Prosinec 2014

Samomluva

21. prosince 2014 v 18:28 | Jan Duha



Občas si mluvím sám pro sebe. V současnosti už ne tolik, jako dřív, ale občas ano.
Ze strany rodiny a přátel slýchám na samomluvu různé názory, včetně těch, že to je druh duševní choroby nebo její projev. Tento názor je, myslím, i v jakémsi obecném povědomí většiny společnosti.

Z toho, co jsem našel na jedněch stránkách, věnujících se psychologii, o chorobu nejde.
Tedy tu asi platí ona zlatá střední cesta a ,,nic se nemá přehánět".
Jistě, když si někdo mluví sám pro sebe v přítomnosti jiných lidí a například vede dlouhé monology o svých problémech, působí to asi dost divně. Může o těch problémech přece říct lidem, v jejichž přítomnosti je.
Mluvit o něčem s jiným člověkem, byť třeba jen psanou formou, je podle mne vždy lepší, než si mluvit jen tak sám pro sebe.
Druhý člověk vám může poradit, jak danou situaci řešit, nebo si s vámi jen tak přátelsky pohovořit, vám se uleví a nebudete si připadat tak sami. A jak se říká, víc hlav víc ví.

A proč si občas mluvím sám pro sebe? Asi proto, že jsou určité chvíle, kdy se zkrátka mezi lidmi nepohybuju, jsem sám doma a v takových momentech pokud řešíte nějaký složitější problém (ať už se to týká práce, vztahů, studia nebo čehokoliv jiného), a zároveň jste líní to napsat na blog nebo do básně, je dost ulevující pocit to převést aspoň do zvukových vln a uvolnit tak vnitřní napětí, které řešení onoho problému provází.
A to napětí může být někdy tak velké, že by vás z fleku koplo.

Líbí se vám dva lidi a nevíte, pro koho z nich se rozhodnout? Dostali jste dvě, tři pracovní nabídky a opět nevíte?
Někdo se s vámi nebaví a vy nevíte proč? Řekněte to nahlas, i když s vámi nikdo není. Zapojte, vědecky řečeno, druhou signální a uleví to vašemu tělu i mysli. Aspoň u mě to tak funguje. I odborníci už přišli na to, že vyslovený problém rovná se menší problém.

Pokud věříte v nějakého boha nebo bohy, můžete to brát tak, že se k nim vlastně modlíte.
Pokud ne, můžete si představovat, že mluvíte se svým alter egem, nebo třeba imaginárním kamarádem.
Nějaký osvícený lama by nejspíš řekl, že mluvíte s buddhovskou přirozeností vaší mysli, podobnou prostoru.

Vidím samozřejmě i tu druhou stranu mince, jak jsem už nakousl na začátku článku.
Proto si už sám pro sebe tolik nemluvím, jako dřív. Raději svou myšlenku nebo problém nechám jen tak projít hlavou
a zase odejít, někomu se svěřím, někam to napíšu, jdu meditovat, dám si sprchu...
Stejně tak by mi přišlo opravdu divné mluvit si sám pro sebe v přítomnosti jiných lidí, když můžu mluvit s nimi.

Zkrátka, na doktora to není, ale všeho s Mírou...

,,Jsi jako důchodce" aneb vrstevníkům za exota...

16. prosince 2014 v 12:29 | Jan Duha

Už jsem si zvykl na to, že jsem dost odlišný od okolní společnosti.
Oblíkám se podle sebe a ignoruju drahé značky, kolektivní sporty typu fotbal mi nic neříkají,
o Justinovi Bieberovi si myslím, že je to namyšlenej protekční synek, kterej si ani nezvládne sám napsat text,
vařím podle Ládi Hrušky a vůbec dělám spoustu věcí a mám fůru názorů, nad kterými většině mých vrstevníků zůstává rozum stát.

Kromě toho, že jsem se, hlavně na gymplu, musel občas potýkat s výrazy typu ,,teplouš" či ,,homouš" (které se, pokud byly myšleny urážlivě, minuly účinkem, protože je to pravda), v jistou dobu se mezi některými mými vrstevníky objevil nový folklór - připodobňovat mě, nebo obecně mladé lidi, kteří jsou jako já, nebo se chovají jakkoliv netradičně, k důchodcům.

Vzpomínám si, jak jsem se jednou rafnul se spolužákem. Dělal si srandu z toho, že chodím cvičit do Zlatého klíčku, což je něco, jako jóga. Bylo mi tak 18 a měl jsem těsně před maturitou. Tudíž to poslední, co bylo tehdy v mém zájmu, bylo rozptylovat svoji mysl hádkami s kdejakým primitivem. Ovšem padaly i hlášky typu: ,,A to cvičíte nazí?" ,,Jsou tam samí komunisti?", po jejichž zaznění šel zkrátka veškerý humanismus stranou a já vybuchnul.

Dnes bych si za to nafackoval. Urážky bych buď s klidem přešel naprostou ignorací, nebo bych na ně reagoval nějakou ostrou sarkastickou poznámkou. Ale pamatuji si, co o mě spolužák tehdy, na konci naší roztržky, prohlásil: ,,Nadává jak důchodce!"

Dotyčný ex-spolužák se dnes tváří jako velký kamarád, občas mě pozve na pivo nebo i něco tvrdšího, občas jsem s ním v té hospodě i byl a nutno říct, že se choval relativně normálně. Ono asi po pár letech studií práv člověk určitou dávku té moudrosti nabere, i když většina lidí z naší tehdejší třídy šla práva studovat, aniž by je to bavilo, jenom s vidinou velkých peněz a kariéry. A teď, když vidí, že zlaté cihličky jsou až na konci dlouhé, zaprášené štoly a prokopat se k nim není zas tak snadné, nadávají, že je to studium na houby a že to nezvládají...

Ale abychom se vrátili k raison d'être článku.
Řečený spolužák se mnou měl ostrou výměnu názorů znovu, tentokrát už to ale nebylo tak vyhrocené, aby hrozilo, že začnou lítat židle nebo skleničky, asi proto, že ani já, ani on jsme to nebrali nijak zvlášť osobně.
Stručně řečeno, já jsem v oné diskuzi obhajoval recepty Ládi Hrušky, zatímco on byl proti.
A v jednom komentáři mi zkrátka napsal něco ve smyslu, ,,Podle Ládi Hrušky vaří jenom důchodci, kteří chtějí ušetřit, plus ty."

Mon dieu, fakt nechápu, proč tolika lidem z naší generace důchodci tolik leží v žaludku.
Jasně, část z nich má až nechutně konzervativní názory, část z nich pro změnu vzpomíná v dobrém na komunismus,
už nejsou tak výkonní, jako za mlada a před autem preferují MHD, protože za cca.9000 měsíčně si Škodovku jen tak rychle nepořídíte. A ano, často skuhrají a nadávají na nás mladé, ale spousta z nás ve vztahu k nim taky zrovna nehýří úsměvy. A i život v totalitě může člověku dát aspoň zkušenosti a ukázat mu, co nechce, aby si pak mohl víc vážit toho, co chce. A co má rád. A třeba to pak předal nám mladým?

Ksakru, ty lidi jsou naši rodiče, nebo prarodiče, ty lidi celej život makali, aby teď mohli ten důchod brát.
Tak by si snad trochu úcty od nás zasloužili.

Kromě toho nechápu, v čem bych zrovna jako já měl být jako důchodce.
Důchodci budeme všichni my mladí v roce 2064, a psychicky jsme pořád mladí natolik, na kolik se cítíme.
Ale nechápu, proč mě někdo má potřebu přirovnávat k důchodci teď.

Nosit kostkované košile a poslouchat nu-jazz znamená být důchodce? Nebo snad znamená být důchodce, když vařím podle Ládi Hrušky a nemám tendenci jím opovrhovat, jako většina lidí mého věku?

Ta otázka se nabízí - proč? Protože to většina mladých lidí nedělá? Hlavně, že o spoustě převážně mladých subkultur, jako je punk nebo psytrance, nikdo neřekne, že to je pro důchodce, i když lidi na subkultury občas skuhrají dost.


Nebo mi chtěl milý spolužák naznačit, že už mi měkne mozek, když nadávám jako důchodce, jako důchodce vařím a vůbec Buddha ví, co všechno ještě dělám zatraceně důchodcovsky?
Tak tím se dost dotknul například mého otce nebo mojí tety. Ti jsou totiž v důchodu oba a svou inteligencí a šikovností by strčili do kapsy spoustu mladých. To už bych se radši smířil s tím pofidérním výrazem ,,hipster", který rozebírám v jiném článku, i když si o něm taky myslím své, stejně jako o nadávání na důchodce.

Lidi, já vím, že jsem tak trochu magor a samorost, ale když už mi chcete nadávat, tak aspoň používejte nějaké rozumné argumenty...

Hůl posloužila jako zbraň.

,,Nechte toho chlapce být, my jsme taky lidi!"