Guerilla Studying Fall Down

23. října 2014 v 11:14 | Jan Duha

Zdravím, čtenáři...

Určitě si pamatujete, jak jsem v jednom z předcházejících článků psal o svém ,,Guerilla Studyingu".
O tom, jak se zuby nehty snažím udržet na škole, i když bych tam vlastně de iure neměl být...
Tak před pár dny past sklapla.

V pátek mi přišel doporučený dopis od děkana, že mi zkrátka ukončuje studium, nesplnil jste kredity, nesplnil jste opakované předměty, takže podle paragrafu bla bla bla odstavec bé, prostě nazdar.

Takže ten slavný Guerilla Studying mi vydržel tak měsíc. Večer toho dne následoval asi tří a půl hodinový monolog otce o tom, jak jsem vlastně strašný flákač, který kašle na studium, které si ještě navíc dovolí nemít v oblibě.
Byly mi vyjmenovány snad všechny možné chyby, kterých jsem se nejen při studiu, ale i vůbec v životě, kdy dopustil, bylo mi vyčítáno, že škola nebyla a není středobodem mého vesmíru, protože kamarádi a koníčky také nejsou vzduch a kvůli špatným známkám se takových hodnot, jako je přátelství a touha být celkově šťastným, vzdát nehodlám.
Také mi bylo řečeno, že údajně neumím uznat svoji chybu a omluvit se.
A to mi, prosím, bude říkat zrovna můj táta, který je strašný cholerik, schopný se půl hodiny dohadovat o něčem, co je naprosto zjevné, případně začít nadávat na cokoliv, co je ráno ve zprávách. Pokud má někdo chvíle, kdy si myslí, že má patent na pravdu a názor mladého člověka nemá proti tomu jeho žádnou hodnotu, pak je to z naší rodiny právě on.
Argumentuje zkušenostmi, jenže těžko lze zkušenosti člověka, který většinu života prožil v komunismu, přenášet na generaci žijící v úplně jiné době, jejíž pohled na svět se od té předcházející výrazně liší
(tak tomu v historii bylo vždycky).
Podle mě si každý sám musí prožít svůj život, to dobré v něm, i sám spadnout na pusu, aby se zase mohl zvednout
a jít dál.

Nicméně přejděme od rodinných sporů, kterým se hodlám věnovat v jiném článku, zpět k mému studiu.
Co tedy v této ošemetné situaci podniknout? Jak z toho ven?
S pomocí rodičů jsem dal dohromady odvolací dopis děkanovi a podal ho na fakultě takové milé, trochu rozpačitě se tvářící úřednici. Dopis, jak mi naši poradili, byl plný srdceryvných výlevů o tom, jak mě Čína a její kultura, stejně jako jazyky obecně, velmi zajímají, stejně jako mne zajímá i hudba (to je taky pravda, ve svojí bakalářce jsem se původně chtěl zabývat čínskou hudbou, nakonec mě profesor přemluvil k jinému tématu, že prý se tím nikdo nezabývá).

No a teď? Zkrátka čekám. Čekám, co bude dál, jak děkan odpoví, jak ho osloví moje lehce vyumělkované srdeční pochody. Neustále jsem od rodičů dostával otázku, kterou si kladu sám už jakou dobu. Co dál, co po čínštině,
co místo čínštiny, jak se budeš živit?

Prý musím mít v životě nějaký cíl. Můj problém je ten, že se rozhoduju velmi dlouho, a dlouho zvažuju všechny možnosti.
Jsem v tomhle přesný protiklad mojí sestry, která se do všeho vrhá po hlavě.
Já prostě nejsem ten typ člověka, který si řekne, chci dělat přesně to a to povolání a nic jiného, vše ostatní půjde stranou a budoucnost má naplánovanou jako nějaký počítačový program.
Já jsem člověk, který žije přítomným okamžikem (jak už jsem psal v předchozím článku) a co bude dělat dál, se rozhoduje podle momentální situace a po opravdu důkladném zvážení.

Takže co budu dělat, pokud to neklapne a toho bakaláře z čínštiny nedostanu?
Popravdě, uvidíme. Uvidíme, to si říkám u většiny životních situací.
Nic není tak horký, jak se to uvaří, nějak bylo, a nějak zase bude.
Budu klidně brigádničit třeba po KFC, poněvadž miluju kuře, klidně budu dělat jakoukoliv jinou zajímavou práci, která mě bude bavit více nebo méně, nebo zpočátku třeba i vůbec... vydělám si pár korunek a naši mě přestanou podvědomě považovat za parazita, kterého oni milostivě živí, pak nemají dost času sami na sebe a který si přes to všechno ještě občas dovolí mít připomínky k tomu, co dělají nebo říkají...
Naši si všimli, že mě poslední dobou studium až tak nebavilo, a otec mi to následně dal, jak je pro něj typické, náležitě ,,sežrat" (V jeho moralistickém monologu se věty typu ,,Proč von to študuje, když ho to nebaví", objevovaly poměrně často). Baví mne tedy čínština a Kulturní studia Číny? Popravdě jak kdy. Je to tak 50:50.
Mám rád Asii, asijskou kulturu, buddhismus, čínské filmy, čínskou hudbu, čínské šachy... I ta čínština mi přijde jako zajímavá a hezky, netypicky znějící řeč. Jenomže poslední dobou pozoruju, že mě ta čínština a čínská kultura baví spíš ve smyslu hobby, než toho, co bych chtěl v budoucnu dělat. Všichni mi říkají, čínština je super, firmy se o tebe porvou, je to perspektivní obor... a já mám zatím spoustu období, kdy se utápím v depkách, protože nevím, co s tím.
Všem říkám, že bych chtěl být překladatel, ale zároveň mi ta řeč přijde natolik těžká, že mi to připadá stejně nereálné, jako výstup na Mount Everest v tričku a polobotkách.

Takže pokud ten bakalář nevyjde a vyhodí mě, samozřejmě budu naštvaný, protože jsem ztratil dva roky života a titul nikde, stejně jako jsem si ve škole našel spoustu prima kamarádů a celkově nabral fůru zajímavých informací, které, když už se mi nebudou hodit v praktickém životě, aspoň mě budou inspirovat. Na druhou stranu budu svým způsobem rád, že jsem se toho oboru zbavil, protože budu moci přejít na nějaký jiný obor, který mě bude bavit ne na 50, ale aspoň tak na 90% a který budu skutečně chtít v budoucnu jako povolání vykonávat.
Technické vědy s mojí letorou nepřipadají v úvahu a chemie a fyziky se štítím víc, než spalniček.
Takže to určitě bude něco humanitního.

Snad začnu studovat jeden z oborů, které mne už delší dobu zajímají, a to je psychologie a žurnalistika.
Psychologie mě zajímá, protože mě baví povídat si s lidma a pomáhat jim řešit jejich problémy, žurnalistika mě zajímá...
no, v podstatě ze stejného důvodu. Já vím, psychologů je spousta a jako novinář bych musel být poněkud větší extrovert, ale každý problém se dá zvládnout.

Aneb jak říká Dalajlama, když má problém řešení, není proč se trápit. Když řešení nemá, trápení nepomůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ereandil Aleanath Ereandil Aleanath | Web | 23. října 2014 v 12:47 | Reagovat

Hodně štěstí. Než jsi napsal, že fyziky se štítíš víc než spalniček, chtěla jsem tě lákat k nám...:-) Tak nic.

Ale tak jako tak, o dva roky se protáhne studium spoustě lidí, zase takový problém to není. Sama jsem kvůli matice prodlužovala o rok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama