
Miluju čtení i psaní knih a můj dědeček byl knihař.

Je ale ještě jeden důvod. Já zkrátka miluji vůni čerstvého papíru nové, ještě neotevřené knihy.
Je to pro mě jedna z nejúžasnějších vůní na světě, hned po vůni krásného kluka a ranního kafe s mlíkem.
Myslím, že elektrický smog čtečky této vůni nemá šanci konkurovat.

Kdysi mi kamarádka T. vyprávěla o vídeňském klubu Nachtasyl. Prý se tam dodnes scházejí českoslovenští
emigranti a pořádají literární večery. Řekli jsme si, že by bylo možná fajn založit něco jako literární klub,
kde bychom se vzájemně podporovali v tvorbě.
Zatím je to u ledu. Dostali jsme se jen k sepsání provizorního uměleckého manifestu a zasněnému plánování, co dál.
Vynořila se spousta problémů dnešního dne, typu jak to zorganizovat, jaký to bude mít úspěch, co vlastně psát,
kde na to vzít prachy a taky, jestli vydávat samizdatem, nebo přes nějaké vydavatelství.
Navíc chtít po lidech kolem Nachtasylu, aby každý měsíc jezdili na nějaký literární sraz do Brna, by se nemuselo setkat
úplně s úspěchem, byť tolik z ruky Vídeň zase není.

Co se mi hodně líbí, je projekt knihovny Jiřího Mahena, která se rozhodla do městského prostoru instalovat
jakési improvizované dřevěné police, ze kterých si každý může odnést libovolnou knihu, nebo na nich naopak
nechat nějakou, kterou už dočetl a nechce, aby mu na ni doma padal prach.
Takový knižní internet. Každý může uploadnout nebo downloadnout, co je libo.
Jednu knížku s duchovní tematikou jsem si už odtam stihl odnést, tak uvidíme.
Dívám se do budoucnosti s nadějí, že akce jako tato přiměje víc lidí, aby víc četli a víc psali.
Že aspoň načas zvolní a odtrhnou oči od neonů lákajících na všemožné nekonečné nákupy.

Literatura je na rozcestí. Spousta lidí v uspěchané době nemá čas mezi prací a nakupováním psát,
a pokud čte, většinou jen v rychlosti ze čteček, nebo nějakou nenáročnou, například červenou knihovnu.
Nad kvalitou obecně často vítězí rychlost, stručnost, lenost a pohodlnost.

Uvědomme si ale, že buď budeme hodně číst a i sami psát, nebo se o češtině bude za pár desítek či stovek let
dost možná referovat jen v učebnicích historie jako o mrtvém jazyku.
Chtěl bych motivovat více, hlavně mladých, lidí, aby o literaturu pečovali a rozvíjeli ji.
Pojďme do toho. Vlastenectví se neprojevuje nenávistným hulákáním na náměstích,
ale tím, že rozvíjíme to, v čem jsme dobří a co nás vystihuje.

A Čapek s Foglarem taky nespadli z nebe.

Hledání mužství aneb Buddha sem, Buddha tam

8. března 2018 v 0:35 | Jan Duha


Výsledek obrázku pro beefy guy

Upřímně, tenhle článek jsem měl v plánu napsat už delší dobu, ale nedávný zážitek zapůsobil tak trochu
jako katalyzátor jeho sepsání.

Šlo o to, že jsem se, jak už skoro šest let nepravidelně činím - opět vypravil do brněnského centra
Diamantové cesty na meditaci.

To místo je zvláštní a zvláštním způsobem člověka přitahuje.
Žlutá, funkcionalistická, prosklená budova mezi zelenou přírodou.
Kdysi na tom místě prý bylo keltské pohřebiště, ve dvacátém století mateřská školka a nyní je tam
buddhistické centrum.

Nedaleko se dle směrovky nachází kostel sv. Antonína, takže bych se vůbec nedivil, kdyby se u nás cestou
domů zastavil nějaký ten zvědavý křesťan...

Vždy, když do centra přijdu, potkám trochu jinou skladbu lidí a zažiju specifický zážitek.
Někdy jsem nadšen, jindy si říkám, že to ušlo a mám i dny, kdy si říkám "co to zas, u všech všudy, bylo za úlet?"

Podobný pocit jsem měl po zatím poslední přednášce, kterou jsem v centru zažil, a která se týkala
rozdílů mezi velkou a diamantovou cestou.

Většinu času se mi přednáška zdála poměrně inspirativní - učitelé bývají velmi vtipní a nešetří
neotřelým humorem a příběhy z vlastního života, na kterých ilustrují Buddhovo učení.
Občas mi ale přijde - jako i v tomto případě - že tolik ulpívají na společenských stereotypech,
jako by Buddhovo učení o tom, že nemáme na ničem lpět, snad ani nepřijali za své.

Po jinak inspirující a zajímavé přednášce týpek ke konci prohlásil, že když žena tancuje salsu, je to ještě ok,
ale když jí tancuje chlap... a zde se významně odmlčel. Jakoby snad naznačoval, že mít rád tanec znamená nebýt dost chlap. Jakoby před chvílí neříkal, že lidi jsou svobodní a měli by mít možnost si žít, jak chtějí,
pokud tím nikoho neomezují.
Jakoby neříkal sám Buddha, že nemáme lpět na svých ztuhlých představách o světě, ale máme o věcech přemýšlet kriticky a ze všech možných stran.

Připusťme, že nešlo o slova samotná a onen učitel k nám takto napůl v žertu promluvil, jen proto,
aby nás vyvedl z komfortní zóny a naučil naši mysl nebrat si urážky osobně.

Mluvil o tom, že diamantová cesta pracuje s transformací silných zážitků a kdo chodí jen na kurzy vaření,
těžko může mít prožitky tak silné, jako ten, kdo například skáče padákem.
Ale na druhou stranu - proč by nemohl?
Jsou jistě na světě lidi, pro které kurzy vaření představují duševní orgasmus, zatímco skoky padákem
jim přivoďují jen strach a bezmoc.

A pokud je například vaření ženská práce, pak nejspíš Pohlreich není chlap.
Vůbec by mě zajímalo, kdo vlastně rozhodl, jaká práce se bude považovat za mužskou a jaká za ženskou.

Stejně tak, proč je v reklamách tolik nahých žen a tak málo nahých chlapů (snad s výjimkou Mrože).
Není to nelogické, když na světě je více heterosexuálních žen, než mužů - a tyhle ženy by se jistě
radši mrkly na nahého borce, než na ženu?

Může být třeba kluk sexistický vůči jinému klukovi? Sexismus kluka k holce je do značné míry dán onou rozdílností.
Ženy jsou vnímány jako to slabší pohlaví, protože v průměru asi o něco slabší - třeba sportovně - jsou.
Tak mají kluci pocit, že si k nim mohou třeba více dovolit. Nadřazují svoje pohlaví nad jejich.
Když má ale na mě narážky jiný kluk, můžu mu to stejnou měrou vrátit, bo jsme pohlaví stejného.

Proč je vlastně mužská nahota vnímána jako jakási slabost nebo projev gayství, když u nahé holky tomu tak není?
Není právě nahý muž symbolem plodnosti a síly?
Zajímavé je, že na druhou stranu odhalená ženská ňadra veřejnost pohoršují, mužská ne.

Těch otázek je celá řada. Navíc si opravdu myslím, že když už někdo následuje učení, které mu říká, že si má vše kriticky ověřovat, tak držet se za každou cenu nějakých společenských konvencí není zrovna moc dobrej nápad.

Navíc na příkladu Buddhy vidíme, že spíš než extrémy vyhledávat lidem radil se jim vyhýbat
- sám žil nejprve jako princ, posléze jako asketa a nakonec se stejně ustálil někde mezi tím.

Týpek - učitel (říkám týpek, nebyl to nějaký starý vážený mistr, mohlo mu být tak mezi třiceti a čtyřiceti)
dále mluvil o tom, že když něco řekne lama, tak to platí, protože má realizaci, a ví věci "lépe, než my".

Ona je to možná svým způsobem pravda, ale my jsme ti, kdo je s naší myslí 24 hodin denně, nikoliv lama,
a způsob, jakým to bylo podáno, mi dost připomíná diktaturu.
Buddhismus diamantové cesty není žádný kult osobnosti, ale měl by vycházet z učení Buddhy, který říkal,
ať jsme sami sobě světlem a vše si kriticky ověřujeme vlastním rozumem.
Což se nijak netluče s úctou k lamovi a jeho realizaci, ale cvok se z člověka stát taky nemusí.

Píšu tady litanie o buddhismu, který vlastně ani neměl být hlavním tématem článku a zabíhám do témat, která jsem chtěl probírat v jiných článcích, ale co už.

Na přednášce bylo fajn minimálně to, že mě přiměla k zamyšlení, a to nejen nad dharmou, ale hlavně nad tím,
co pro mě osobně znamená být mužem a kde vidím své mužské vzory.

Touto otázkou jsem se začal zabývat v době, kdy jsem zjistil, že mám silnou ženskou stránku.
Hodně si rozumím s holkama, mám rád umění, víc než dřív se zajímám o módní styly a tak dále.
Dokonce jsem se už párkrát přistihl, jak přemýšlím, jaké by to bylo být holka, ať už v tomhle, nebo příštím životě
a jestli náhodou nejsem trans.

Postupem času jsem došel k tomu, že to bylo spíše proto, že jsem měl chuť na spoustu kluků,
co jsou hetero, a být holkou by tedy byla jediná možnost, jak se s nimi intimně sblížit.
Touha být v jejich blízkosti se jen maskovala za touhu být holkou.

Taky jsem pochopil, že se často cítím "jako žena" proto, že jsem ve společnosti
takových těch namachrovaných, převážně hetero týpků, které zajímají ve zkratce jen auta, nahé ženy a chlast,
možná snad ještě fotbal, a vynadat někomu do buzeranta považují nikoliv za urážku, ale za jakýsi běžný folklór.

A když je člověk ve společnosti takovýchto buranů, kteří mu zrcadlí, že chlap má vypadat právě takto,
zacímco on sám je citlivej intoš, tak není divu, že si pak moc chlapsky nepřipadá.
Takže se vlastně necítím ve skutečnosti jako žena, jen se cítím jako žena ve srovnání s těmito sígry.
Nemám potřebu dělat na někoho pořád ramena, nebo říkat kamarádovi "vole", když jsme oba lidi.

Ale i kdybych byl trans, tak bych se stejně rozhodl zůstat v mužském těle.
Už proto, že se mi mé tělo líbí a mužské tělo obecně se mi líbí.
A přece se nebudu dobrovolně stěhovat do těla, které se mi nelíbí.

Opravdu jsem přišel na to, že často míra toho, jak moc mužsky nebo žensky vnímám sám sebe, souvisí s tím,
mezi jakými lidmi se pohybuju. Často to funguje tak, že ta jejich energie ve mně vybudí ten protikladný element.
Takže když jsem mezi holkama, připadám si hodně mužsky, protože ony jsou přirozeně mnohem ženštější.
To samé, když se bavím se zženštilým klukem. Pak mám pocit, že já mám být ten hodně chlapskej,
abych jeho ženskost nějak vyvažoval, zatímco kdybych byl s nějakým drsným týpkem,
budu se zas cítit jako totální žena, protože se podvědomě budu snažit vyvážit jeho chlapství.
Když jsem mezi mačo heteráky, připadám si opět jako jejich totální protipól a tedy totální žena.
Jsem-li s někým queer, cítím se tak nějak přirozeně.

Přišel jsem na to, že stejně, jako je učitel zrcadlem mých vlastních znalostí, jsou i druzí kluci pro mne zrcadlem toho, jak vnímám své vlastní mužství.
Mladším se snažím jít jako zkušenější příkladem a starší jsou zase vzorem pro mě. Jako to bylo v antice.

Hetero kluci hledají v holce protiklad, tajemno. Upevňují vlastní identitu tím, že se vymezují
vůči druhému pólu, který je zároveň přitahuje.
My gayové to máme naopak. Hledáme vlastně někoho, kdo nám částečně ukáže kousek nás samotných.

Co tedy znamená být mužem?

Znamená to být biologicky mužem, mít penis? Pokud existují trans lidé, asi to nebude nejpřesnější definice.

Je víc mužem člověk jen proto, že je na holky? Určite ne. Znám dost kluků z řad naší komunity,
co jsou vysportovaní frajeři, kteří by se růžové nedotkli ani násadou od smetáku.

Je snad mužem ten, kdo je vzteklý buran nebo má sklon dělat permanentně machra?
Ne. Tomu se říká přebujelé ego, nebo frustrace, nikoliv mužnost.

Nemám nějaký vyhraněný typ kluka, ale za projev mužnosti považuju například,
když je kluk lehce vysportovaný. Třeba jezdí na skejtu. Sám na něm rád jezdím, byť v této roční době není moc příležitost. Taky když má třeba vousy. Mladí kluci s vousy mohou působit přestárle, těm zralejším ale nijak nepřekáží.

Možná, že kluci jsou od přírody i trochu hravější, dravější, zvědavější.
Je v nich víc to zvíře, než v holkách. Holky jsou takový sladký, kluci jsou slanější a ostřejší, pálivější.
Víc sportují, zkoumají, provokují. To je na nich rajcovní.

Foglarovky nás učí, že v každém klukovi je trochu Rychlých šípů, ale i trochu Bratrstva Kočičí pracky.
Kluk by měl být trochu džentlmen ale zároveň i trochu rošťák.
Fajn kluk je ten, co vám podrží dveře, ale zároveň nemá problém vás hodit na koupáku do vody
nebo vás plácnout přes zadek. Když má tolik silnou ženskou stránku, že ta hravost vymizí, už to nemá tu jiskru.
To už bych si mohl rovnou najít holku a poškádlit tak svoji skrytou bisexuální stránku :D

Možná ta hravost, dravost, zvědavost, průzkumnictví je to, co bere většina kluků za vzor?
Kdoví. Každopádně jsem rád, že mě uvědomění si vlastní ženské stránky přivedlo
k hledání té mužské, abych uvedl svůj vnitřní vesmír opět do rovnováhy.

Je to nejspíš věčné hledání, ale už cesta znamená rozvoj.
Možná se odpověď na otázku "co vlastně znamená být mužem", dozvím až v okamžiku osvícení.

Mezitím bych si všechny ty věci asi neměl tak brát.
Holt stejně jako student MatFyzu není ještě Einstein, tak ani buddhista není ještě Buddha.

Světy pod povrchem

1. března 2018 v 23:08 | Jan Duha

Tak jsme nedávno měli výročí Proherního února, dne, kdy se komunisté pučem dostali k moci
a na dalších čtyřicet jedna let jsme prohráli naši svobodu.
Puče, který nepřímo ovlivňuje dodnes naše myšlení a dopomohl pokračování hradního a sněmovního absurdního divadla
a pokračování srabu, ve kterém se naše země nachází, pod kuratelou komouše a jeho kamaráda estébáka.

Dlouhých, politických článků už tu bylo dost, tenhle bude kratičký. Spíš taková glosa.
A týkat se bude vlastně až období dlouho po únoru, takzvané normalizace.

Šedivé doby, kdy zde vládl Husák, stály se fronty na banány i na ó en vé, v rádiích zněl ve smyčce Michal David a Helenka Vondráčková a v undergroundu se četl Havel a poslouchali Plastici.

Teda, poslouchali se v jednom ze dvou "kmenů", hlavních skupin, na které se tehdy underground dělil.
Dřívější ročníky možná vzpomenou, a i naši mi o tom vyprávěli, že těmto subkulturám mládeže
se říkalo veksláci a somráci.

Veksláci poslouchali disco, nakupovali v Tuzexu za bony, politiku nevnímali, žili si ve svých mikrosvětech prvních lásek
a levné podpultové televize a bylo jim sice trochu šedě, ale tak nějak fajn.

Somráci byli jiní. Neignorovali politiku. Byli to takoví ti angažovaní rebelové, ti pankáči,
co poslouchali Plastiky, četli Bondyho a hltali slova Martina Jirouse zvaného Magora.

Somráci a veksláci (dnes bychom možná řekli prostě šamponi a pankáči, byť ta analogie úplně přesně neodpovídá),
se tehdy navzájem moc nemuseli.
Veksláci se dívali na somráky jako na lidi bez budoucnosti, kteří neví, co se životem, somráci zase viděli veksláky
jako lidi zhýčkané konzumem, kteří žijou jen pro sebe a neodváží se k protestu.

Možná měly obě skupiny část pravdy, jak už to ve sporech bývá.
Fandové různých žánrů se často moc nemusí dodnes, jen se z toho už nedělá taková politika.
Kdo chce, může být požitkář co má všechno (no, však vy víte, kde), a kdo chce, může být rebel.
Obojí je svým způsobem mezi lidmi cool.

Měli bychom si ovšem dávat pozor, abychom o svobodu nepřišli třeba i z jiných důvodů, než z jakých nás o ni připravil komunismus.
Třeba proto, že kvůli závislosti na digitálních technologiích zapomeneme chodit do přírody, nebo proto,
že kvůli samému hromadění věcí zapomeneme na lidi.

A co vy, drazí čtenáři? Pokud patříte k dřívějším ročníkům, do jakého "kmene" jste za minulých dob patřili?
(Při slově "kmen" si nemůžu nevzpomenout na seriál Kmeny.tv, vysílaný kdysi Českou televizí právě o subkulturách)...

Kam dál