Únor 2014

Sláva Ukrajině!

25. února 2014 v 11:57 | Jan Duha

Většina evropské (a nejspíš i světové) populace už jistě něco slyšela o tom, co se v posledních týdnech a měsících děje na Ukrajině. Prezident Janukovyč navzdory očekávání většiny lidí (a v souladu s očekáváním dalších),
odmítl podepsat asociační dohodu Ukrajiny s Evropskou unií.

To byla kapka, díky které přetekl onen pomyslný pohár a převážně prozápadní Ukrajinci vyšli do ulic.
Už předtím byli mnozí z nich na Janukovyče naštvaní díky jeho napojení na různé, převážně ruské,
skupiny mafiánských oligarchů a ropných magnátů. A teď ještě tohle, dalo by se poznamenat.

Ač se protestovalo i v jiných městech, většina prozápadně smýšlejících Ukrajinců se usadila na Kyjevském náměstí
Majdan, kde pořádala koncerty, kulturní akce, rozdávala potraviny a bránila se proti útokům Janukovyčových
ozbrojených sil.

Bohužel došlo na násilí, a to na obou stranách konfliktu. Násilí neschvaluji a vždy jsem byl na straně mírových řešení konfliktů. Ale na druhé straně je nutno říct, že Janukovyč se choval po všech směrech jako diktátor,
manipuloval s výsledky voleb, policejně rozháněl pokojné studentské demonstrace a vůbec dělal spoustu věcí, které
mají s demokracií pramálo společného.
A i na tom nešťastném Majdanu to byly pochopitelně jeho jednotky, kdo začal pálit jako první, jelikož demonstrace byly zpočátku také pokojné.
Jinými slovy, když na vás někdo střílí samopalem nebo vodním dělem, jen těžko se mu ubráníte kytičkou v ruce
a proslovem o nutnosti míru. A tak, protože byli Ukrajinci zahnáni do kouta, muselo bohužel dojít i k těmto krajním
prostředkům.

Hlavní nebezpečí tkví v tom, že zdaleka ne všichni Ukrajinci, kteří jsou proti Janukovyčovi a Rusku, jsou zároveň
liberální a proevropští.
Silný hlas na majdanských protestech měla i nacionalistická strana Svoboda, která navazuje na dřívější Banderovce.
Což byli lidé, kteří sice v době stalinského teroru bojobali proti bolševikům, ale na druhé straně neváhali při tomto boji kolaborovat s esesáky nebo s následovníky fašistického slovenského vůdce Tisa.
Jinak řečeno, lidi typu Hitlera, Vandase nebo Mussoliniho mají dnes reálný zájem šéfovat Ukrajině.

Pro mě jako pro přesvědčeného liberála (neplést s neoliberálem) je fašismus a komunismus stejné zlo, nesvoboda,
totalita a diktatura a rozhodně nemíním obhajovat příslušníky jedné ze zmíněných ideologií jen proto, že bojují
nebo v minulosti bojovali proti příslušníkům té druhé.
Obě tyto ideologie mají krev na rukou a vedly ke smrti miliónů nevinných lidí jen proto, že s nimi nesouhlasili.
Obě tyto ideologie jdou už z principu proti demokracii a proti svobodě, jak již prokázala druhá světová válka, stalinské čistky a jiné hrůzné historické události.

Pokud by se na Ukrajině dostali k moci právě Banderovci, jako nacionalisté by ji odstřihli jak od Ruska, tak od EU.
Ukrajina by byla naprosto izolovaná od světového dění a informací, stejně jako od potravin a výrobků,
které si nedokáže sama vyrobit a vypěstovat a které musí dovážet.
Hladomor a nové nepokoje by byly nasnadě.
Nepohodlné názory by opět začaly být potlačovány a stejně tak by se postupovalo vůči příslušníkům menšin.
Očekávat po zkušenostech z dvacátého století od nacionalistické organizace svobodu a otevřenost,
je asi stejně reálné, jako mít strach ze sněhové bouře uprostřed Sahary.

Proto doufejme, že se Ukrajincům povedou jejich v podstatě první skutečně svobodné volby po zániku SSSR,
a že ona nová Ukrajina se pod vedením pana Klička nebo paní Tymošenkové k té demokracii a svobodě
opravdu posune. Fandím paní Tymošenkové, aby se co nejdříve zotavila ze své nemoci, zapříčiněné stresem
z pobytu ve vězení v procesu, který i Evropský soud označil za vykonstruovaný.
Neznám ji a nevím, čeho se skutečně dopustila nebo nedopustila, hlavní je však to, že na rozdíl od Janukovyče věří
v demokratické zásady a nemá iracionální strach z Evropské unie.
Ukrajina stojí na rozcestí mezi západem a východem, pan Kličko i paní Tymošenková volí západ.

Někteří lidé mají obavy, že poté, co se Ukrajina stane členem EU, nastane imigrační vlna Ukrajinců do naší republiky.
Já tyto obavy nesdílím a to hned z několika důvodů. Za prvé, zdaleka ne všichni Ukrajinci jsou proevropští a vydají se na západ. U Ukrajinců podporujících Janukovyče bych to viděl spíš na emigraci do Ruska.
Za druhé, i ti Ukrajinci, kteří jsou prozápadní, nebudou přece směřovat pouze do České republiky, ale rozprostřou
se po celé Unii. Mnozí z nich se vydají do zemí mnohem vyspělejších, než jsme my, jako je Německo, Francie,
Švýcarsko nebo Švédsko. A konečně, asociační dohoda je pouze asociační dohoda.
Jejím podepsáním se ještě Ukrajina členem EU nestává, ale pouze se zavazuje ke spolupráci a k tomu, že o vstup bude dříve či později usilovat, nebo lépe řečeno, že má dveře do Unie otevřené.
Předtím, než se stane jejím plnohodnotným členem, pochopitelně bude muset splnit Maastrichtská kriteria, ke kterým patří i určitá demokratizace společnosti, míra vyspělosti hospodářství, stejně jako přijetí antidiskriminačních
zákonů, ke kterým nás zavazuje Lisabonská smlouva, a zlepšení postoje k lidským právům a věcem s nimi souvisejícím.
Člověk žijící v takové zemi už nebude mít zdaleka tak velkou potřebu na západ emigrovat, jako dnešní Ukrajinec.
Po splnění těchto podmínek už nebude Ukrajině bránit vůbec nic, aby se stali plnohodnotnými členy EU, a pokud budou chtít, pak i Schengenu.
Je mi s podivem, jak spousta Čechů má neustále jakýsi iracionální strach z cizinců, a ačkoliv jásali, jakmile Kanada
zrušila vízovou povinnost pro Čechy, tak jim ta stejná věc vadí u Ukrajinců.
Jenže planetu máme zatím jen jednu a tak problém byť jen jednoho člověka je problémem nás všech.
Pokud by se Ukrajina rozdělila na dva samostatné státy, z nichž jeden by byl proruský a druhý proevropský, myslím, že
by to ke zklidnění situace nepřispělo, naopak by ji to ještě vyostřilo, protože občanská válka by tím snadno přerostla
ve válku mezinárodní.
Ukrajina stojí před volbou. Západ, nebo východ. EU nebo Rusko. Demokracie, nebo totalita.

Pokud Evropa ani po zavření všech korupčníků nebude mít peníze na finanční pomoc Ukrajincům, kteří jsou na tom nejhůř, jsem pro, aby jim pomohli alespoň Američané, kteří i s obrovskými dluhy jsou na tom finančně značně lépe,
než Evropa.

V každém případě přejme Ukrajincům demokracii. Přejme jim hodně štěstí na cestě, kterou započali, neboť jak říká Buddha, jsou dvě chyby, které může člověk na své cestě udělat - nedojít do cíle a neudělat první krok.
Ukrajinci ho již udělali.

Sláva Ukrajině! Ukrajině svobodné a demokratické!

Buďme větší optimisti!

9. února 2014 v 16:47 | Jan Duha

Zpočátku mi téma ,,Dnešní svět" přišlo příliš obecné, a moc jsem nevěděl, co o něm napsat.
Protože jsem ale něco napsat chtěl a je už neděle, tak se o článek aspoň pokusím.
Už ze mě tak trochu opadla klasická zimní únava i euforie ze stříbrného úspěchu Martiny Sáblíkové v Soči
a navíc cítím něco jako povinnost vynahradit pravidelným i novopečeným návštěvníkům tohoto blogu
svoji dlouhou článkovou absenci.

Jak se tedy dívám na dnešní svět? No veskrze pozitivně, optimisticky.
Sice je ve světě hodně problémů a chyb, ale i to je podle mne projevem toho, že svět je barevný a pestrý.
Myslím si, že i problémy a překážky jsou zde od toho, aby nás někam posunuly v nějakém vývoji.
Evoluce funguje jako neustálé překonávání překážek.
Kdyby bylo všechno dokonalé a uniformní, nemohli bychom se nijak vyvíjet, protože bychom se nemohli od nikoho
nic naučit. Ano, ve světě jsou problémy, ale spousta z nich se dá nějakým způsobem řešit, nebo na ně přinejmenším upozorňovat. Mohu pomoct bezdomovci tím, že od něj koupím Nový Prostor, mohu se zastat člověka, který je ponižován,
mohu zasadit strom a pomoci tak naší planetě lépe dýchat.
Je spousta věcí, které člověk jako jednotlivec udělat pro dobro druhých a jít tím příkladem.
Komunisti se domnívali, že když změní společenský systém, změní se lidé.
Podle mě to funguje přesně naopak - když člověk zkultivuje sám sebe, může mít teprve vliv na ostatní.

Hodně z nás Čechů má obecně sklon ke spoustě věcí přistupovat velmi pesimisticky a nadávat na ně.
Někteří nadávají na věci, které třeba z mého pohledu ani nejsou problém, jiní nadávají na záporné stránky
určité věci, přičemž vůbec nepřemýšlí o jejích kladech, ještě jiní nadávají na věci, které jsou skutečným problémem
- ale ze zásady se nikdy nebudou někde organizovat nebo třeba i jen jako jednotlivci dělat něco pro řešení toho problému.

Lidi nadávají na Evropskou unii, že zavádí nesmyslné zákazy, ale kdybychom ji neměli, tak jsme dávno v područí Ruska,
kde bychom se na veřejnosti za chvíli mohli bát už i legálně nadechnout.

Nadávají na multikulturalismus, ale už si neuvědomují, že díky němu mají telefon, internet a poštu, díky které
na něj mohou nadávat.

Nadávají na přistěhovalce, a přitom by sami chtěli emigrovat.

Nadávají na homosexualitu, a přitom si neuvědomují, že bez ní by naše planeta byla ještě mnohem více přelidněná,
než je dnes.

Nadávají na Romy, ať se prý vrátí do Indie, ale už jim nedochází, že my všichni jsme Indoevropané.

Nadávají na korupci (které se rozhodně nezastávám), ale už nevidí, že korupce je vedlejší účinek toho,
že je naše země bohatá.

Nadávají na vládu, ale už se jaksi zapomněli radovat z té svobody slova, díky které na ni nadávat můžeme.

Nadávají na levici nebo na pravici, ale už zapomněli být rádi za to, že tu máme demokracii, díky které může
pravice a levice existovat.

A nadávají ještě na spoustu dalších věcí, které už rozebírat nebudu, protože bych u toho počítače seděl do večera.
Vím, že třeba s tou korupcí je to trochu extrémní příklad a mnohé napadne například Japonsko,
země mnohem bohatší, než jsme my a s mírou korupce i kriminality mnohem nižší.
Já s vámi souhlasím. Japonci jsou ale na takové úrovni právě proto, že se dokázali sebekultivovat,
že v určitém momentě přestali být pesimisty, tlachat v hospodě a nadávat jak je všechno špatně, vstali a šli něco dělat.
Cokoliv. Pracovat, družit se, řešit problémy, zkrášlovat městský prostor, nebo třeba jen vysadit park.
Změna se pak šířila z jednotlivců na celou společnost, stejně jako se pramen změní v řeku a posléze splyne s mořem.

Celkově, i přes všechny problémy a chyby, žijeme dnes v nejlepším dosud realizovaném společenském systému.
Žijeme v nejlepší době od časů antiky. Alespoň tedy v Evropě.
Máme demokracii (i když to někdy skřípe), můžeme říkat, co chceme, jezdit kam chceme, máme komunikační prostředky, o jakých se naším předkům ani nesnilo, máme dostatek potravin...
Jistě, nemají se tak všude a mnozí budou namítat, že na cestování nemá každý peníze atd...
Ale podstatné je, že na rozdíl od dřívějších režimů je tu ta možnost.
Však hledejme a čiňme. Hledejme různé alternativy, jak vydělat peníze, jak pomoct člověku v nouzi,
jak tvořit kulturu, namísto abychom ji pouze konzumovali, jak se rozvíjet, jak sportovat.
Měňme. Měňme sebe a změní se k lepšímu i ostatní, na které jsme možná dříve nadávali.
Svět je jako jeviště, vnímejme ho tak. Jsme, řečeno společně se Sartrem, vrženi do světa, vrženi do postmoderní
doby, nemusí to být ale pro nás prokletím, mělo by to pro nás být výzvou.
Svět je pestrá paleta lidí, názorů, hudby, vůní, nápadů... je to studna inspirace.
Poté, co skončila doba velkých příběhů, máme téměř nekonečno možností.
Není už nad námi žádná Církev ani Strana. Je tu nové paradigma. Jsme to my, kdo píše novou kapitolu lidského příběhu.
My sami řídíme své myšlení a konání, my sami si hájíme svůj osobní prostor a rozšiřujeme ho ostatním.

Nevím, proč my Češi máme takový sklon na všechno nadávat. Možná v sobě máme všichni kus Haškova Švejka.
Možná je to tím, že jsme malá zemička mezi několika velmocemi a humor, mnohdy i zatrpkle černý,
může některým z nás pomáhat se s tímto ,,údělem" vyrovnat.
Stejně si ale myslím, že je načase hodit ten pesimismus do koše, zvednout se a jít něco dělat.
Třeba jen - napsat článek :))

Hlavně bychom si měli uvědomit dvě věci. Za prvé, že všechno v přírodě má svůj účel a i všechno zlé je pro něco dobré.
Pamatujme na to, když nám ujede autobus, který bude mít v zápětí nehodu nebo v něm bude sedět
nějaký extrémně nepříjemný člověk.

A za druhé - pokud na něco nadáváme, měli bychom se aspoň trochu snažit to změnit, jinak máme právo nadávat
leda tak sami na sebe :))

S velkou dávkou optimismu, váš
Honza Duha

Moje nejčastější zimní činnost :)

5. února 2014 v 15:39 | Jan Duha

... a taky jeden z nejčastějších důvodů, proč v poslední době publikuju na svém blogu tak málo nových článků.
Snad v budoucnu budu aktivnější, ale nic neslibuju.