Červen 2014

Optický klam no.3

22. června 2014 v 11:35 | Jan Duha


Tak tu máme třetí kousek z řady optických klamů. Nejspíš si myslíte, že obdélník uprostřed je vlevo světlejší, že?
Omyl! má stejný odstín po celé délce. Další ukázka toho, jak si s námi naše oči, a náš mozek, dokáží pohrát.

File:Gradient-optical-illusion.svg

Hlasy víry v hlavě 2

16. června 2014 v 21:26 | Jan Duha


A dědičný hřích? I světský soud přece potrestá za zločin, který spáchal dejme tomu pan Petr
(omlouvám se tímto všem slušným Petrům) pouze pana Petra. Nikoliv jeho vnučku Markétu, nebo syna Karla,
kteří nic neudělali. Tak proč trpět za provinění druhých v duchovní oblasti?
V buddhismu máme karmu, ale ta se přenáší z vědomí na vědomí, nikoliv z těla na tělo, a není dědičná ve smyslu otec-syn, ale závisí na našich vlastních činech.
V dalším odstavci Robo obhajuje katolickou církev, že prý je přímým následníkem Božím, protože v ní existuje posloupnost biskupů až k apoštolům, která je zaznamenaná v knihách. Prvním biskupem měl být údajně Petr.
Podle většiny výkladů Bible však katolíci mezi křesťany naopak pravdu nemají, protože jsi neřekl, že postavíš svou církev na ,,Petros", tedy ,,Petr", ale na skále (tedy řecky ,,Petra").
Čímž není míněn žádný člověk, ale skála víry.
Tak vidíš, Bože. Takový guláš v tom mají ti, kdo Tě následují, natož abych se v tom vyznal já, jako jinověrec.
Podle Roba myšlenka, že byl Ježíš od svých dvanácti let do třiceti buddhistickým žákem v Indii, je klamná.
Opět ale nepíše, proč si to myslí. Viděl jsem film, kde je hodně záběrů podporujících tuto domněnku, například
jeden buddhistický klášter má záznamy o člověku, který žil ve starověku, jmenoval se Ísa, což je jedna z podob Ježíšova jména, a nějakou dobu pobýval v buddhistickém světě. Tak nevím, do jaké míry je to cypovina (ta ostravština je fakt milá :)
Samozřejmě 100% důkazy na to nejsou, tak si prostě musíme přiznat, že nevíme, co Ježíš v tom období dělal.
V Bibli o tom není nic, tak nevím, zda to nějaký koncil vyškrtnul, anebo je to proto, žes zkrátka nechtěl, aby to křesťané věděli. Ale proč?
Další věc, křesťané se prý nemohou mýlit v zásadních věcech, protožes jim seslal Ducha Svatého.
To je sice hezké, ale na základě čeho jsou o tom přesvědčeni? Že se to píše v Bibli?
A kde berou jistotu, že zrovna v Bibli je celá pravda?
Karma je prý otrava. Ano, pokud se budu chovat jako zlojed, tak ano, musím si sníst, co jsem si nadrobil.
Samozřejmě jak to dobré, tak to špatné. To je spravedlivé, jak píše Pavel, ačkoliv to nestihl dále rozvést, o což se tedy pokusím já. Hlavní důvod, proč věřím v karmu a tím pádem i v další - a předchozí - životy.
Zaprvé, moje vědomí se muselo někde vzít.Těžko mohlo vzniknout z ničeho, protože ze zákona o zachování energie víme, že energie se nemůže objevit ani zmizet, pouze přeměnit. Energie je projevem prostoru a je od něj neoddělitelná.
V tomto se Buddha naprosto shoduje s Einsteinem a jeho relativitou.
Moje současné vědomí se tedy muselo vyvinout z předchozího vědomí a musí nějak pokračovat i dál, stejně, jako mlhovina, hvězda a černá díra jsou tři časově sousledné projevy hmoty.
Zadruhé, ze svého okolí vidíme, že vše probíhá v koloběhu. Den a noc, déšť a sucho, jaro, léto, podzim a zima.
Proč by tomu mělo být jinak u života a smrti?
A konečně, je spousta lidí, kteří si na minulé životy pamatují, vzpomínají si na ně při regresivní hypnóze a přesně popisují místa, která v tomto životě nikdy nenavštívili. Když je posléze navštíví, všechno souhlasí.
Proti tomu mají křesťané v podstatě dva argumenty. Jeden říká, že většina lidí si na minulé životy nepamatuje.
To je pravda, ale jak bychom se mohli pamatovat na nekonečno svých minulých životů, když ani většina z nás neví, co dělali řekněme ve dvou nebo třech letech? Anebo v matčině lůně?
Pouze Buddha spatřil všechny své minulé životy, a to až ve chvíli, kdy dosáhnul osvícení.
Druhý protiargument se zase odvolává na dílo ďábla. To on má prý vzpomínky na minulé životy na svědomí.
Inu, stará písnička, ale co důkaz? Buď tomu věříme, anebo ne. To je celé.
Náš vesmír tu nemusí být věčně. A ani nebyl, aspoň tak, jak ho známe dnes.
Ale copak se energie mohla někam vypařit? Nebo vzniknout z ničeho?
Podle mě zkrátka vznik tohoto vesmíru způsobil zánik jiného. A tak dále, až do nekonečna.
Kruh nemá žádný počátek. Vždy bychom se totiž mohli zeptat, co bylo před počátkem.
A kde vlastně ten počátek byl.
Všechno vzniká a zase zaniká, tak proč by tomu s vesmíry mělo být jinak?
Křesťané říkají, že svět je hrozně složitý, tak nemohl vzniknout sám od sebe.
Nemohl přece existovat věčně? A na druhou stranu si vymysleli Tebe, všemohoucího Boha, který je nekonečně složitý, přesto nijak vzniknout nemusel. Nekonečně složitý svět nemohl vzniknout sám od sebe, ani existovat věčně, musel ho stvořit někdo, kdo je ještě mnohem složitější, a kdo existuje věčně?
Není to trochu zamotané? Stejně tak bych já mohl říct, že vesmír existuje věčně, a že ho nikdo nestvořil...
Jako další, s prominutím, nesmysl mi přijde peklo. Mám dva lidi. Jeden se chová spořádaně, pomáhá lidem, dodržuje zákony, a mimo jiné je ateista. Mám ho poslat navěky trpět, protože nevěřil v moji existenci? Proč bych to, proboha, dělal? A proč by vůbec člověk za omezenou dobu, řekněme 80 let, hříšného života, měl jít navěky do pekla?
Pokud tedy už to peklo existuje, neměl by tam logicky jít na oněch 80 let?
Když už i mně přijde nesmyslné někoho takhle navěky trápit za omezený počet zlých skutků, jak by to mohlo přijít spravedlivé bytosti jako jsi Ty, která o sobě prohlašuje, že je nekonečnou láskou?
Už vidím odpovědi křesťanů, jak si dovoluju soudit Boha. Nikoho nesoudím, a už vůbec ne Tebe.
Ostatně ani nevěřím, že existuješ. Jen vyjadřuju svůj názor, na což mám v demokracii nezadatelné právo.
Druhý člověk, křesťan, který věří v Krista a například krade, půjde tedy do nebe? Fakt se v tom nevyznám a nechápu to.
Ve Tvých očích přece musí něco znamenat i to, jak se člověk chová, a ne jen, čemu věří.
Vidím Tvůj zachmuřený výraz, tak se raději přesunu k dalším odstavcům.
Ježíš vzal na sebe negativní karmu nás všech? Pokud ano, je to od něj velice šlechetné, ale nezbavuje nás to zodpovědnosti za náš život? Proč má náš život patřit někomu jinému, a ne nám?
Chci sám nést odpovědnost za své skutky, ať už dobré, či špatné.
Jak já vnímám křesťanství, tak dovedeno do extrému bych si jako křesťan vlastně mohl dělat, co chtěl, protože stačí přece uvěřit v Ježíše, a všechno se v dobré obrátí. Nebos to myslel jinak?
Osobně nechápu, proč by bezvýhradná víra měla být ctností, kterou si Ty jako Bůh nejvíce považuješ.
Proč bys naopak neměl oceňovat kritické myšlení. Teda ne, že bych Ti do toho chtěl nějak mluvit, já vím,
pro mě neexistuješ a stejně tak dobře pro tebe nejspíš neexistuju já.
Do hlavy mi z křesťanství nejde dost dalších věcí. Všechny pocity, myšlenky, ať dobré, nebo zlé, vznikají v našem vědomí, v naší mysli, tak proč by osvícení, nebo řečeno s Robem - spasení - mělo pocházet od nějaké vnější bytosti?
O které ani nevíme, jestli vůbec existuje? Co Ty na to? Uznej, že nevíme.
A konečně, jak říká Robo (už mu dám pokoj) na závěr, prohlašuješ o sobě v Bibli, že jsi Bůh žárlivě milující.
Nerad bych se Tě nějak dotknul, ale žárlivost je projevem silného ega a to je právě něco, co se v buddhismu snažíme upozadit. Máš ego? Víš, že žárlivost vede k hněvu a ten se s nekonečnou láskou jaksi...ehm...tluče?
Já vím, dotknul jsem se Tě. Ale na druhou stranu by mi úplně stačil žárlivý kluk z masa a kostí, ještě mít žárlivého Boha, to už bych se musel zbláznit. Ale to už stejně víš.
Co na závěr? Tak jsem už ze sebe dostal ten myšlenkový výlev, snad to Tebe, a ani čtenáře neunavilo.
Rozhodně jsem tímto článkem nechtěl nikoho, ani Tebe, urazit, ale pokud jsi, tak to jistě dávno víš.
A pokud nejsi, alespoň jsem se vypsal a ulevilo se mi.
A pokud, až jednou, doufám, že zahodně dlouho, umřu, stanu před Tvojí tváří a zjistím, že se Buddha mýlil a křesťani měli pravdu, věř, že uznám omyl a s radostí Tě přijmu.
Ale no tak, nemrač se, po každém chceš, aby Ti věřil, tak teď zase chvilku věř Ty... laškovné mrknutí...
Přeju Robovi, aby mu jeho víra přinášela hodně štěstí, tak jako mně a řečenému Pavlovi přináší štěstí pro změnu buddhismus.

Hlasy víry v hlavě…

16. června 2014 v 21:25 | Jan Duha


Milý křesťanský Bože.
Upřímně řečeno, jsem buddhista, nevěřím ve Tvoji existenci a zatím se nikomu nepodařilo mě nějak, ať už logicky
nebo srdíčkem, přesvědčit o opaku.
Přesto, jak sis všiml, Tě oslovuju s velkým T a B, protože kdybys přecejen náhodou existoval, tak nechci, aby sis snad
o mně myslel, že jsem nějaký nevychovaný buran, co Tě jen chce zesměšnit.
Stejně tak, pokud jsi vševědoucí, už jistě víš, že tento článek nepíšu ani tak proto, abych si vnitřně potvrdil či vyvrátil
Tvoji existenci, jako spíše proto, abych si urovnal myšlenky a ukázal těm konzervativním z řad Tvých přívrženců,
že hrát s nimi slovní ping-pong je pro mě vítanou zábavou a mimo jiné i příležitostí jim ukázat, že mám, nebo se přinejmenším snažím mít, a to nejen v duchovních otázkách, otevřenou mysl a také si zlepšit své argumentační schopnosti.
Domnívám se, že když už někdo něčemu věří, tak by si to měl umět nějak argumentačně obhájit.
Pokud budu věřit, že Zemi stvořil růžový jednorožec z planety Axia, ale nebudu mít žádný důkaz pro to, že to tak je,
tak je sice hezké, že si to myslím, a mám na to plné právo, ale to nic nemění na tom, že to je naprostá kravina.
Už Tě ale nebudu unavovat tímto svým vykecáváním, protože pokud opravdu jsi, a jsi vševědoucí, tak už samozřejmě víš, co bude obsahem tohoto obšírného článku. Započnu tedy tento svůj grafomanský výlev, ne abych Tebe, jako bytost ve kterou nevěřím, přesvědčoval o něčem, co už víš, ale fakt čistě proto, aby moje mysl měla klid a abych už ze sebe dostal všechny ty námitky, které mě přitahují k buddhismu a odrazují od křesťanství.
Takže k věci.
Před nedávnem jsem na internetu natrefil na článek jednoho křesťana, kterýžto píše o tom, jak byl na pivě se svým
kamarádem buddhistou, a jak si s ním povídal, mimo jiné, o duchovních záležitostech.
Smozřejmě o tom píše z toho křesťanského hlediska, a protože jsem na síti nenašel jedinou buddhistickou reakci na tento článek, rozhodl jsem se toho sám chopit.
(Pokud by někdo měl zájem si přečíst originální článek, na který tímto reaguju, odkaz je zde:
Jak praví článek, parta kamarádů si vyjela někam na hory, sportovali a povídali si o všem možném.
Nu a potkali se dva staří známí a přátelé, z nichž jeden konvertoval křesťanství, druhý k buddhismu.
Okolnosti jsou tam rovněž popsané, tak tuto část přeskočím.
O otázkách v článku nastíněných jsem dlouho přemýšlel, a to ze všech možných stran.
Už nějakou dobu chodím meditovat, bavím se s kamarády buddhisty, mám načteno něco od Jeho Svatosti dalajlamy a
lamy Oleho Nydahla. Přesto nepopírám, že mne už párkrát napadlo, že bych se na buddhismus vykašlal a stal se křesťanem. Zatím mě to ale vždycky přešlo. Tento článek jsem chtěl hodit na papír - nebo lépe řečeno na obrazovku - už delší dobu, ale teprve teď jsem k tomu sebral odvahu a našel klid a inspiraci k tomu, abych si řádně utřídil myšlenky a pokusil se jako praktikující buddhistický laik, vlastními slovy a myšlenkami, naprosto neohrabaně a neosvíceně odpovědět
na argumenty článku.
Na začátku onen křesťan Robo píše, že ho nejprve zajímala východní filozofie, ale v pozdějším životě zažil nějakou negativní zkušenost, nevíme jakou, a to ho přitáhlo ke křesťanství.
To je v pořádku, životní cesty jsou přece různé. To je vidět i na tom, jak buddhistu Pavla naopak nešťastná láska
od křesťanství odpudila. Lidé jsou zkrátka nastaveni různě a stejně, jako každému pomáhají trochu jiné léky nebo
životospráva, tak taky každému vyhovuje jiná víra.
Buddhista nemusí být v žádném případě vegetarián. S Hari Krišna, kteří vychází z hinduismu, nemáme nic společného.
Důvody, proč já osobně vegetariánem rovněž nejsem, jsem už dostatečně popsal v jiném článku, takže zde to už podruhé rozmazávat nebudu. Stejně tak Buddha nedoporučuje alkohol. Nedoporučení ale není totéž, co zákaz, stejně jako doporučení není totéž, co dogma. Je samozřejmě pravda, že alkohol má přesně opačné účinky, než meditace.
Rozptyluje totiž mysl, zatímco meditace se ji snaží soustředit na přítomný okamžik a zklidnit.
Proto ze zásady nepiju alkohol před meditací a i mimo ni se snažím jeho konzumaci přinejmenším omezovat.
Je ale na každém, jak se svým životem a tělem naloží.
Robo píše, že nemůže mít každý svoji pravdu. Že pokud má pravdu Ježíš, nemůže ji mít současně Buddha a tak dále.
Argument, který konzervativní křesťané používají proti vírám, jako je buddhismus, poměrně často.
Nikdo ale netvrdí, že každý má svoji pravdu. Ovšem na pár příkladech si ukažme, jak i pravda může být relativní.
Zkus si představit, že dva lidé stojí na různých březích řeky. Jeden tvrdí, že ta řeka teče doleva, ten druhý mu oponuje, že teče doprava. Pravdu mají samozřejmě oba. Řeka teče pochopitelně prostě dopředu, jen to každý vidí z jiného úhlu. Stejně jako když se budu na Niagarské vodopády dívat z Ameriky, budu je vidět jinak, než kdybych se koukal z Kanady. Paříž je taky jenom jedna, přesto se do ní lze dostat z Vídně, ale stejně tak dobře z Berlína nebo Prahy,
vlakem, stejně dobře jako autem nebo, při velké výdrži, na kole.
Proč by to nemohlo platit i v duchovním světě? Proč by i tam mnoho cest nemohlo vést k jednomu cíli, ke konečnému poznání skutečnosti?
Jsou i absolutní pravdy. Například, že 1+1 je vždy rovno dvěma. Tento axiom platí však stejně pro buddhistu, jako pro křesťana, a tudíž si na něj jen těžko může dělat patent jakékoliv náboženství.
Nezáleží to na tom, čemu věříte, 1+1=2 bude prostě platit stále, ovšem dá se to nějak dokázat a platí to zkrátka proto, že to vyplývá z toho, jak vesmír funguje a jak je uspořádaný.
I tak se mnohdy lidé domnívají, že mají pravdu, a pak zjistí, že je vše jinak, všechno je relativní, na světlo působí gravitace, elektron může být na dvou místech zároveň, atomy se vlastně vůbec nedotýkají a kvarky prostě mizí v prostoru. To, čemu říkáme realita, je ve skutečnosti velmi nestálé a pořád se to proměňuje.
Ježíšův výrok ,,Já jsem cesta, pravda a život" samozřejmě znám. Křesťané tvrdí, že Ježíš je Bůh, zároveň rovněž tvrdí, že Bůh je láska. Můžeme tedy říci, že Ježíš je láska. Pak lze tento výrok parafrázovat jako: ,,Láska je cesta, pravda a život",
s čímž by neměl Buddha naprosto žádný problém. Láska a soucit jsou základní stavební kameny jeho učení.
Buddha skutečně řekl, že nemáme ničemu jen tak věřit.
Nechtěl si však tím z nás dělat šprťouchlata, nebo nás vést k nějakému nihilismu, jako spíš k tomu, abychom kriticky mysleli, ověřovali si slova svých učitelů a k tomu, co sám jako osvícená bytost zažil, jsme se dopracovali vlastním prožitkem. Respektoval individualitu každého z nás, naše vlastní zkušenosti a výzvy, které jak v duchovním poznání, tak i v osobním životě a jinde, zdoláváme. Nikoliv Buddha, ale my sami máme být pány svého života. Buddha je jen zrcadlo, kde se můžeme vidět, ale my sami se musíme podívat.
Křesťané pochopitelně říkají, že Ježíš je Bůh, a má informace z první ruky. Lidé toho říkají.
To, že někdo něco říká, ještě nemusí znamenat, že je to pravda, na což chtěl právě Buddha poukázat svým lehce nadsazeným výrokem o nevěření.
Říkají mi, že Ty, Bůh, určitě jsi, a že mne miluješ, přesto pořád nemám pádný důvod, proč tomu věřit.
Babička může rovněž svého vnoučka nade vše milovat, ovšem bude-li mu tvrdit, že pokud zapálí hromničku, vyhne se chalupě blesk, nejspíš to pravda nebude. Zkušenost nás přesvědčuje o tom, že tomu tak není.
Dále v článku je vskutku vidět, že Robo bojuje se dvěma protikladnými pocity. Na straně jedné chce získat novou ovečku pro Tebe, svého Boha, na stranu druhou se bojí příliš tvrdé polemiky, která by mohla vést k tomu, že ztratí kamaráda.
Tyto obavy naprosto chápu a rozumím jim.
V další části upozorňuje na rozpory, které v křesťanství jsou. Různé dělení na katolíky, protestanty i uvnitř těchto frakcí... Jako buddhista samozřejmě nemohu těmto sporům rozumět až tak do hloubky, a nepopírám, že i v buddhismu podobné spory existují, například mezi stoupenci dalajlamy, kteří jsou více intelektuální, a školou, kterou následuji já, která klade větší důraz na meditaci. Myslím si ovšem, že tyto spory, ať už v jakémkoliv náboženství, by se měly řešit otevřenou, demokratickou diskuzí, aby to neskončilo válkami, jako v historii a mnohdy i dnes.
Osobně nevím o tom, že by buddhismus zažil něco podobného křížovým výpravám nebo upalování čarodějnic, i když samozřejmě netvrdím, že všichni buddhisti jsou svatí, naopak znám několik křesťanů, kteří jsou liberálnější, než kdekterý z nás.
Dále se dozvídám, že správný katolík prý musí každou neděli chodit na mši. Nevím, kolik z nich to dodržuje a už vůbec netuším, jak je to mezi protestanty. Tohle je ale jedna z věcí, ve kterých je buddhismus svobodnější, než třeba právě katolicismus. Nikomu neříkáme, musíš každou neděli chodit meditovat. Zařiď si svůj život, jak chceš.
Tím rozhodně nepropaguju nějakou anarchii, ale život jako pestré hřiště, kde samozřejmě platí nějaké zákony a hraje se fair play.
Robo říká, že meditace jsou klam a podvod. Pročpak, milý Watsone?
To se dozvídáme v dalších odstavcích.
Člověk prý nedokáže sám sebe zdokonalit, tak jako automat nedokáže sám sebe opravit.
Potřebuje být opraven tvůrcem. Vskutku?
Člověk se přece může zdokonalovat mnoha způsoby. Posilovat, a zlepšovat si tak fyzickou kondici.
Poslouchat BBC a zlepšit tak svoji angličtinu. Těch možností je celá řada.
Blíží se doba, kdy umělá inteligence předstihne lidskou, a tak se dost možná dočkáme i automatu, který se sám opraví.
Třeba nanotechnologiemi. Svět nás neustále překvapuje.
A poněvadž v Tebe nevěřím, za své jediné tvůrce považuji své rodiče. A karmu.
Mluví o Tobě jako o tvůrci, já tomu však stejně nevěřím a v dalších reakcích se pokusím vyjevit, proč.
Následuje klasický křesťanský příběh o prvotním hříchu a ďáblových klamech. O tom, jak je lidská přirozenost údajně špatná. Tak pěkně popořadě...
Myslím si, že lidská přirozenost je v základu dobrá. Chápu, že tím spoustu konzervativních křesťanů, a nejen jich, naštvu, ale zkuste číst dál. Buddha říká, že máme všichni buddhovskou přirozenost, která je dokonalá. Je to osvícení, je to spočinutí v přítomném okamžiku, je to poznání toho, jak se věci mají. Toto dobré jádro je uvnitř nás, akorát je, lidově řečeno, zaházeno různým emocionálním odpadem, myšlenkovým balastem, který si spolu táhneme nespočet životů.
Ulpíváním, hněvem a jinými negativními pocity.
Proč si však myslím, že jsme v jádru dobří?
Myslím si to v podstatě ze dvou důvodů. Důvod číslo jedna je ten, že na většinu psychicky zdravých lidí působí konání dobra pozitivním způsobem, a to jak duševně, tak tělesně. Pokud věříme, že se uzdravíme, snáze toho dosáhneme.
Pokud sportujeme a zdravě jíme, máme dobrý pocit a cítíme se lépe.
Naopak pokud jsme nahněvaní, agresivní a podobně, v důsledku nám to ubližuje.
Člověk plný zášti a hněvu dost snadno docílí mozkové mrtvice, infarktu nebo jiné nemoci.
Být dobrý je pro nás prostě přirozené.
A ten druhý důvod? Představte si situaci, kdy malé dítě spadne, dejme tomu, do studny. Začne křičet.
Drtivá většina lidí by v ten okamžik přiběhla a dítě zachránila, přestože by se jistě našlo pár psychopatů
a zlomyslných lidí, kteří by ho tam nechali ležet. Drtivá většina lidí je tedy v jádru dobrých.
Oblíbeným argumentem, který někteří křesťané používají proti jiným náboženstvím, je, že tato náboženství jsou zlá, a že se jedná o satanův klam. Ehm...ne.
Bavil jsem se s několika buddhisty, a všichni mi říkali, že jim buddhismus zlepšil život, že se na věci dívají víc s odstupem, že jsou méně rozhněvaní a více laskaví, že prožívají život plněji a aktivněji...
Stejně tak usměvavé tváře následovníků lamy Oleho, dalajlamy a jiných po celém světě dávají tušit, že jsou tito lidé ohromně šťastní. Negativní bytost, jakou podle křesťanů ďábel nepochybně je, by přece už z principu měla chtít lidem škodit a nikoliv pomáhat. Jak může učení, které prokazatelně pomáhá milionům lidí na celém světě, pocházet od negativní bytosti? Dává to smysl? Jistě, ďábel se prý umí přetvařovat. Ovšem kde berou Tví následovníci přesvědčení, že nějaký ďábel vůbec existuje? Má to být věc víry? Víra je pocit. Přesvědčení. A jsme u toho. Lidé mají různé pocity, náhledy na realitu, a proto také nemohou všichni následovat jedno náboženství, neboť by se hádali ještě víc, než dnes, a různé frakce by vznikly tak jako tak. To bys přece, vskutku existovav, nechtěl.