Recept na štěstí pro Lúmenn

19. února 2019 v 13:11 | Jan Duha

Zdravím, milí čtenáři.
Jsem zpět po dlouhé době vyplněné studijním a pracovním shonem.

Tentokrát proto, abych opět podpořil svou oblíbenou spolublogerku Lúmenn.
I přes nepříznivé osobní okolnosti by ráda v budoucnu vybudovala v Brně kulturně - duchovní centrum,
zahrnující čajovnu, obchůdek a centrum potkávání kreativně smýšlejících lidiček.

Možná něco na způsob Sibiře nebo trochu alternativněji pojatého Impact Hubu.

Poněvadž nechce squatovat a nemá ani bohatého donátora, finance na tento zajímavý projekt shání na Startovači.
I já bych měl rád v Brně, uprostřed shonu a komerce velkoměsta, podobné místo pro zastavení se, povídání
a zamyšlení měl.

Žádám Vás tedy tímto o přispění na tento vesmírulibý projekt.
I pokud se za ten zhruba den, který zbývá do konce kampaně, nepodaří danou částku 100 000 Kč vybrat,
což se při současném stavu cca. 15 000 nejspíše nepodaří, a peníze tak Startérům přijdou zpět na jejich konta
(sám jsem anonymně přispěl 220 korun), budu rád, když Lúmenn rodinné těžkosti zvládne v pohodě,
projekt nepoloží totálně k ledu a někdy v budoucnu se k němu vrátí.

Odkaz na projekt je zde:

https://www.startovac.cz/projekty/vili-doupatko/

Prosím o meziblogerskou solidaritu! Podpořme Lúmennčin recept na štěstí!

S díky,

Honza Duha
 

Silvestr 2018

6. ledna 2019 v 18:33 | Jan Duha

Zobrazit zdrojový obrázek

Zase píšu po dlouhatánské době a utřídění myšlenek zajatých až doposud prací, školou, svátky a vztahem.
Za tu dobu, co jsem byl neaktivní, se toho stalo opravdu mnoho.

Na konci září jsem měl první rande v čajovně s milovaným přítelem,
na začátku listopadu jsem získal skvělou práci jako portýr v hotelu
a se svou zbrusu novou hudební bandou What the Funk jsem měl první kontaktní schůzku, byť na ni dva členové
kvůli nemoci nedorazili.

Dnes je také zvláštní den, nový měsíc, Tři Králové a zároveň přesně rok ode dne, kdy moje drahá teta
odešla do nového života.

O ničem z toho ale nyní nechci psát podrobně, tím se budou zabývat mé bilanční a předsevzetní články.
V tomto se zaměřím na to, jak probíhal můj Silvestr 2018, protože to byla pecka jak z domácí švestky.

Když nastalo ono mnou toužebně očekávané datum 31.12., kdy jsem měl na rozdíl od vánočních svátků
volno, nevěděl jsem nejprve, co dělat. Nejprve mě napadlo opět někam pozvat svoje kámoše z queer srazů,
jako minule, jenže ti se buď neozvali, byli nemocní nebo neměli čas.

Naši mě lákali na chalupu, respektive do vesnice, která je cca. tři kiláky od té, kde chalupu máme, že tam bude nějaká zábava. Jenže co bych tam dělal - kamarády tam nemám a hovory nejrůznějších dědků a babek, točící se většinou kolem témat jako vnoučata, lokální drby, nemoci a smrt, mne také příliš nelákaly.

Na Knize Tváří naštěstí avizovali sraz lidi z komunikační skupiny, kde jsem už opravdu drahný čas nebyl.
Možná jsem o ní už psal - je to ta skupina, kde si pomocí různých svépomocných cvičení zlepšujeme komunikaci
a sebedůvěru, ta skupina, kterou založil kdysi nejlepší kámoš PF z vejšky, který se mnou z jakéhosi záhadného důvodu
již dlouhou dobu nekomunikuje.

Tak jsem na sebe hodil party outfit sestávající z červených pláťáků a trička Gangnam Style,
sbalil si do ruksaku jako správný tramp spacák, Svatovavřinecké vínko, které jsem dostal mezi jiným v práci
na vánočním večírku, nějaké ty lázeňské oplatky a jiné dobroty od přítele, cukroví od mamky, kofolu ze špajzu a jelo se.

V duchu jsem si nadával, že jsem si ve své lenosti nekoupil šalinkartu a musel tak narychlo kupovat sms jízdenku,
protože máti, která mi stále platí data, bude hudrovat. Ale nouze je nouze.

Za chvíli jsem vystoupil na konečné ve Štefánikově čtvrti a jako správný cestovatelský bard jsem s nápovědou GPS
a naproti bytu ležící restaurace coby orientačního bodu, cílovou destinaci nalezl.

Tam na mne již čekal kámošky přítel, kterého znám ze skupiny, a zavedl mne nahoru k ostatním.

I když nás byla ještě zhruba půlka lidí, kteří měli dorazit, stůl v obýváku se jídlem zaplnil prakticky okamžitě.

Nechyběl ani domácí humus, tradiční chlebíčky, krekry, pistáciové oříšky a mraky sladkého.
A taky tolik vín, že jsme mnozí z nás raději využili nabídky k přespání, než abychom se potáceli domů.
Ale pěkně popořadě...

Nejprve jsme se všichni, kdo se neznají, vzájemně představili.
S potěšením jsem zjistil, že dorazil i D., s kterým jsem kdysi na vejšce chodil na angličtinu.
Díky ISu a krátkému pokecu jsem si potvrdil, že je to fakt on.

Doufám, že přítel nebude žárlit, až si tohle přečte, ale D. je opravdu pěknej kluk a příjemně mě překvapilo, že jsem ho potkal, byť zrovna na skupině bych ho fakt nečekal. Jeho blond vlasy, ostře řezané rysy a tvrďáckej výraz
mě vždycky přitahovaly, navíc jsme se neviděli už aspoň dva roky.
Jako zadaný a věrnost ctící klučina jsem se ale co nejvíc snažil to na sobě nedat znát, s jakým pokušením bojuju.

Jiný známý kluk M., mi řekl, že se s PF bavil naposledy v květnu a prý maká v jakési fabrice na výrobu šroubů,
kde ho to vůbec nebaví, od té doby se ale taky prý vůbec neviděli.
S PF to bude asi podobné, jako s Foglarovým Janem Tleskačem - zmizel a neřekl ani popel, rozdíl je v tom,
že PF nezanechal ani žádný deník s indiciemi, kde se nachází a jak žije.
Některý věci jsou jako Tom Daley - je nejlepší, když je necháš plavat.

Po tom, co se představili opravdu všichni a skončil úvodní neformální pokec, jsme zjistili, že ještě jeden kluk, T.,
který měl dorazit, u stolu chybí.
Tak jsme se domluvili, že až přijde, trochu si z něj vystřelíme - Silvestr má být přece hlavně svátkem zábavy a srandy!

Zhasli jsme v pokoji, pustili jakousi duchovní hudbu, nalezenou náhodně na netu, svorně sepjali ruce a až T. dorazil, uvítali jsme ho slovy ,,Vítej, Spasiteli!" Tento kamarádský rituál odměnil tichým smíchem a sednul si mezi nás.

Mezi tím vším pokecem, žraním i chystáním téhle srandičky jsme stříhali zatím nerozbalenou českou verzi Cards against Humanity (Karty proti Lidskosti), kterou jsme si chtěli zahrát.

Bod v ní dostane ten, kdo doplní nejvtipnější slovo do mezery v navržené větě.
O kartičky jako filcky, mikropenis nebo homosexuální propaganda tam není nouze, takže vemte jed na to, že se s tím fakt zasmějete.

Další politicky nekorektní, ale skvělá hra, kterou jsme pařili, byla hra Secret Hitler, kde se zase utkají ve 30.letech v Německu fašisté s liberály. No prostě srandy kopec.

Odpojili se od nás dva lidi, kteří hráli Go, čínskou hru, jejíž pravidla jsem dodnes nepochopil a která vypadá jako jakýsi zvláštní mix piškvorek a dámy.

Když jsem naznal, že ta pravidla ani po pozorném ovíněném koukání stejně nepochopím, začala se blížit půlnoc.

Šlo se pěkně se šampusem ven. Jako chronický zapomnětlivec jsem si vevnitř nechal mobil, ale poněvdž jsme byli všichni venku, šlohnout ho stejně neměl kdo.

Poté, co jsme se vyhnuli demu minového pole v podobě rachejtlí na silnici a ztratili zhruba půlku lidí , co šli za námi,
jsme se po setkání s dalšími známými napili na nový rok. Pod námi improvizované ohňostroje na všech stranách a Brno, na které jsme z nadhledu z mostu měli výhled jako na dlani.

Šampus pěkně improvizovaně v kelímku a ,,Šťastnej a veselej!".

Poté, co jsme dohráli Secret Hitlera, přišla na řadu ještě špiónská hra Krycí Jména, kterou jsem si zahrál po opravdu dlouhé době. Pak už se nám opravdu všem začaly klížit oči.

Největší vytrvalci hráli ještě nějakou hru na otázky ze života, kde se háže kostkou a jejíž název si nepamatuju, ale já na to už síly neměl.

Domů bych v tom stavu nedošel, tak jsem vzal zavděk přespáním, zachumlal se do spacáku a dostal chuť se k někomu tulit,
nejlépe k příteli :D

Ranní kocovinku jsem zajedl přítomným chlebem s nutelou a banánem (máslo jsem v ledničce nenašel)
a abych to se sacharidy zase tak nepřeháněl, zapil jsem to místo kofoly jen čistou vodou.

Na Nový rok jsem měl v práci naštěstí volno taky. Na hosty bych se nejspíš tvářil asi jako kočka Šklíba, kdyby ne.

Dobrej Silvestr. Říká se, jak na Nový rok, tak po celý rok.

Jestli bude celý rok 2019 tak dobrej, jako Silvestr 2018, beru ho!

Srandaslovníček

19. listopadu 2018 v 21:17 | Jan Duha
Zdravím, milí čtenáři.

Jsa po nemoci, musím si nejprve utřídit myšlenky na vážnější témata a sebrat ztracené síly
pro další články. Událo se toho hodně a teď to čeká na roztřídění, brain loading, please, wait.

Abych tedy nezůstal zcela nečinný jako pověstný taoistický vládce, přidávám sem humornou jednohubku pro pobavení
- netypický překlad deseti slov. Některá jsem vymyslel, jiná už viděl jinde, doufám, že pobaví i Vás.

1) Teplota - srdeční aktivita biblické postavy

2) Extrémista - člověk, který míval dříve často trému

3) Teleport - přístav pro telata

4) Aromaterapie - terapie, které se neúčastní Romové

5) Apoštol - člověk, který nerad chodí pro poštu

6) Eragon - historické období

7) Xenofobie - strach ze Xeny

8) Etapa - italské konstatování, že je něco jednohubka

9) Policajt - více času

10) Berlín - pobídka rybáře ke kořisti

Brzy opět naviděnou.
 


Setkání s kapitánem

17. září 2018 v 0:03 | Jan Duha


Jak víte, už delší dobu podporuju Piráty.
Stal jsem se už i registrovaným příznivcem na fóru, což je vlastně první krok ke vstupu do partaje.

A nestěžuju si. Pokec s fajn lidma, útulné zázemí v Pirate Space Brno, pilování argumentačního ping-pongu
s potencionálními i již přesvědčenými voliči, pocit, že měním tuhle republiku k lepšímu...to všechno mě na tom baví.
Stejně jako fakt, že u Pirátů převažujou mladí kluci, a hodně hezcí, jeden dokonce s modrýma očima...
ale no...hm...přejděme k věci :D

Jeden víkend na konci srpna jsem byl, jako už párkrát předtím, na pirátské kampani, ale tahle byla něčím výjimečná
- měl přijet předseda Ivan Bartoš.
Ano, ten vysmátý týpek, co má "ty drony" na hlavě.

Na FB psala kamarádka z ODF, která teď dělá celostátní koordinátorku Pirátů, že s Ivanem rozdává na Svoboďáku
Pirátské listy. Tam už jsem ho nezastihl, neboť každou sobotu kolem dvanácté se pravidelně
dívám na herní pořad Re-Play, a ani tentokrát jsem tento rituál neporušil.
Ano, stereotyp Piráta, co rád paří na komplu, approved.

Dle FB se pak mělo razit do Bástru, pro hantecu neznalé, do Bystrce.
Tam se mělo chvíli kampaňovat, aby se pak jelo zpět do centra,
zakončit den ve Vegalité na diskuzi pirátských kandidátů s občany.

Dojel jsem šalinou do Bástru, jdu na Prigl, vyhlížím kolegy a nikde nikdo.
Tak volám organizátorce. Prý obědvá a za hodinu dorazí.
No co, aspoň jsem se trochu protáhl, snědl svačinu a prošel po okolí.
Poté dorazil kolega a nakonec celá skvadra v čele s předsedou.
Všichni jsme si to štrádovali od zastávky směrem k Priglu, v rukou pirátské vlajky,
vyzbrojeni kamerou a domácím burčákem. Jen ty sound-systémy tentokrát chyběly.

Ivan vypadal, že se chová stejně v reálu, jako před televizními kamerami, což asi o spoustě politiků
říct nelze. Bavil se, vtipkoval, s pár lidma si potřásl rukou a polemizoval, jak bude vypadat volební videoklip.
Mezitím se směle popíjel burčák, ale mimo kameru, protože přece nebudeme propagovat alkohol, hehe.
Minuli jsme i párek Kypřanů, kteří se ptali, jestli je pirátská strana i v jejich domovině.
Díky strýčku Googlovi se zjistilo, že je, jen není oficiálně registrovaná.
Došlo i na historku o setkání s nějakou starší paní, co si stěžovala, že "Piráti drogujou", načež
se jí její kamarádka spoludůchodkyně jala vysvětlovat, že to s námi není tak horké.
Inu, kampaň v plném proudu, sorryjako!

Zlatý hřeb dne byl ten, že jsme zakotvili v půjčovně loděk na lidský pohon a vydali se - samozřejmě s vlajkami v ruce
a v oku kamery - brázdit přehradu. Po chvíli chaotického pendlování sem a tam a hovoru
s kolegyní, která loď kormidlovala, se nám podařilo se seřadit ve čtyřstupu za sebou a filmování mohlo začít.
Ač správný kapitán by měl opustit loď jako poslední, Ivan je stejně nenapravitelný kafař, jako já,
takže ji kvůli tomuto nebeskému moku musel opustit jako první.

Pak se jelo do Vegalité!
Taky to vlastní vegani a hipíci a taky je to ve sklepě,
takže takoví Tři Ocásci v bledě modrém, akorát je to víc restaurace, než kavárna.
Už kdysi jsem tam měl veganské špičky a chutnaly moc dobře, byť trochu nezvykle.
Tentokrát jsem si dal jakýsi cider a dost děsivě pálil, tak jsem ho musel spláchnout Zulu kolou
(kladickou Kofolu tam nevedou).

Chtěl jsem si objednat i vege burger, ale sdělili mi, že už nevaří. Zpětně jsem se dozvěděl,
že prý kvůli nějakému opilci, co se motal v kuchyni. Naštěstí jsem toho nebyl svědkem.
Nevadí, jeden kamarád-pirát mi daroval na ochutnání vege pizzu, takže večeři i tak bylo učiněno zadost.

Čilou diskuzi s kolegy o politice i zálibách vystřídala diskuze Ivana a dalších kandidátů s občany.
Jak se dalo čekat, nejvíc se řešilo rezidentní parkování, brněnská to zářijová novinka.
Poté jsme se odebrali do naší základny - Pirate Space Brno.
Takový sklep zařízený dost na punk, ale útulný tak akorát.A zásob dost na to, abychom mohli vydržet
bez asistence restaurace nad ním, prý nevalné pověsti.

Teprve teď, při cestě na ono místo, jsem měl příležitost s Ivanem, který byl neustále v jednom kole,
prohodit pár vět.

Představili jsme se a oba usoudili, že to byl fajn den a měli jsme úspěch.
Pak Ivan mluvil o tom, jak je v jednom kole a že se v nejbližších dnech
v Praze koná demo za svobodný internet.
A nakonec se zmínil o tom, že byl v České Televizi v jakémsi virtuálním studiu, které imitovalo
venkovní prostředí.

Zapadli jsme do Spacu, já se uvelebil na židli, vytáhl onu řečenou pizzu a jal se konzumovat,
zatímco Ivan prohlásil "tak, Tour de Morava je ukončeno!" a dveře se za ním zavřely jak velká voda.
Asi už toho měl fakt plný brejle.

Nicméně setkat se naživo s nejhlavnějším Pirátem v Česku byl i tak zajímavý zážitek!

Nedávno jsem četl článek od Lúmenn, že ji už politické komentování a angažování se nebaví.
A upřímně, já se jí nedivím. Asi už toho všeho má stejně nad hlavu, jako Ivan.

Ale ač mne politika zajímala do nějaké míry vždy, díky mému angažmá u Pirátů právě poslední dobou
vnímám, že mě opravdu bavit začala.

Ono vůbec - když nemáte stálou práci ani kluka, na buddhisty jste moc free a komunikace s rodící se kapelou má sestupnou tendenci, knížky a seriály se časem omrzí a někde se socializovat musíte.
A jaký je lepší způsob seberealizace, než pomáhat republice stavět se na nohy?
A navic být ještě zvěčněn i v Pirátských listech?

Váš

Honza Duha

Nachtasyl, hat sein Stil!

10. srpna 2018 v 17:56 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro nachtasyl
Grüß Gott!

Tedy, chci říct, zdravím, čtenáři!

Před nějakou dobou jsem se opět vydal za kamarádkou T. do Vídně a tam bych nejspíše pozdravil právě
"Grüß Gott!", tedy ,,Pozdrav pámbů!", případně ,,Hallo", tedy ,,Ahoj".
Na to pozor - když tam pozdravíte "Guten Tag", budou si myslet, že jste Němec.

Dojeli jsme ke kámošce domů a opět pořešili všechno možné, od kluků, přes hudbu, politiku
až po pracovní peripetie. Doma jsme se najedli (abych držel basu s T., vděčně jsem přijal její
veganskou dobrotu - jednalo se o nějakou zeleninu s rýží).
Předtím jsme ještě ovšem stihli výbornou zmrzlinu s ovocem.

Po pokecu a potom, co jsem T. názorně předvedl, jak se cvičí Pět Tibeťanů,a všiml si, že na duchovano stále nezanevřela, neb na stěně se skvěl gobelín s Buddhou, dorazil její spolubydlící M.,
celkem milý a sympatický chlapík. Prý studuje fyziku, ale není to žádný Sheldon, takže s ním byla celkem sranda.
Jen k mé smůle nebyl na kluky.

Donesl jsem nějaké korejské čaje, které mamce dala jedna její žákyně ze Soulu,
samozřejmě jsem vybral ty popsané v latince a nikoliv v hangulu.

Nějak na ně ale nedošlo. V tom vídeňském hicu, který se nijak nelišil od hicu brněnského,
bychom je i po uvaření museli několik hodin lednit, nebo ještě lépe mrazit.
Tak jsem je T. nechal na památku.

Poté se mi konečně splnilo další z mých novoročních předsevzetí - vyrazili jsme do podniku Nachtasyl!

Byl jsem poučen, že hned vedle existuje ještě Tagasyl, kam se chodí ve dne, a konají se tam různé výstavy a kulturní akce.

Věděl jsem z vyprávění, že v Nachtasylu se kdysi konaly různé kulturní večery, které tam pořádali Čechoslováci,
a očekával jsem proto nóbl kulturní klub.
A ona to přítom byla taková oprýskaná knajpa, takový punkový sklep.

Na zdech plakáty s pozvánkama na nejrůznější akce, hluk, dřevo a beton.

Plus bylo, že vám na požádání načepovali vodu zdarma, takže když jste nechtěli, nemuseli jste chlastat.
Takže s "Eine Wasser, bitte!" si v podstatě vystačíte celý večer, pokud tedy nemáte hlad, což by byl asi problém.
T. nepije vůbec, já si přecejen jednu rundu ořechovky k té vodě dal, abych neurazil.

Postupně začali přicházet další T.ini kamarádi. Nějaký A., který kdysi pořádal zmíněné literární večery, ale z důvodu nezájmu je zrušil. Prý se vždy neformálně sešlo několik lidí u jednoho stolu, aby ostatní oblažilo svými verši či povídkami...
Ale byli ostatními ignorováni...

Dále přišla srdečná Basta z Afriky a vtipkovali jsme, že když už já chci skládat funk a T. zase techno,
Basta by mohla hudbu dělat taky, protože mít ve jméně ,,bas" je výborné PR.

Chvilku se dohadovala s hlučnou dvojicí sedící v rohu, načež byla uzemněna tím, že
,,If you don´t like it, you should go somewhere else, ok?", nakonec se ale po pár panácích vše urovnalo.

Sice byl ten podnik špinavý a pokud jde o záchody, i mokrý, ale aspoň se můžu utěšovat tím,
že se tam kdysi scházeli chartisti a Havel.

Druhý den jsme šli do hodně zajímavého podniku, kde vařili nějací Pakistánci.
Zajímavý je tím, že tam můžete sníst, kolik chcete, a zaplatit kolik chcete
(byť se doporučuje zaplatit minimálně pět euro).
Kupodivu jim to velmi dobře prosperuje.

T. si opět dala něco vegan a já kuře s rýží, na které jsem měl již velkou chuť.
I když ona ta sója v těch vege provedeních někdy vypadá tak přesvědčivě, že ji od masa
skoro nepoznáte.

Poněvadž jsem chudý nezaměstnaný, dal jsem pákistánským plantážníkům pět euro
a na řadě byl další program.

Nakoupili jsme nějaké ty pochoutky, ovoce, piva a šlo se koupat k řece.
Nejlogičtější druh sportu, jaký v té zhmotněné Sahaře můžete dělat.
Své brněnské kamarádce A.S. jsem bral jednu plechovku Gössera, dobrého vídeňského piva,
které touží ochutnat. Už se jí chladí v lednici... Druhou jsem vzal sobě.
Dále jsme oba konstatovali, že ve Vídni se s eurem vůbec nezdražilo, kromě služeb, které jsou dražší proto,
že se tam lépe platí lidská práce. Nevím, jak restaurace, ale pokud jdete do Penny,
cenové relace se od Česka nijak zvlášť neliší.

Když už jsme našli místo, kde nikdo nebyl a bylo tam blízko k vodě,
a začali lamentovat, že tohle léto není léto, ale demoverze krematoria,
spustil se obrovský slejvák. Nebylo holt na co zaklepat.

Zdrhli jsme pod nejbližší most, což nám moc nepomohlo, páč taková sviňa, jako déšť, nebude nikdy padat přesně kolmo.
Zvlášť, když přijde kamarád vítr. Ale aspoň se to krematorium trochu zmírnilo
a pokecali jsme s pár cyklistama. Většině z nich jsem nerozuměl, jeden nám radil jakousi pirátskou zátoku,
kde je údajně dobrá koupačka. Vida, pirátská zátoka, zasvítily mi oči. Nu, třeba příště,
v tom horku by t byla štreka.

Cestou se k nám připojili ještě dva kluci, co jsou spolu, Sandokan, co zdrhnul z Turecka před Erdoganem,
a jeho přítel, blonďatý sympaťák Sven.

Když jsme našli místo, kde byly schody přímo do Dunaje a nikdo kolem, zajásali jsme, vytáhli rádio a pochutiny
a jali se relaxovat. Jako první se osmělila T., pak vlezl do vody i ten zbytek.
Posilněn kombinací chipsů, piva, ořechů a banánů jsem se tam taky vydal.

Plavání je na kondičku i osvěžení skvělá věc, a byť ve vodě byla spousta Grüne Schlamm, tedy zelených řas a bahna,
což bylo trochu Ecklhaft, tak proč platit za koupaliště, když i Dunaj může být na zchlazení sehr gut.

Pak kdosi vytáhl rádio, kecalo se a v pozadí hrály písničky z přelomu milénia.

Byla to celkem gute Reise. Opětovné setkání se starou kamarádkou, poznání spousty nových,
a kromě skvělých zážitků jsem si domů odnesl i vege pomazánku ze sušených rajčat, bazalky
a slunečnicových semínek, a též ovocné sušenky.

Nachtasyl hat Stil, ich liebe Wien!

Manifest odpadlíků od buddhismu Diamantové cesty

10. srpna 2018 v 16:49 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro buddha with headphones
Světem obchází strašidlo. Strašidlo kritického myšlení, nezávislého uvažování.
Ve zrychlující se informační společnosti plné hoaxů na jedné straně
a všemožných snah o cenzuru na straně druhé, je toto strašidlo dobrým spojencem.

Snaže se uchopit myšlenky těch, kdo odpadli od tvrdého jádra buddhismu Diamantové cesty tak,
jak ji propaguje lama Ole, dávám dohromady tento text.

Odpadli jsme od lama-olejismu, protože si myslíme, že lama-olejismus rezignoval na to býti autentickým buddhismem.
Odpadli jsme od jádra jeho sanghy a jdeme si vlastní cestou, tak jako sám Buddha se vzdal rodiny, majetku a pohodlí,
aby mohl začít hledat pravdu.

Vnímáme, že z původně otevřené skupiny lidí, jakou buddhisté Diamantové cesty následující lamu Oleho dříve byli,
se začíná ším dál více stávat elitářská skupina ovlivněná politikou a nacionalismem, ačkoliv Karmapa,
hlavní představitel linie, řekl ,,žádná politika v mých centrech".
Toto vyřkl po zkušenostech s politikařením v tehdejším Tibetu.
Rovněž inkvizice a náboženské války nás přesvědčuje o tom, že jakékoliv propojování náboženství a politiky je lidem
mnohem více na škodu, než k užitku. O správnosti činů totiž rozhodují mnohem víc jejich následky,
než motivace, s jakou byly spáchány, jak nám říká princip karmy.

V Diamantových centrech, tam, kde to dříve vypadalo jako sraz trampů,
to dnes vypadá spíš jako v nějakém klubu golfistů.

Buddha nikdy neřekl ,,slepě poslouchejte lamu". Naopak řekl ,,věřte sami sobě, buďte sami sobě světlem.".

Lamu máme vnímat jako zrcadlo vlastní mysli. Máme se tedy identifikovat s jeho duchovní realizací,
nikoliv s jeho předsudky, politickými názory nebo jinými ztuhlými představami.
Buddha nás naopak vyzývá, abychom mysleli ,,out of the box" a vše si ověřovali vlastním rozumem.
Žádný buddhista není sice ještě Buddha, neměl by ale zapomínat na to, že se snaží tohoto stavu dosáhnout.
Buddhismus je duchovní směr, nikoliv politická strana ani elitní klub motorkářů.
(Nemluvě o tom, že tím, že lama Ole rád jezdí na motorce, poškozuje životní prostředí, a tím cítícím bytostem,
v posledku včetně sebe, moc štěstí nepřinese).
Ego je něco, co máme překonávat a ne si jej honit nad vlastní přebujelou maskulinitou.

Buddhovo přání štěstí všem bytostem se neslučuje s rasismem, homofobií a jakýmikoliv jinými diskriminačními ideologiemi, neboť nelze skloubit představu, že mají být všechny bytosti šťastny, s představou, že jedny mohou být šťastny pouze
na úkor druhých.

Vyhánět lidi z center, byť s dobrou motivací, je pak více než kontraproduktivní.
Oč lépe se bude člověk cítit, když jej vyženete z místa, kde se cítil jako doma?
A cílem buddhismu přece je, aby člověk našel trvalé štěstí, nikoliv trvalou frustraci.

Zakládám frakci odpadlíků Diamantové cesty.
Je určena všem, kdo prošli učením lamy Oleho a třeba si ho stále váží, zároveň ale mají moc kritického myšlení na to,
aby začali brát buddhismus jako dogmatický kult osobnosti.

Lidi, probuďte se, i když v tom horku je to někdy problém.
Lama následuje Buddhu, Buddha následuje vlastní mysl. Buďte jako Buddha!
Se svou myslí jste 24 hodin denně, lama ne.

Nenásledujte kultaře, prostě buďte!

Buddha se vzdal rodiny a majetku, společenského postavení, kvůli pravdě.
Buddha nebyl nácek. Naopak.
Byl to duševní Pirát, který věděl, že sdílením se radost jen znásobí.
Byl to duchovní anarchista, který za nejvyšší autoritu považoval svou vlastní mysl.
Bohové, kultisti, vlastní postavení, to vše odvrhl, aby mohl prostě být.

Jestli zním moc pateticky, je to asi tím, jak mě nabudilo to kafe.
I když jako buddhistu si mě asi představujete spíš s šálkem čaje :D
Chyba lávky...

Tak co závěrem? Asi se opakuju, ale...prostě buďte!
Ve významu imperativu od být i od budit.

Odpadlíci od Diamantové cesty všech planet, spojte se!
Nemáte co ztratit, jen své ztuhlé představy!

A můžete se spolu s vesmírem zasmát sami sobě.

Being a buddhist nerd...

7. července 2018 v 17:35 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro ohmm

2018 - rok failů?

30. května 2018 v 16:50 | Jan Duha

Máme konec května a já mohu tak trochu bilancovat, co rok s osmičkou na konci
zatím přinesl do mého života. Co načal, co ukončil a co nestihl změnit.
Spíš než pozitivní věci to zatím byly různé faily, kterými se mi vesmír snažil házet klacky pod nohy,
ačkoliv se svou frustraci snažím skrýt za optimistický úsměv.

1) Tetin odchod

Když vám odejde na druhý břeh někdo blízký, ke komu chováte možná i hlubší vztah, než ke v mnohých momentech
autoritativním rodičům, a jehož laskavost vás tolik inspiruje, samozřejmě vás to zasáhne.

Začaly se mně vracet depky a pocit vyhoření, včetně třesu rukou, bolestí bez zjevné příčiny a dalších chuťovek.
Jakoby mi ze života zmizel jakýsi rodinný safe-space, do kterého můžu uniknout před stresem každodenního života.

2) Nepráce

Další fail je, že stále nemám práci, byť na víkend jsem domluvenej do knihkupectví.
Zní to inspirativně, ale kdoví, jak to dopadne.
Bez práce se cítím neužitečný, jako bych si od světa jen bral a nic nedával zpátky.

3) Samota

Rád bych s někým sdílel své životní radosti i strasti, jenže jaksi stále není s kým.
Vesměs mi píšou většinou staří dědci, kluci, kteří nejsou moje typy
anebo slibotechny, které naslibují hory-doly a pak ani nepřijdou na schůzku.

4) Nekomunikátoři

Ačkoliv mám z lidské psychologie leccos nastudováno, stále mi uniká,
proč se mnou někteří kamarádi z ničeho nic přerušili komunikaci,
ačkoliv si nejsem vědom toho, že bych jim jakkoliv ublížil
a na vysoké jsme spolu měli naprosto bezproblémové vztahy.

5) Buddhisti - nebuddhisti, oblečení - neoblečení

Ten pocit, když dojdete na meditaci do buddhistického centra, kam chodíte roky
(v mém případě šest let) a lidi, kteří se k vám předtím chovali naprosto otevřeně a kamarádsky,
se prohlásí za jakousi samozvanou komisi a řeknou vám, že tam nemáte co dělat, protože máte na různé věci,
včetně politiky, různé názory a protože jste tři měsíce trpěli úzkostma. Načež vás jak malého fagana vyvedou z místnosti.
Ano, to člověku opravdu pomůže zlepšit psychickou kondici, když ho vyhodí z místa, kde je šťastný, a kam si chodí vyčistit hlavu od problémů.
Poslední dobu mám pocit, že z buddhistů diamantové cesty se z původních otevřených a přátelských lidí,
nemajících problém uspořádat grilovačku, párty pro lidi narozený v létě nebo filmový večer,
začíná spíš stávat jakási sekta postavená na uctívání kultu osobnosti fýrera lamy Oleho.
A pokud se tato buddhistická škola nevzpamatuje a bude pokračovat v tomto autoritářském chování
vůči každému, kdo vybočuje z toho, co oni považují za normál, zřejmě začnu meditovat někde jinde.
A to bez ohledu na to, co všechno pěkného jsem s těmi lidmi za ty roky prožil.

A co vy, čtenáři? Byl pro vás prozatím rok 2018 rovněž rokem failů, nebo spíš rokem successů?

Jako - stále ještě - relativní optimista doufám, že zbylá část roku bude na successy
mnohem bohatší!

V hlavě

2. května 2018 v 17:59 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro V hlavě
Ano, tenhle článek je už k hodně dávnému tématu týdne, ale až teď jsem se dokopal k tomu ho dopsat.
Nu, článek. Bude to spíš taková krátká glosa, protože na mě zase přišlo tvůrčí okno
a proces zasklívání není vždy úplně snadný.

Téma týdne bylo tehdy ,,Ideální svět". To mi připomnělo film ,,V hlavě", který v květnu 2015 vydal Pixar
a v době začátku psaní tohoto článku byl horkou novinkou.
(mimochodem studio Pixar dodnes miluju a jejich smysl pro práci s animací a dětskou fantazií
mne provázel značnou částí dětství, kdy jsem byl rozkročen někde mezi reálným světem a světem imaginace).

Film pojednává o dívce Riley, která má v havě pět emocí. Radost, Smutek, Strach, Vztek a Nechuť,
které spolu soupeří o své místo na slunci, či spíše v její mysli.
Film plánuju zkouknout, neboť na své vnitřní dítě, smyšlené světy a kamarády se snažím nezapomínat,
byť to může někomu připadat trhlé.
Naopak i je jako jakési jungovské archetypy vnímám jako zrcadlo svého vnitřního prožívání.
Takže to vypadá, že na film kouknu hned po zhlédnutí Thor: Ragnarok.

Podobnou směs myšlenek má nejspíše ve své hlavě každý člověk.
Ostatně i jeden z důvodů, proč jsem svému blogu dal název ,,Myšlenkov", je, že ho vnímám jako jakousi vesnici
či městečko, či dokonce svět, složený z koktejlu mých myšlenek.

Téma týdne nastoluje zajímavou otázku, a to, zda existuje ideální svět.
Myslím, že ne. Člověk i společnost se vyvíjí překonáváním problémů, učí se z jinakostí druhých.
Konflikty mezi lidmi budou existovat v demokracii, totalitě, anarchii i nějakém úplně novém,
nám dosud neznámém systému.
Zkrátka proto, že všichni chceme být šťastní, ale každý z nás si to štěstí představuje trochu jinak.
Proto mi je tak cizí třeba představa křesťanského nebe.
Ve světě, kde by bylo vše dokonalé a nic se neměnilo, by se lidé nekonečně nudili.
Prostě proto, že by se už neměli kam dál vyvíjet.

Jaký by byl život s ideálním klukem? Možná fajn, ale po čase okoukaný, nudný.
Kdo občas neporuší pravidla, nemá možnost si je plně uvědomit a začít přemýšlet o jejich smyslu.
Hodně lidí klade důraz na řád a zákony, je ale dobré si uvědomit, že společenské systémy
se v historii měnily - a dodnes mění - právě proto, že někdo porušil pravidla systémů dřívějších.

Nedívám se na svět jako Platón, ale spíše jako Aristoteles.
Svět pro mě není odrazem ideálu, ale zkrátka reálným světem i s věcma, který třeba nejsou až tak fajn.

Kluk pro mě není odrazem ideálního kluka, ale prostě reálný kluk s veškerým rošťáctvím
a flegmatismem, které ke ,,klukovství" patří.

Jak už jsem dřív psal, kvůli pracovním i osobním těžkostem jsem musel několik měsíců
brát AD.
Ty prášky vás neudělají šťastným. Ony jen způsobí, že se sice nemáte blbě, ale vlastně se nemáte vůbec nijak.
Váš stav by se dal popsat větou typu ,,Aha, já existuju. To je zajímavý."
Nakonec jsem si stejně uvědomil, že žádné prášky za mě nic nevyřeší.
Prášky jsou jen prostředek, ale nakonec je veškerá změna života i okolí v začátku opět v hlavě. V mysli jako takové.

Tak jsem začal víc chodit na procházky, na kafe s přáteli, plavat, více si číst, více psát.
Více cvičit, více relaxovat. Pak už člověk nemá čas považovat každé bodnutí u srdce automaticky za infarkt
nebo bouli na čele za nádor na mozku. Prostě se naučí ty věci nechat plavat.

Pan Jung měl v hodně věcech pravdu. Třeba v tom, že sny a představivost k nám hovoří v obrazech či symbolech,
takzvaných archetypech.

Jako malý, asi devítiletý kluk jsem měl fantasy svět a i imaginárního kamaráda, se kterým jsem si povídal.
Možná mi skutečný svět připadal nudný a reálných kamarádů jsem měl pomálu.
Jako dospělí se tomu už často smějeme, ale přesto neviditelné světy a kamarády mnozí z nás mají dále
- sci-fi a fantasy je velmi populární, stejně, jako náboženská víra.

A i když smyšlený svět reálně neexistuje, v nějaké formě přesto existuje.
Vymyslím-li něco, existuje to v mých myšlenkách, tedy minimálně existuje elektrochemický impulz v mém mozku,
který onu myšlenku obsahuje. Chceme-li tedy být vědecky poctiví a ptáme se, zda existují smyšlené světy a bytosti,
pak i jako ti nejzarytější materialisté musíme uznat - ano i ne.
Jako samostatné entity pravděpodobně ne, jako energetické impulzy v našem mozku ano.

Jak už jsem napsal, pan Jung měl v hodně věcech pravdu.
Kdysi se mi zdál jeden na první pohled zajímavý sen.

V tom snu jsem byl v brněnském onkologickém ústavu, kde mi tamní doktorka sdělila, že mám rakovinu
a že za dva roky umřu.

Nejprve mě tento sen vyděsil, zvláště poté, co jsem uviděl ten ústav na fotkách a vypadal přesně tak, jako v mém snu.
Poté jsem si ale vzpomněl na Junga.

Sny k nám nemluví přímo, ale pomocí obrazů, alegorií. Taky je důležitější to, jak se ve snu cítíme, než samotný
příběh či obsah snu.

Rakovina zřejmě poukazovala na můj boj s úzkostmi - jakousi psychickou rakovinou, dá-li se to tak nazvat.
Ta musí projít přirozenou apoptózou, tedy vrátit se do normální míry.
Stejně jako buňky v těle přirozeně rostou, ale musí vědět, kdy přestat, tak je normální mít úzkost
z nastávající zkoušky nebo rande, ale není už normální být z toho vyklepaný k smrti.

A dva roky? Číslo dva dost možná poukazuje na potřebu druhé osoby.
Partnera, prostě fajn kluka, či muže.
Člověk je tvor sociální a souputník do života by mi jistě pomohl překonat obtíže, které by se v průběhu času objevily.

Ono je to všechno v základu v naší hlavě, to, jak prožíváme svět, i jestli si ho chceme užívat i se všemi jeho pro a proti
a zútulňovat si ho tak, abychom se v něm cítili fajn.

Literatura na rozcestí

18. března 2018 v 22:51 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro psaníLiteratura. Psané slovo. Základ kultury každého národa.

Tříbí jazyk a jeho užití, rozvíjí fantazii a představivost a jako věrný průvodce se táhne s lidstvem odnepaměti.

Kdo mne zná, ví, že jsem dost velký knihomol, který rád jak čte, tak i píše.
Zde na blogu se věnuji úvahám a příběhům za svého života, na serveru poeta.cz
pak publikuji básně a povídky.
V listopadu minulého roku jsem se účastnil i akce National Novel Writing Month,
kterou v mém rodném Brně organizovala jedna nejmenovaná kamarádka, již znám z queer srazů.

Jak to zhruba probíhá?
Parta geeků se zaregistruje na stránku nanowrimo.org pod svými literárními pseudonymy a má-li dost odvahy,
pak třeba i pod skutečnými jmény.
Poté se cca. čtyřikrát do měsíce sejde v čajovně, kde všichni vytáhnou notebooky, něco si objednají
a vzájemně namotivováni postupně píšou své příběhy. Každý sám za sebe.

Nevím, jak to funguje v zahraničí, ale v té naší brněnské verzi nám organizátorka pomáhala různými hinty,
nebo tipy, kam by se mohl náš příběh ubírat, případně co do něj zakomponovat.
Nechyběla třeba rada vložit do příběhu nějaké zvíře, nebo pohled hlavní postavy do zrcadla.

Akce se prý ve světě koná každý listopad a psát můžete na libovolné téma.
Měsíční deal je napsat román o celkem 50 000 slovech (nebo více).
To se sice povedlo jen některým z nás, nicméně toto vysoké číslo alespoň motivuje lidi začít psát,
a když už psát začnou, tak se rozepsat opravdu hodně.
Můj pokus o sci-fi se celkem líbil, byť této mety ani po několika měsících zatím zdaleka nedosáhl.
Poněvadž se jedná o mezinárodní akci, spousta lidí píše v angličtině, nicméně je plus rozvíjet alespoň nějaký jazyk,
byť to není váš mateřský...

Psaní mě baví. Jenže stejně jako dům, i tvůrčí lidé mívají občas okna.
Období, kdy si kladou otázky typu jak psát a o čem vlastně psát?
Často se mi stává, že chci napsat nějaký příběh a po inspiraci je veta, a naopak mi vesmír posílá
přehršel různých nápadů a námětů, když zrovna někam spěchám a nemám čas je zapisovat.
Nebo napíšu první dvě kapitoly nějakého příběhu, na který mám od lidí pozitivní ohlasy,
načež zjistím, že se mi nelíbí, postavy mají příliš ploché charaktery nebo je děj až příliš předvídatelný - celé to smažu a můžu psát nanovo. Má-li to tak většina začínajícíh literátů, není divu, že je spisovatelství tak tvrdý chlebíček.

Má dnes literatura vůbec nějaký jednotný styl, nebo ji spíše potkal podobný osud, jako hudbu, a poté, co si prošla svým barokem i svou impresí se rozpadla do mnoha stylů, lišících se dle sociální situace, národnosti i osobnosti jednotlivých autorů? Je dnes jedna česká literatura, jejíž hlavní proud kdysi reprezentovali Čapek a Foglar, které jsem ve svých telecích letech hltal, nebo je dnes spíše mnoho proudů, spousta různých českých literatur?
Možná jejich pluralita opět jen reflektuje dnešní pluralitní dobu, jako umění vždy zrcadlí dobu, ve které vzniklo.

Co na moderní literatuře nemám rád? Hlavně, když sklouzává k veršotepectví.
Vidím na Poetovi, jak spousta mladých autorů - i mladších, než já - možná v naivitě - píše básně jen tak,
aby se rýmovaly, bez hlubšího důrazu na příběh, na nějakou idée fixe, na nějakou jednotící linku.
Někde se zase člověk s rýmem nesetká vůbec. Je to v podstatě jen próza zarovnaná do řádků pod sebou,
aby vypadala jako báseň. Je-li však jádrem básně verš, kde je pak hranice mezi takovouto neohraničenou básní a prózou?
Je vůbec?

Když napsal dříve například Nezval nějakou báseň, bylo jasné, o čem je.
O Manon Lescaut, o společnosti, o přírodě. Zkrátka o něčem.
U spousty dnešních básní vlastně nemáte ponětí, o čem jsou.
Je to sled slov, který připomíná situaci, kdy sedí pacient na křesle u psychiatra a odříkává první slova a asociace,
které mu zrovna proběhnou hlavou, bez ohledu na to, zda mají nějakou souvislost.
Ztrácím se v tom. Proto se snažím psát jinou poezii, takovou, kde nějaká idée fixe alespoň náznakem je,
ať už je to nějaký příběh, nebo jen můj pocit.

V nějakém plátku jsem kdysi od jednoho básníka četl odpověď na otázku, jestli může být gay dobrým básníkem.
Jednak mne zarazilo, že se na to redaktor vůbec zeptal, jednak odpověď dotyčného.

Řekl něco ve smyslu, že gayové jsou citliví a to básník být nemůže.
Pak nechápu, co je podle něj umění, není-li to právě zhmotňování pocitů a myšlenek autora.
Básně bez citu by byly právě jen tím veršotepectvím, které jsem zmiňoval výše.
Sledem zvuků hodinového stroje, jenž nezná mysl, jen čas a čirý chlad.

Co mě už delší dobu láká, je práce knihovníka. Ano, měl bych k tomu více důvodů.
Bývalý přítel knihovnictví studuje. Ségra v jednom nejmenovaném knihkupectví pracovala.
Miluju čtení i psaní knih a můj dědeček byl knihař.

Je ale ještě jeden důvod. Já zkrátka miluji vůni čerstvého papíru nové, ještě neotevřené knihy.
Je to pro mě jedna z nejúžasnějších vůní na světě, hned po vůni krásného kluka a ranního kafe s mlíkem.
Myslím, že elektrický smog čtečky této vůni nemá šanci konkurovat.

Kdysi mi kamarádka T. vyprávěla o vídeňském klubu Nachtasyl. Prý se tam dodnes scházejí českoslovenští
emigranti a pořádají literární večery. Řekli jsme si, že by bylo možná fajn založit něco jako literární klub,
kde bychom se vzájemně podporovali v tvorbě.
Zatím je to u ledu. Dostali jsme se jen k sepsání provizorního uměleckého manifestu a zasněnému plánování, co dál.
Vynořila se spousta problémů dnešního dne, typu jak to zorganizovat, jaký to bude mít úspěch, co vlastně psát,
kde na to vzít prachy a taky, jestli vydávat samizdatem, nebo přes nějaké vydavatelství.
Navíc chtít po lidech kolem Nachtasylu, aby každý měsíc jezdili na nějaký literární sraz do Brna, by se nemuselo setkat
úplně s úspěchem, byť tolik z ruky Vídeň zase není.

Co se mi hodně líbí, je projekt knihovny Jiřího Mahena, která se rozhodla do městského prostoru instalovat
jakési improvizované dřevěné police, ze kterých si každý může odnést libovolnou knihu, nebo na nich naopak
nechat nějakou, kterou už dočetl a nechce, aby mu na ni doma padal prach.
Takový knižní internet. Každý může uploadnout nebo downloadnout, co je libo.
Jednu knížku s duchovní tematikou jsem si už odtam stihl odnést, tak uvidíme.
Dívám se do budoucnosti s nadějí, že akce jako tato přiměje víc lidí, aby víc četli a víc psali.
Že aspoň načas zvolní a odtrhnou oči od neonů lákajících na všemožné nekonečné nákupy.

Literatura je na rozcestí. Spousta lidí v uspěchané době nemá čas mezi prací a nakupováním psát,
a pokud čte, většinou jen v rychlosti ze čteček, nebo nějakou nenáročnou, například červenou knihovnu.
Nad kvalitou obecně často vítězí rychlost, stručnost, lenost a pohodlnost.

Uvědomme si ale, že buď budeme hodně číst a i sami psát, nebo se o češtině bude za pár desítek či stovek let
dost možná referovat jen v učebnicích historie jako o mrtvém jazyku.
Chtěl bych motivovat více, hlavně mladých, lidí, aby o literaturu pečovali a rozvíjeli ji.
Pojďme do toho. Vlastenectví se neprojevuje nenávistným hulákáním na náměstích,
ale tím, že rozvíjíme to, v čem jsme dobří a co nás vystihuje.

A Čapek s Foglarem taky nespadli z nebe.

Kam dál