Listopad 2015

Život jako kouzlo

23. listopadu 2015 v 15:16 | Jan Duha
Nuž, co napsat k životu bez kouzel? Myslím, že život sám je takové jedno velké kouzlo, které každého přivede
trochu jinam. Nejvíce člověk na kouzla věří asi v dětském věku, ale menší či větší část dítěte zůstává v naší mysli
po celý život, proto bych rád napsal pár slov o dvou pohádkách, které mne jako dítě nejvíce ovlivnily,
a o kterých si myslím, že jsou nadčasové a že dokáží tu část dítěte, která v nás přetrvává, stále znova probouzet.
Vlastně byly tři, jen ta třetí ne tak úplně. Ale pěkně popořádku...

Bylo nebylo. Ale samozřejmě, že bylo :)

V těch dávných dobách, kdy jsem byl škvrně jednociferného věku, mi moje teta často předčítala Broučky.
Líbila se mi vlídnost, s jakou Karafiát známou rodinku světlušek, žijících v lese, dovedl popsat a to jeho typické
zakončení ,,A spali a spali, dobře se jim spalo" mě vždy spolehlivě uvedlo do limbu.
Jako dítě jsem je zbožňoval, ale ze svého dnešního pohledu je, navzdory jejich překladu do více jazyků a autorova nesporného literárního přínosu, nevnímám jako až tak nadčasové dílo.

Při hodnocení pohádek z toho ,,dospělého", možná trochu pedagogického pohledu je totiž pro mě to, kam pohádka
dítě vede, co je psáno tak říkajíc mezi řádky, důležitější, než obsah samotný.

Když se na to podíváte v případě Broučků, zjistíte, že je to pohádka prezentující konzervativně křesťanský světonázor.
Před jídlem se broučci vždycky modlí, stejně tak před spaním. Hlavou rodiny je jasně otec, kterému maminka malého Broučka oznamuje každý jeho prohřešek. Sama jej nikdy netrestá. Čili typická patriarchální společnost.
Já to Karafiátovi nevyčítám, ostatně žil v době, kde byly takové názory na fungování rodiny běžné.
Jenom se ptám, co si z toho odnese současné dítě? Modli se, na nic se neptej, bezvýhradně poslouchej autority a budeš šťastný. Dítě to tak samozřejmě nevnímá, ale to, co čteme, případně je nám to čteno, když ještě sami čtení nejsme schopni, vždycky formuje způsob, jakým vidíme sebe a svět.

Jako dítě možná potřebujete i trošku toho broučkovství, abyste si uvědomili, že rodina je důležitá, a když budete dělat
neplechu, svět vám dá přes prsty. Ve větším měřítku to platí i u nás dospělých, ale... nic se nemá přehánět.

Když přišla puberta, začaly mě zajímat jiné, ,,dospělejší" pohádky, které dřív ležely v naší rozlehlé knihovně
pokryté vrstvou prachu a dříve jsem se k nim moc nedostal.
Dvě pohádky, kterým jsem přiřknul nadčasovost a které mi připadají v mnoha směrech podobné.
Určitě je všichni znáte: Exupéryho Malý princ a Carrollova Alenka v Říši Divů.

Dva příběhy o dětské zvídavosti, fantazii, svobodě a hledání hranic reality.
Dva příběhy o tom, jak se společností nezkažené dítě vydá na dobrodružnou cestu, u které ani netuší, jak vlastně skončí. V Alence máme bílého králíka, má snad symbolizovat dětskou zvědavost? Zároveň má hodinky... a v samotné Říši Divů vidíme zvířata, která hodují o čaji o páté, neboť pět hodin je neustále. Jen poukaz na anglickou dochvilnost a tradice? Nebo na to, jak proměnlivou veličinou může být čas v našich životech? Chce nám Carroll ukázat, že náš život je tak trochu karetní nebo šachová partie, kde se každý může stát králem, nebo taky poraženým, anebo nás chce navést k otázce, kde je vlastně hranice mezi fikcí a realitou? Všechny tyto myšlenky mne při čtení jeho díla napadly.
Mimochodem, přečtěte si báseň Žvahlav - nejspíš to dost změní vaše vnímání toho, co pro člověka znamená řeč
a jak ovlivňuje způsob, jakým myslíme. Mají i vymyšlená slova své místo pod Sluncem? Vždyť všechna slova byla původně vlastně ,,vymyšlená". Kromě milovníka čaje Kloboučníka byla pro mne vždy, jako pro milovníka koček, oblíbenou postavou kočka Šklíba. Kromě typické kočičí tvrdohlavosti nás upozorňuje i na to, že na čím více místech se člověk v životě objeví, tím víc zkušeností získá. Tohle se možná honilo hlavou i Alici Liddellové, pro kterou Carroll pohádku napsal.
Ale zmizme nyní jako kočka Šklíba a přesuňme se k nadčasové pohádce číslo dvě.

Malý princ... nu, co o něm napsat. Vypráví o samotném autorovi, francouzském spisovateli Exupérym, kterak ztroskotá s letadlem v poušti a potká zde hlavního hrdinu příběhu - vesmírného cestovatele přezdívaného Malý princ.
Ten cestuje po různých planetách a na každé potká postavu, která symbolizuje určitou lidskou vlastnost.
Tak postava Krále symbolizuje panovačnost, postava Byznysmena chamtivost, postava Domýšlivce pochopitelně domýšlivost a tak dále.
Všechny postavy obyvatel planet pak podle mne symbolizují pokrytectví - jak jinak by mohl Král chtít někomu vládnout nebo Domýšlivec chtít být neustále obdivován, když jsou na svých planetách zcela sami?
Ostatně, přečtěte si to sami, pokud děj neznáte, nebudu vám ho vyzrazovat dopředu.
Už na začátku se tu řeší vnímání skutečnosti. Autor nakreslí klobouk, ale Princ jej považuje za hroznýše, který pozřel slona. Obraz může vyjadřovat zkrátka to, co v něm vidíme - není to tak i se světem?
Co mě ale na Malém princi dojalo nejvíce, je rozhovor s liškou, kde liška řekne známou větu: ,,Důležité věci vidíme srdcem. Co je důležité, je očima neviditelné." Když chce člověk připomenout hodnotu přátelství, na kterou se v dnešní době tak často zapomíná, jako i to, že vztahy se budují krůček po krůčku a že nejde jen tak někoho ,,vlastnit" (nebo jde)?, rozhovor s liškou je příjemným zamyšlením.
Začátek příběhu, kdy vypravěč uvízne v poušti, je smutnou ironií - jak jistě mnozí z vás čtenářů ví, Antoine de Saint-Exupéry zemřel při letecké havárii.

Co říci k porovnání? Alenka je více snová, řeší hranice mezi reálným a nereálným.
Také si nelze nevšimnout věci pro devatenácté století ne zrovna typické - hlavní hrdinkou je žena, navíc dítě
a k tomu dítě vzpírající se konvencím. Autorova svobodomyslnost je zde více, než zřejmá.

Princ se více zaměřuje na vztahy mezi lidmi, na přátelství, na lásku a podobné obecně lidské hodnoty...

Myslím, že každé dítě je zprvu Broučkem. Učí se, poslouchá, vstřebává zkušenosti dospělých.
Čím více však roste, tím více se stává Princem či Alenkou - zkoumá hranice mezi sebou a druhými, mezi snem a skutečností, zvídá, zkoumá a překonává hranice. Pokud mu to zůstane až do dospělosti, stane se kreativním, svobodomyslným člověkem. Člověk je základ rodiny, rodina státu, stát kontinentu, kontinent světa...
Nechme se vést bílým králíkem naší zvědavosti k věcem dosud nepoznaným, naučme se vidět v tomtéž obrázku jak klobouk, tak hroznýše se slonem v břiše - a náš život bude jedno velké kouzlo!

P.S. - Perličkou je, že se Carroll učil rusky. Prý toho však nechal, neboť slovo ,,zachránivší" (zaščiščajuťsja) mu nešlo přes rty. :))