Proč jsem za prezidentku volil Táňu Fischerovou

18. července 2013 v 23:48 | Jan Duha
Prezidentská volba je už dávno za námi a karty jsou rozdány.
Přesto však cítím potřebu dodatečně popsat důvody, proč jsem volil tak, jak jsem volil
a proč si za svým názorem stojím.
Nejprve se zamysleme nad tím, jací prezidenti se na Hradě vystřídali před panem Zemanem.
Jaké měli názory, vize, minulost, jaký byl jejich život, jakým směrem pohnuli naší politickou scénou,
kulturou a morálkou.

Před panem Zemanem se na Hradě (bráno od roku 1989) vystřídali celkem dva prezidenti - Václav Havel a Václav Klaus.
Tito dva prezidenti se výrazně liší svou osobností, morálními představami i politickými vizemi.

VÁCLAV HAVEL

O Václavu Havlovi už na tomto blogu jeden článek najdete - reakci na podle mého názoru nepřiměřenou kritiku
ze strany některých jeho politických odpůrců.
O Václavu Havlovi je samozřejmě známo, že než se stal prezidentem, byl to především významný spisovatel a dramatik,
autor děl jako je Zahradní slavnost, Audience nebo Odcházení.
(Mimochodem mám zrovna v tuto dobu tu čest číst Dopisy Olze, kde Havel barvitě popisuje své zážitky z vězení
své první ženě, i přes velké problémy se zákeřnou a nevyzpytatelnou normalizační cenzurou).
Havel byl ovšem před rokem 89 nejen dramatik, ale také disident, jeden z hlavních iniciátorů Charty 77
a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Přestože byl za svoji protirežimní činnost několikrát vězněn, ve svém boji za svobodu vytrval a nakonec přivedl komunistickou diktaturu k pádu. Proč v boji s komunismem jiní prohráli, zatímco Havel uspěl?
Myslím, že je to proto, že měl obrovskou vnitřní sílu. Jeho síla nespočívala ve svalech nebo v nějakém
bezohledném egoismu a chození přes mrtvoly, ale právě v jeho neoblomnosti, vytrvalosti a neúnavném, klidném vzdoru.
Tento tichý vzdor bývá mnohdy tisíckrát účinější, než násilí a agrese, které sice mohou z krátkodobého hlediska vyřešit určitý problém, ale z hlediska dlouhodobého způsobí mnoho horších.
Když panu Havlovi cenzura zakázala psát o náladách, psal o pocitech. Když mu zakázala pocity číslovat, čísla vynechal
a psal dál. Tato neúnavnost a vytrvalost mu zůstala i po propuštění, zůstala mu do Sametové revoluce a zůstala mu
i na Hradě jako prezidentovi. Co je podle mého názoru hlavní věc, kterou Václav Havel přinesl této republice?

Řekněme, že tím, že přispěl k pádu komunismu, vytvořil Havel určitý prostor.
Tím prostorem je svoboda tak, jak ji dnes většina lidí vnímá, tím prostorem je postmoderní, multikulturní
společnost. Díky Havlovi se k ní dnes může Česká republika řadit.
Je konec doby velkých příběhů, je konec dualistického světa, ve kterém má jedna organizace v rukou
veškerou moc a nárokuje si právo říkat lidem, co si mají myslet.
Na to dnes nemá právo nikdo. Zvykáme si na demokracii. Zvykáme si na to, že se ve svém životě setkáváme
s lidmi různých kultur, národů, vyznání, vkusu, orientace, způsobů stravování a tak dále.
Nemusí to být vždy jednoduché a někteří lidé s tím mohou mít vážné problémy.
Nicméně je to realita a rozhodně je to lepší, než žít za ostnatým drátem izolován od všech okolo.
Nutno podotknout, že národy se nějakým způsobem mísily odjakživa, dokladem toho je i fakt, kolik v sobě Češi
mají keltské a germánské krve. Stejně tak je například člověk, který si založí webové stránky proti multikulturalismu, vlastně pokrytec, neboť nebýt multikulturalismu, ani by nevěděl, co webové stránky jsou.
Ano, jsem PRO multikulturalismus, stejně jako pan prezident Havel, a může si o tom myslet každý, co chce.
Pan prezident Havel byl liberál. A to v nejúplnějším smyslu toho slova.
Tedy jak liberál na vertikální ose ve vztahu liberál x autoritář, tak i na ose horizontální, ve vztahu liberál x konzervativec.
Tedy byl v opozici jak ke komunistům - autoritářům, tak i ke konzervativní pravici.
O tom prvním svědčí především jeho disidentská činnost, stejně jako podpora nejrůznějších nevládních organizací (Nakonec Olgu Havlovou jsem taktéž vzpomenul v minulém článku). O tom druhém pak svědčí například jeho
podpora mezináboženského dialogu i s takovými významnými osobnostmi, jako byl Jan Pavel II. nebo Jeho Svatost dalajlama, podpora Strany Zelených či boj za zrovnoprávnění gayů a leseb ve společnosti.
Byl to, jak už jsem psal v minulém článku, člověk ve středu politického spektra, který se na některé věci díval spíš levicovým, na jiné spíš pravicovým pohledem.
Pan prezident Havel byl člověk, který vyznával hodnoty jako svoboda, spravedlnost, pravda a láska a který se ze všech sil snažil spojovat společnost a posouvat ji kupředu, tedy takovým směrem, jakým se ubírají jiné liberální země, například Holandsko, Švýcarsko nebo země Skandinávské. Směrem k otevřené společnosti s pevnými ústavními mantinely,
společnosti barevné, svobodné, solidární a demokratické.
VÁCLAV KLAUS

Dalo by se říci, že byl pravým opakem Václava Havla. Byl prezidentem kontroverzí, prezidentem pevných,
ale nepružných názorů, člověkem, který českou společnost spíše rozděloval, než spojoval.
Asi nejznámější jsou jeho názory na globální oteplování, o kterém se domníval, že buď neexistuje, nebo na něj člověk má pramalý vliv, ustavičná kritika Evropské Unie, milostné avantýry s letuškami a krádež Chilského protokolárního pera.
Zajímavé je, že ačkoliv například Prague Pride je podle našeho exprezidenta průvod deviantů,
fakt, že si on sám rád občas povyrazí s nějakou letuškou, zatímco chudák nic netušící Livie doma smaží palačinky,
ho zřejmě nijak neznepokojuje a není podle něj nijak v rozporu s jím proklamovanou podporou tradiční rodiny.
Václav Klaus, stejně jako Václav Havel, rovněž napsal několik knih, ačkoliv jsem ale žádnou z nich nečetl, troufám si tvrdit, že žádné z jeho děl nedosahuje hodnoty tvorby pana Havla.
Klaus často hovořil (a stále hovoří) o určitých skupinách lidí, zvláště pak o svých politických odpůrcích, velmi nevybíravě,
a i mnoho odborníků se shoduje na tom, že jeho povaha je velmi egoistická, až narcistická.
Exprezident Klaus je také autorem mnoha nových slov, nad kterými by se snad i Jungmann a Dobrovský pozastavili.
Z mnohých lze jmenovat například pojmy NGOismus, homosexualismus nebo ekologismus.
Pojem NGOismus pochází z anglické zkratky NGO - ,,Non governmental organization" tedy ,,Nevládní organizace"
a účelem tohoto pojmu je tedy zřejmě zdiskreditovat lidi, kteří se v nevládkách angažují.
Koncovka -ismus implikuje fakt, že se účast na činnosti nějaké nevládní organizace, lhostejno jaké, rovná propagaci nějaké konkrétní ideologie, přičemž se zcela ignoruje fakt, že takových organizací je celá řada a pokud by měly všechny stejné cíle a zájmy, mohly by se v klidu sloučit do jedné, což je v reálu samozřejmě utopie.
To ani nemluvím o pojmu homosexualismus. Proč by měl fakt, že se zamiluju do nějakého muže, znamenat,
že propaguju homosexualismus? Podle této logiky bych pak musel propagovat heterosexualismus, pokud bych se zamiloval do ženy. Považovat lásku za ideologii je stejná hloupost, jako víra v kulaté čtverce.
K pojmu ekologismus. Ekologie není ideologie, ale věda, která se zabývá životním prostředím.
Stejně tak ochrana přírody je nutnost a pragmatismus, pokud chceme my sami, jako její součást, zůstat naživu.
Pokud někdo prosazuje ekologické myšlenky v nějaké politické straně, například u Zelených, bylo by snad vhodnější užívat pro něj citově nezabarvený výraz ekologický aktivista.
Co říci o Klausovi na závěr? Znegoval skoro vše, co Havel vybudoval a svým veskrze negativistickým přístupem ke světu
odradil většinu Čechů od zájmu o politiku.
Přímou volbu prezidenta lze považovat za stejně velký mezník v historii naší republiky, jako například vznik Československa. Konečně jsme měli my sami rozhodnout, kdo bude sedět na pražském Hradě.
Před prezidentskou volbou jsem si pokládal mimo jiné otázku: Na koho by který z prezidentských kandidátů nejspíš ve své činnosti navazoval? Na pana Havla, nebo na pana Klause?
Pochopitelně jsem chtěl mít radši prezidenta, který bude navazovat na pana Havla.
Proč zrovna Táňa? Nejprve snad řeknu, co mi vadilo u ostatních kandidátů.

Jan Fischer - komunistická minulost, příliš pozitivní vztah k zahraničním vojenským misím
(přičemž značnou část peněz, kterou naše vlády do těchto misí investují, by šlo investovat tam, kde se
peněz nedostává - školství, zdravotnictví)

Miloš Zeman - taktéž komunistická minulost, alkoholismus, nevybíravé vyjadřování,
typický představitel ,,pub democracy" (tento pojem rozeberu v jednom z následujících článků)

Karel Schwarzenberg - napůl Rakušan a ,,kníže" by měl být prezidentem státu, který se jmenuje Česká republika?
navíc usínání na schůzích není dobrou vizitkou prezidenta, stejně jako vada řeči.
Nic proti postiženým, ale ucházet se o prezidentský post vyžaduje i určitý verbální projev.
Vadí mi na něm i fakt, že neuznává platnost Benešových dekretů, o kterých již v roce 1947 prezident Beneš
jasně prohlásil, že budou platit stále, bez ohledu na změny režimů, stejně jako provázanost se stranou TOP 09,
fakticky řízenou kmotrem Miroslavem Kalouskem

Jiří Dienstbier - člen ČSSD - stranický kandidát
Přemysl Sobotka - člen ODS - stranický kandidát, navíc velmi nevýrazný
Vladimír Franz - vzhled Avatara a častá neschopnost smysluplně poskládat větu
Zuzana Roithová - velmi konzervativní žena (osobně se považuji za středového liberála),
navíc kandidátka za KDU-ČSL, tedy stranická

Jana Bobošíková - silná nacionalistka a také kariéristka, která se neváhá ucházet o jakékoliv volné místo v politice,
které se naskytne.

Vyřazovací metodou mi tedy zbyla Táňa Fischerová, a o té si také myslím, že jako jediná z výše jmenovaných kandidátů by na pana prezidenta Havla skutečně navázala. Je totiž liberální ve stejném smyslu jako on, na horizontální i vertikální ose.
Je to žena svobodomyslná, tvořivá, a přitom solidární.
Optimistka s úsměvem na rtech, která se však rozhodně nebojí říct, co si myslí a bojovat za správnou věc.
Už jen to, s jakou obětavostí se stará o svého postiženého syna, svědčí o její ohromné vnitřní síle.
Herečka, tedy kulturně založená. Žena s vírou, ale nikoliv fanatička. Žena, která tvoří láskou.
Žena, která zaníceně hovoří o zajímavých myšlenkách a tématech jako jsou lokální měny, sociální trojčlennost nebo družstevnictví, která by vydala na samostatné články. Žena, která se nebojí hledat nové cesty a stavět mosty mezi lidmi.
Jediná ze všech kandidátů, která nehodila do urny lístek sama sobě a prokázala tak svůj ohromný altruismus.
Jediná ze všech kandidátů, která nedostala peníze od žádných stran ani soukromých firem, ale pouze od jednotlivých občanů.
Po přečtení předchozího odstavce se možná mnozí zarazí a řeknou si - aha, družstevnictví, to bude určitě komunistka.
Málokdo ale ví, že za první republiky u nás asi pět milionů lidí bylo v družstvech, která byla decentralizovaná a založená na rovnosti vkladů a podílů. Propagátorem této formy hospodářství byl u nás podnikatel Feierabend.
Na stejném principu je založena španělská (resp. baskická) bankovní společnost Caja Laboral,
prakticky nezasažená ekonomickou krizí v roce 2008.
Fakt, že komunisté družstva zestátnili, zcentralizovali a udělali si z nich politické filiálky, není chyba družstev, ale komunistů. Navíc paní Táňu lze za komunistku považovat jen těžko i proto, že byla aktivní disidentkou stejně, jako pan Havel, podepsala petici Několik vět a nikdy nebyla členkou komunistické strany.
Jinou zajímavou myšlenkou, kterou paní Táňa propaguje, je sociální trojčlennost německého sociologa Rudolfa Steinera.
V podstatě jde o názor, se kterým se ztotožňuji, že politika, ekonomika a kultura by měly být na sobě vzájemně nezávislé a spolupracovat jen v případě, že je to skutečně nutné. Na komunismu vidíme, jak je nebezpečné, když politika ovládá ekonomiku a kulturu, dnes, když ekonomika ovládá ty zbylé dvě oblasti, také to není zrovna košer.
Poslední Tánina myšlenka, o kterou se s Tebou, čtenáři, podělím, jsou lokální měny a lokální soběstačnost.
Jde o to, že co se může vyrobit v místě, by se nemělo dovážet, a zisk z dané oblasti by se měl opět investovat do dané oblasti. Jak prosté. Jak je to v protikladu k dnešnímu pragocentrismu, kdy úředník z velkoměsta rozhoduje o tom, co se má vypěstovat někde ve vesnici na poli. Nemluvě o devastaci kultury a například o tom, jak Praha nám Moravanům doslova ukradla Slovanskou epopej. Lokální rozhodování, lokální měny - to je cesta úplně opačným směrem, než euro a proměna Evropské Unie v jakýsi polosocialistický superstát ve stylu Sovětského Svazu, kterého jsme dnes svědky.
Lokální udržitelnost prostřednictvím místních měn, které jsou směnitelné za měnu celostátní, a investují se primárně do místa, odkud zisk vzešel, je cesta k soběstačnosti a udržitelnosti regionů.
Ekonomických systémů může ve společnosti existovat skutečně celá řada a nevidím důvod, proč bychom se měli slepě držet jenom jednoho jediného.
Asi jsem se hodně rozepsal, ale nastínil jsem zde samozřejmě jen část Tániných myšlenek.
Kdybych zde měl rozepisovat každý zajímavý názor paní Fischerové na uspořádání společnosti, pak by to nejspíš vydalo na tlustou knihu, protože paní Táňa je neuvěřitelná pokladnice tvořivých a lásku vyzařujících nápadů.
Přestože paní Táňa nepostoupila do druhého kola a já v něm tedy musel vhodit bílý lístek, protože by mi přišlo nedůstojné vybírat si mezi Zemanem a Schwarzenbergem, přestože dostala pouhá tři procenta a něco,
věřím, že jsem zvolil správně. Bez okolků přiznávám, že Havla jsem měl jako prezidenta rád, a mám ho rád stále, přestože odešel na druhý břeh. Stejně tak přiznávám, že pana Klause jsem nikdy rád neměl a stále rád nemám.
Ze současného prezidenta, pana Zemana, mám smíšené pocity. Na jednu stranu nelze říct, že dělá všechno úplně špatně, ale že bych byl jeho prezidentováním nějak extra nadšen, se také říct nedá.
Co však mohu říct s jistotou, tak jediný člověk, kterého bych si na prezidentském postu vážil stejně, jako pana Havla, by ze všech výše jmenovaných byla pouze Táňa Fischerová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama