Říjen 2015

Hudba mého srdce

17. října 2015 v 14:29 | Jan Duha

Skoro každý člověk má nějaký svůj oblíbený hudební styl, nějaký mu vyhovuje více, jiný méně.
Kór já, když pocházím z rodiny muzikantů. Taky jsem už od pár lidí slyšel, že mám absolutní sluch.
Sluch nejspíš jo, o tom absolutním by se dalo pochybovat, ale pojďme dál ;)

Na úplný úvod se hodí napsat, že taťka byl hercem a mamka zase hraje na harfu.
Pochopitelně neřeknu kde konkrétně, v rámci zachování anonymity.
Tudíž mne oba už odmala k hudbě vedli, jakmile rozpoznali, že mám aspoň trošku sluch.
Hrál jsem asi osm let na klavír (dnes pokračuji na keybord), zkoušel jsem flétnu, umím tři akordy na kytaru, chcete-li vědět konkrétně které, tak D dur, G dur a A7. Sice se s tím nedá zahrát žádná flamengo vypalovačka, ale na pár jednoduchých písniček u táboráku to stačí. Chodil jsem nějaký čas i do sboru.
Sice mě zpívání baví, ale spíš rekreačně, občas si zazpívám něco od svého oblíbeného interpreta, jen tak, pro radost.
Nebavil mě sborový drill, kolektiv na dvě věci, ani to, že nás nutili pít Vincentku kvůli hlasivkám (pro představu, je to asi jako byste měli pít mořskou vodu) a zakazovali nám zmrzlinu, což pro mne v tehdejších dvanácti byla fakt těžká rána :D
Navíc jsme většinou zpívali takovým tím napůl operním stylem, kdy se hlas celkem dost přetěžuje, a tak uvolnění, které
přijde, když zpívám své oblíbené interprety pro radost, nepřišlo, místo toho jsem si po zpěvu připadal jak po maratónu.
Není divu, že jsem v pokročilé pubertě sboru zanechal, ale i přes všechny peripetie s ním spojené, musím uznat, že
jsem se díky němu naučil nebo zlepšil v mnoha věcech, jako je intonace či držení rytmu.



A která že hudba je tedy ta moje srdcová? Je toho hodně. Jako malý jsem byl zblázněný do ABBy a Madonny, v pubertě jsem měl hiphopové období (dokonce jsem sám zkoušel rapovat, pak punkové období, kdy jsem si upravoval hlavu do číra
a po pátcích trávil večery u píva se spolužáky...(kteří byli kapitola sama pro sebe)... V současnosti jsem došel k tomu, že poslouchám v podstatě skoro vše, kromě metalu a dechovky. U dechovky mě mimoděk napadne takový ten typický stereotyp - hudba pro venkovské dědky a báby, i když logicky vím, že tomu tak nemusí vždycky být, metal mi pro změnu přijde jako uřvaný, negativní a tvrdý styl, který, místo toho, aby se jeho poslechem člověk uvolnil, ho ještě více napne.
I když vím, že existují i styly metalu převážně pozitivní, jako power metal, přesto první, co se mi při slově metal vybaví, je destrukce a smrt - a já nechci mít při poslechu hudby deprese. Chci, aby mě jich zbavila.
Navíc většina těch poddruhů metalu ani nemá pořádnou melodii, připomíná to válcovnu plechu při cvičném poplachu prokládanou taháním kočky za ocas, a kromě mlácení hlavou se na to nedá ani tancovat.
Říkám jen svůj dojem, nechci se tím dotknout někoho, kdo metal poslouchá.

Ke který stylům mám tedy blízko?

Impresionismus - Díky našim mám blízko i k vážné hudbě, na impresionismu mě zaujalo to, jak je plný emocí a prožitků.
Je to hudba velmi pestrá, barevná, překvapivá, stále se měnící, je to bouře citů a melodie.
To mě na ní okouzluje, že, narozdíl třeba od klasicismu, se rytmus nepodobá pochodu
a nikdy nevíte, co bude v dalším taktu.

Rock, punk - Punk mi připomíná pubertu a když jsem naštvaný, dokážu si při něm pěkně zaskákat a uvolnit se.
Je to sice tvrdý styl, ale většinou v něm jde hlavně o text, má jednoduchou melodii, kterou si člověk může
snadno pobrukovat, není tak depresivně ,,pekelný" jako metal. Pokud mě při slově metal napadle jako
první smrt, při slově punk je to spíš výboj. Výboj nahromaděné negativní energie. Nebo přebytečné
energie vůbec. Klasický rock je melodičtější, méně tvrdý, než punk. Dá se u něj relaxovat i tančit rock n
roll, vnímat text do hloubky i se prostě uvolnit. Nemá většinou tak prvoplánově líbivé texty, jako většina
popu, jeho rychlost a ráznost dokáže člověka probrat z letargie a konečně, ke kytaře jako k nástroji mám
blízko.

Hip Hop - Ale pouze ten old schoolový. Je umění psát texty o všech možných životních situacích, jako to dělá například
Prago Union nebo Ugly Duckling, hrát si přitom s jazykem a různými jeho významovými vrstvami a přimět posluchače, aby se nad textem hlouběji zamyslel. Co není umění (a dokáže to i dítě na pískovišti), je vymyslet rýmovačku ze sprostých slov
a napasovat ji na beat okopčený od Rihanny. Takovou tu gangsta pózu považuju za prznění hiphopu a myslím, že si to jen děcka vymyslely, aby mohl hudební průmysl hip hop zkomercionalizovat.
Ale kvalitní hip hop s originálním beatem a textem se mi líbí. Největší respekt zaslouží asi lidi, kteří se chtějí vrátit zpět
k vinylům, mají svoje kouzlo a zvuk, který podle mě PC nedokáže úplně přesně napodobit.
Je tam ten kontakt ruka - deska, který u PC nemáte. Nerozumím lidem, kteří tvrdí, že když se v hip hopu nezpívá, není to hudba. Podle mě je to zhudebněná poezie, něco jako moderní verze melodramu. Melodii udává podkres a vy do toho vlastně básníte. sám jsem kdysi zkoušel rapovat, ale upustil jsem od toho, neb později přišlo ono zmíněné punkové období.

Reggae - Jamaica, rošťácký, veselý rytmus, songy o tom, jak je všechno fajn, jaký jsou fašisti svině, nebo jak je prima
pěstovat různé bylinky. A jsme doma. Hodí to člověka prostě do pohody.
Baví mě na tom i samotný reggaemuffin, což perfektně z Čechů umí například i Michal Šeps, který byl kdysi
v Superstar. Když chcete zpívat reggae, tak vlastně napůl zpíváte a napůl rapujete.
V podstatě zpíváte s rapovým frázováním - a právě to je reggaemuffin, zkuste si to :)

Soul/funk - Zábava, houpavý rytmus. Podbízivé bicí. Trubky jamující jazzové rytmy.
Procítěná, hluboká hudba. Soul má v sobě hodně z jazzu, a jeho hudební experimentálnosti a prozkoumávání různých melodických kombinací, a má v sobě i trochu z párty nádechu pozdějšího elektra či pohodovosti old school hiphopu. To všechno, celá ta hloubka, je tam obsažená.

Folk/ethno - Je fajn si poslechnout, jakou tradiční muziku mají v různých zemích, jaké jsou lidové kořeny tamní kultury,
jaké tradiční nástroje používají. Folk ve mně evokuje přírodu, jakýsi návrat ke kořenům.
Český folk či etno ale moc neposlouchám - ta exotika mi tam chybí.

Blues - Ano, když se díváte z okna, venku prší, vy cítíte melancholii, ale nejste ještě v depresi a máte náladu si broukat,
pak blues přesně vystihuje vaše rozpoložení. Taky vás může hodit do pohody, i když je to pohoda s nádechem
smutku. Také se v angličtině setkáte s hovorovým výrazem ,,I feel blue" - cítím se smutně.
Depka není fajn, ale melancholie a smutek patří taky k lidským citům. Otevřeme jim bluesové, rozvrzané dveře,
ony se na chvilku ohřejí a pak zase půjdou.

Elektro - spousta lidí říká, že to není hudba, že nemá melodii, ale jak vlastně definujeme melodii?
Mně přijde, že tam ta melodie je. Dá se na to tancovat, dá se to i pobrukovat (na rozdíl třeba od metalu,
hlavně od stylů typu doom apod., teda pokud si nechcete vyřvat hlasivky).

Co vnímám jako klady elektra? Asi zaprvé jednoduchost. Ostatně i proto se třeba house jmenuje house -
protože si jej můžete snadno skládat doma. I mezi elektro styly jsou rozdíly - house se svým houpavým
rytmem je velmi podbízivý až erotický, trance vás posune do vyšších sfér, psytrance do ještě vyšších,
při dnb běháte po stropě, při dubstepu tancujete Harlem Shake, při technu prostě tancujete
a chill out či trip hop vás totálně zrelaxuje.

Taky je z elektra cítit určitý futurismus - myšlenka ,,Hudbu už též dělají stroje, ve strojích je budoucnost"...
Což je možná částečně pravda. Elektro je kolektivistické. Mnoho DJů má na svých albech slova jako ,music unites" apod. Elektro, řekl bych, zdůrazňuje analytickou a intelektuální stránku člověka, zatímco třeba rock podporuje jeho individualistickou, přírodní, ,,drsnou" stránku. Elektro jede v přesných mantinelech, rock je boří... obě ty stránky člověk v sobě má, jak něco ze zvířete, tak něco z analytického stroje.

A co jazz? Taky ho mám rád. Ne tak swing, ale jazz ano. Hlavní slovo, které ve mně evokuje, je improvizace.
Improvizace, umění na nástroj, hledání nových melodických linek, harmonií a postupů. Vyjíždění z kolejí.
Jazz má s elektrem společné své zahledění do dálek a do budoucna, ale s rockem to, že budoucnost vidí v živelné
hravosti, v boření bariér.
Naproti tomu swing ve mně vyvolává představu konzervatismu, kravat, smokingů, buřinek.
Je to jazz v mantinelech, jazz s přistřiženými křidýlky.

Se zájmem se koukám na elektro swing, futurismus a chlad elektra a zároveň konzervativnost swingu? Půjde to dohromady? Co z toho vzejde? Těžko říct, prý to často hrají v Savoyi, ale vždycky je tam narváno.

Tolik tedy k mým oblíbeným i neoblíbeným stylům. K hudbě mého srdce.
Pokud byste chtěli vědět, co přesně poslouchám za kapely (ať už jakéhokoliv stylu), mohu doporučit:

Varttina, Loituma, Adrian von Ziegler, Jamiroquai, Jazz Q, Marco Carta, Ahrix, Airbase...

A upřímně doufám, že jsem se nikoho nedotknul a že můj článek nepůsobil moc kavárensko - intelektuálně :)