Říjen 2014

Starý dobrý Zelňák...

25. října 2014 v 18:33 | Jan Duha


Většina Brňáků (a dost možná i Nebrňáků) už jistě stihla zaregistrovat, že už nějakou dobu probíhá zevrubná rekonstrukce Zelného trhu, po níž bude náš starý známý Zelňák úplně v novém kabátě a bude vypadat úplně jinak, než jak jsme ho po dlouhá léta znali. S rekonstrukcí se počítalo už pár roků nazpět. Jenže každý pes, jiná ves a různí lidi si onu
rekonstrukci pochopitelně představovali různě, každý podle svého.

Náš slovutný, intelektem a ostrovtipem oplývající primátor Onderka, který, byvše letošního roku lidem z postu sesazen, stále vystrkuje drápky k funkcím, vyjevil nejprve svůj bohulibý záměr vybudovat v podzemí pod Zelňákem garáže.

Jistě, není snad lepšího nápadu, než zruinovat historické podzemí, aby měli lidičky kde řezat zatáčky.
Však historie je, soudruzi, stejně v podstatě buržoazní pavěda, že. A těm mrtvolám to vadit nebude...

Ale teď vážně. Naštěstí na našem magistrátu sedí dostatek moudrých hlav na to, aby tento ztřeštěný nápad neprošel, Brno o tuto část své starobylé architektury nepřijde a já budu moci někdy v budoucnu svůj plán prozkoumat podzemí Zelňáku a zahrát si na amatérského archeologa, v pohodě uskutečnit.
Na starý dobrý Zelňák tak, jak jsem ho znal, vzpomínám už dnes s jistou dávkou nostalgie.
Vzpomínám na to šomtání po nerovných kočičích hlavách, na vánoční stánky rozestavěné kolem dokola, na punč s kamarády u Parnasu, a dokonce i na tu vlezlou špínu a starobu, která, ač mnohdy až vtíravě otravná, dávala tomu místu punc jakési starobylosti a dodnes nevyčpělé krásy věků.

Takto tedy vypadal ten starý, dobrý Zelňák, jak ho všichni známe...


Teď je to už nějakou dobu na Zelňáku samý plot, hromada kamení a jáma, starý Zelňák zmizel, stánky se přesunuly na Moravák, tak zřejmě tyhle Vánoce budeme punč pít a ušlý rok bilancovat tam a místo k Parnasu vzhlížet...
no, nejspíš k soše Neznámého vojína?

Naposledy jsem dnešní rekonstruovaný Zelňák (nebo spíš to, co z něj prozatím zbylo) navštívil zhruba před týdnem či dvěma, kdy jsem se skrz všelijaké lávky, zábrany a průchody prodral k divadlu Husa na provázku, kde ten den probíhala výstava moderního italského umění, kam jsem byl i s rodiči srdečně zván.

Každopádně někdy kolem ledna roku 2015 má starý dobrý Zelňák, i ta fůra jam a cedulí, co ho dnes obklopuje, nadobro zmizet. Aspoň ty cedule to hlásají... Zelňák dřívějška bude nadobro fuč a ten nový má vypadat nějak takto:


Tak nevím. Vypadá to trochu jako z nějakého sci-fi. Co nadělat, zkrátka už to nebude ten starý dobrý Zelňák se svými nerovnostmi, starobou, kde s horkým punčem v kelímku pochodujete po hrbolatých dlaždicích, nebo se protahujete mezi stánky a lidmi. Bude to jiný Zelňák. Aspoň, díkybohu, bez podzemního parkingu a jiných vychytávek.
Zároveň tak trochu uhlazený šanghajský byznys plácek s trochou té zeleně pro okrasu a trochou těch zbrusu nových stánků á la dvouplošník. Inu, nechme se překvapit, jak to ten náš ex-král Onderka pěkně vykoumal a jak s těmi zpropadenými ekoteroristy ještě zamete. Je to přece koště, jen co je pravda.
Ale flintu do žita bych zase úplně neházel. Tak špatně to přece jen nevypadá, opravdu se nechme překvapit, jak to bude vypadat v reálu, jak to na novém Zelňáku bude žít a jak tam bude chutnat punč...
A možná vyhrajeme nějakou evropskou soutěž o nejhezčí modernisticky pojatý francouzský park...

Guerilla Studying Fall Down

23. října 2014 v 11:14 | Jan Duha

Zdravím, čtenáři...

Určitě si pamatujete, jak jsem v jednom z předcházejících článků psal o svém ,,Guerilla Studyingu".
O tom, jak se zuby nehty snažím udržet na škole, i když bych tam vlastně de iure neměl být...
Tak před pár dny past sklapla.

V pátek mi přišel doporučený dopis od děkana, že mi zkrátka ukončuje studium, nesplnil jste kredity, nesplnil jste opakované předměty, takže podle paragrafu bla bla bla odstavec bé, prostě nazdar.

Takže ten slavný Guerilla Studying mi vydržel tak měsíc. Večer toho dne následoval asi tří a půl hodinový monolog otce o tom, jak jsem vlastně strašný flákač, který kašle na studium, které si ještě navíc dovolí nemít v oblibě.
Byly mi vyjmenovány snad všechny možné chyby, kterých jsem se nejen při studiu, ale i vůbec v životě, kdy dopustil, bylo mi vyčítáno, že škola nebyla a není středobodem mého vesmíru, protože kamarádi a koníčky také nejsou vzduch a kvůli špatným známkám se takových hodnot, jako je přátelství a touha být celkově šťastným, vzdát nehodlám.
Také mi bylo řečeno, že údajně neumím uznat svoji chybu a omluvit se.
A to mi, prosím, bude říkat zrovna můj táta, který je strašný cholerik, schopný se půl hodiny dohadovat o něčem, co je naprosto zjevné, případně začít nadávat na cokoliv, co je ráno ve zprávách. Pokud má někdo chvíle, kdy si myslí, že má patent na pravdu a názor mladého člověka nemá proti tomu jeho žádnou hodnotu, pak je to z naší rodiny právě on.
Argumentuje zkušenostmi, jenže těžko lze zkušenosti člověka, který většinu života prožil v komunismu, přenášet na generaci žijící v úplně jiné době, jejíž pohled na svět se od té předcházející výrazně liší
(tak tomu v historii bylo vždycky).
Podle mě si každý sám musí prožít svůj život, to dobré v něm, i sám spadnout na pusu, aby se zase mohl zvednout
a jít dál.

Nicméně přejděme od rodinných sporů, kterým se hodlám věnovat v jiném článku, zpět k mému studiu.
Co tedy v této ošemetné situaci podniknout? Jak z toho ven?
S pomocí rodičů jsem dal dohromady odvolací dopis děkanovi a podal ho na fakultě takové milé, trochu rozpačitě se tvářící úřednici. Dopis, jak mi naši poradili, byl plný srdceryvných výlevů o tom, jak mě Čína a její kultura, stejně jako jazyky obecně, velmi zajímají, stejně jako mne zajímá i hudba (to je taky pravda, ve svojí bakalářce jsem se původně chtěl zabývat čínskou hudbou, nakonec mě profesor přemluvil k jinému tématu, že prý se tím nikdo nezabývá).

No a teď? Zkrátka čekám. Čekám, co bude dál, jak děkan odpoví, jak ho osloví moje lehce vyumělkované srdeční pochody. Neustále jsem od rodičů dostával otázku, kterou si kladu sám už jakou dobu. Co dál, co po čínštině,
co místo čínštiny, jak se budeš živit?

Prý musím mít v životě nějaký cíl. Můj problém je ten, že se rozhoduju velmi dlouho, a dlouho zvažuju všechny možnosti.
Jsem v tomhle přesný protiklad mojí sestry, která se do všeho vrhá po hlavě.
Já prostě nejsem ten typ člověka, který si řekne, chci dělat přesně to a to povolání a nic jiného, vše ostatní půjde stranou a budoucnost má naplánovanou jako nějaký počítačový program.
Já jsem člověk, který žije přítomným okamžikem (jak už jsem psal v předchozím článku) a co bude dělat dál, se rozhoduje podle momentální situace a po opravdu důkladném zvážení.

Takže co budu dělat, pokud to neklapne a toho bakaláře z čínštiny nedostanu?
Popravdě, uvidíme. Uvidíme, to si říkám u většiny životních situací.
Nic není tak horký, jak se to uvaří, nějak bylo, a nějak zase bude.
Budu klidně brigádničit třeba po KFC, poněvadž miluju kuře, klidně budu dělat jakoukoliv jinou zajímavou práci, která mě bude bavit více nebo méně, nebo zpočátku třeba i vůbec... vydělám si pár korunek a naši mě přestanou podvědomě považovat za parazita, kterého oni milostivě živí, pak nemají dost času sami na sebe a který si přes to všechno ještě občas dovolí mít připomínky k tomu, co dělají nebo říkají...
Naši si všimli, že mě poslední dobou studium až tak nebavilo, a otec mi to následně dal, jak je pro něj typické, náležitě ,,sežrat" (V jeho moralistickém monologu se věty typu ,,Proč von to študuje, když ho to nebaví", objevovaly poměrně často). Baví mne tedy čínština a Kulturní studia Číny? Popravdě jak kdy. Je to tak 50:50.
Mám rád Asii, asijskou kulturu, buddhismus, čínské filmy, čínskou hudbu, čínské šachy... I ta čínština mi přijde jako zajímavá a hezky, netypicky znějící řeč. Jenomže poslední dobou pozoruju, že mě ta čínština a čínská kultura baví spíš ve smyslu hobby, než toho, co bych chtěl v budoucnu dělat. Všichni mi říkají, čínština je super, firmy se o tebe porvou, je to perspektivní obor... a já mám zatím spoustu období, kdy se utápím v depkách, protože nevím, co s tím.
Všem říkám, že bych chtěl být překladatel, ale zároveň mi ta řeč přijde natolik těžká, že mi to připadá stejně nereálné, jako výstup na Mount Everest v tričku a polobotkách.

Takže pokud ten bakalář nevyjde a vyhodí mě, samozřejmě budu naštvaný, protože jsem ztratil dva roky života a titul nikde, stejně jako jsem si ve škole našel spoustu prima kamarádů a celkově nabral fůru zajímavých informací, které, když už se mi nebudou hodit v praktickém životě, aspoň mě budou inspirovat. Na druhou stranu budu svým způsobem rád, že jsem se toho oboru zbavil, protože budu moci přejít na nějaký jiný obor, který mě bude bavit ne na 50, ale aspoň tak na 90% a který budu skutečně chtít v budoucnu jako povolání vykonávat.
Technické vědy s mojí letorou nepřipadají v úvahu a chemie a fyziky se štítím víc, než spalniček.
Takže to určitě bude něco humanitního.

Snad začnu studovat jeden z oborů, které mne už delší dobu zajímají, a to je psychologie a žurnalistika.
Psychologie mě zajímá, protože mě baví povídat si s lidma a pomáhat jim řešit jejich problémy, žurnalistika mě zajímá...
no, v podstatě ze stejného důvodu. Já vím, psychologů je spousta a jako novinář bych musel být poněkud větší extrovert, ale každý problém se dá zvládnout.

Aneb jak říká Dalajlama, když má problém řešení, není proč se trápit. Když řešení nemá, trápení nepomůže.

Má smysl něco plánovat?

6. října 2014 v 23:32 | Jan Duha

Dlouho jsem už nenapsal článek na Téma Týdne, většinou proto, že mi témata posledního cca. měsíce a půl přišla moc obecná, tak proč k TT znovu něco nenapsat teď, když je téma trochu konkrétnější a ze života.

Má tedy smysl něco plánovat?

Kdybych byl osvíceným člověkem, řeknu ne. Buddha učí, že vše se neustále proměňuje, jevy a věci se objevují a zase mizí,
a pokud chce být člověk šťastný, má se vzdát obav a očekávání. Ono to má smysl do určité míry.
Jistě, když mám nereálná očekávání, která se nenaplní, mohu být zklamán. Když mám nereálné obavy, také se
zbytečně trápím. Jenže, ruku na srdce, kdo z nás je osvícený? Většina lidí nežije v chrámu ve Lhase, ale žije na obvyklé materiální úrovni, musí potkávat jiné lidi, vyznat se v různých situacích, práci, vztazích, bavit se s různými lidmi různých názorů, povah a osobností, od zedníků, přes pošťačky až po profesory.

A při tom všem zkrátka nemůže zůstat vždy 100% spontánní a nic neplánovat, protože moderní (nebo spíš postmoderní) společnost po něm plánování prostě vyžaduje. Firmy a stát plánují rozpočet nejmíň na rok dopředu, plánujeme výlety s kamarády, plánujeme rande se sympatickým člověkem (sotva si dovedu představit, že bych šel na capuccino spontánně s každým, kdo mně třeba na ulici padne do oka, a nic dopředu neplánoval).

Svůj život, svoji karmu, nebo zkrátka svoji budoucnost si řídíme my sami, a proto je plánování v podstatě nutnost.
Kdo se nesnaží aktivně ovlivňovat svět okolo (tedy plánovat), ten je pouze obětí svého okolí.
Sice něco podobného řekl Marx, ale to vem čert.

Jasně, občas je fajn být spontánní. Je fajn zadívat se na hladinu moře nebo do plamenů táboráku a prostě být.
Je fajn seznámit se občas s novými lidmi, na které třeba natrefíte jen tak někde v klubu nebo čajovně.
Je fajn občas jen tak bloumat ulicemi, nemít žádný konkrétní cíl, jen za účelem provětrat hlavu a trochu si zapřemýšlet.
Ale zatím ještě naše západní společnost není ve stádiu, kde by šlo být takto spontánní a žít v přítomném okamžiku na sto procent, pokud taková vůbec někdy bude.

Existují indiánské kmeny, které nic jiného, než život v přítomném okamžiku neznají, dokonce ani nemají ve své řeči
výrazy pro minulost, přítomnost a budoucnost. Loví se, když je hlad, spát se jde, když je únava, dům se staví, když není
kde přebývat, kánoe se staví, když je potřeba jet na ryby a až se naloví, tak se klidně rozštípe do ohně a usmaží se na ní večeře... To naše společnost nezná a je otázka, zda někdy znát bude.

Já sám plánuju o sto šest. Nejméně jednou za rok si vždycky vezmu prázdný papír a napíšu si na něj vše, čeho jsem za ten minulý rok (nebo nějaké jiné časové období) dosáhl, co udělal, a čeho bych dosáhnout chtěl.
,,Měl bych víc cvičit"! ,,Měl bych víc meditovat"! ,,Musím se zlepšit v angličtině!" ,,Poznal jsem toho a toho, líbí se mi, měl bych ho někam pozvat"! Atd., atd... Vždy, když si nějaký bod odškrtnu jako splněný, jsem šťastný jako blecha.

Myslím, že i určité ekologické cítění, které mám, určité plánování vyžaduje. Musím si rozvrhnout, který odpad patří kam,
státy musí kalkulovat s emisemi CO2 a tak dále... rozepisovat tuhle problematiku dopodrobna by vydalo na obsáhlou, místy možná dost nudnou publikaci, takže se do toho pouštět nebudu, ale už v dokumentu ,,Do the Math" je naznačeno, že ekonomický růst do nekonečna na omezené planetě je z hlediska prosté matematiky asi stejně nemožný, jako snaha vytřískat ze součtu 1+1 trojku. A jak říká Janeček, všechno je číslo. (Přiznám se, že jsem ten film ještě neviděl, ale četl jsem na něj recenzi).

Takže má smysl plánovat? Ano, má. Sice se říká, že život je zajímavý právě tím, jak nás překvapuje a jak nám dává facky.
Jasnačka :) Ale přesto mi přijde příjemnější mít, když už nic jiného, tak aspoň pocit, že mám život ve svých rukou,
že se aspoň svou malou roličkou podílím na běhu tohoto světového jeviště, zemského organismu nebo jak ještě jinak
poeticky nazvat svět :)

... A nyní si jdu zcela nepoeticky, spontánně a neplánovaně zdřímnout
(kecám, jak se znám, značnou část noci protabletuju).

Děkuji všem, kdo se článkem prokousali až k jeho konci a schválně mi napište do komentářů, jak to máte
s plány a plánováním vy.