Vztahy vol.3

28. února 2016 v 16:38 | Jan Duha


Tak jsem tu zpět s třetím dílem svého blogového seriálu o vztazích. Je to takový vděčný tematický evergreen,
téma neuvěřitelně spletité, zamotané, a přitom věc, o které přemýšlíme všichni.
Kdybych měl zjednodušeně popsat, k čemu na horské dráze mých vztahů došlo, a o čem bude tahle litanie, pak se stalo to, že po spoustě failů, nenaplněných očekávání a tužeb naprosto nečekaně přišel Někdo.
Opravdu Někdo s velkým N. Někdo, koho jsem dříve neznal, a kdo o mně věděl možná víc, než by bylo zdrávo.
Někdo, kdo mi vlastně neúmyslně dal impuls k napsání tohoto článku. Ale pěkně popořadě...

Loni před Vánoci jsem se konečně odhodlal napsat J., tomu klukovi, co seděl vedle mě na gymplu v semináři Tvůrčího psaní, že se mi líbí. Zároveň jsem mu, samozřejmě, v rámci slušnosti, popřál pěkné svátky.
Odpověď žádná. Dost jasný signál, i když jako milovník upřímnosti bych ocenil víc, kdyby mi napsal aspoň ,,nemám zájem",
,,jdi někam" nebo ,,bů". Ale těžko si dělat naděje u někoho, kdo mě skoro nezná a ani si nejsem jist jeho orientací.

V GaTu jsem si taky myslel na pár kluků. Jeden z nich, J.G., je o pět let mladší. Štíhlý, tmavovlasý. S lehce ironickým humorem. Poslouchá Nightwish a zároveň rád peče bábovky. Zajímá se o historii. Řekli byste, že je to takovej zajda, ale zároveň je tak trochu rebel. No, občas jsem se s ním bavil. Na svůj věk je nebývale inteligentní.
Na to, že je mu 18, jsem si při rozhovorech s ním připadal, jako bych se bavil s klukem stejně starým, možná i starším.
Brzo jsem však poznal, že tady pro mě pšenka nepokvete. Když jsem se asi po roce (a po rozhovoru s jednou dobrou kamarádkou) rozhodl mu napsat, co k němu cítím, řekl mi, že nejsem jeho typ a že stejně nehledá vztah.
Holt musím uznat, že šťastní singles existují. Na pár dní mě to vzalo. Jestli jsem předtím J. miloval, tak J.G. jsem miloval snad ještě mnohem víc. Sice bych mu radši své city vyjevil do očí, než virtuálně, protože bych se mu aspoň do těch očí mohl zpříma dívat. Nicméně napsal, že má málo času, tak jsem to musel řešit přes jedničky a nuly.
Nejspíš není divu, že takový inteligentní kluk má spoustu různých aktivit, ale kdyby mě vidět chtěl, čas by si udělal...

Pak jsem si tam výrazněji myslel ještě na dva kluky. Jeden tak trochu geek, milovník Twilightu.
Jenže ten už je zadanej. No a druhej vysportovanej blonďák a docela dost rebel.
To by mi nevadilo, jenže on byl rebel až moc. Navíc se netajil tím, že bere drogy, a pokud jde o pohled na svět kolem nás, tak se ve většině věcí naprosto rozcházíme. Pro sportovní postavu a pěknou tvářičku bych mu povahu asi neprominul. Přecejen, dobrej hardware nestačí, měl by být v pořádku i software.

Jdeme dál - kromě GaTu jsem se nedávno začal scházet i s partou queer lidí, co studují na Masarykově univerzitě.
Scházíme se tradičně vždycky v úterý večer v čajovně Utopia. Dřív jsme to měli Za zrcadlem, následně však většina lidí usoudila, že je to tam malé, chaotické pokud jde o obsluhu a že se přesuneme jinam.
Za zrcadlem to mám rád, ale přizpůsobil jsem se, Utopia je taky fajn. Ale o tom článek není...

Pár kluků jsem si samozřejmě oblíbil i tam. Do jednoho, M., jsem byl zamilovanej, další, D. a J.Č., se mi spíš jenom líbili.
Jenže zase pech. M. a J.Č. se dali dohromady a o D. jsem už od dosti lidí slyšel, že je hrozná drbna, řekne pomalu i to co neví, vztahy mu nevydrží a myslí si, že sbalí každého, na koho se podívá. Měl jsem ovšem i tak v plánu ho pozvat na cheesecake do jednoho podniku, kde jsou jimi proslulí a který mi doporučila kamarádka - protože jsem kriticky myslící člověk a vše se snažím mít ověřeno - pokud to jde - vlastní zkušeností.

Jenže pak se to stalo - přišel onen Někdo, o kterém jsem chtěl hlavně psát tenhle článek. No, jen si to představte...
Sedím takhle v Utopii, popíjím Touareg a čile konverzuju o všech zákoutích života s partou svých stejně teplých kamarádů a kamarádek. Dobře se bavím. Vtom M. a J.Č. vytáhnou šachovnici, sadu figurek, posadí se ke stolu vedle a začnou spolu hrát. Partii s napětím sleduju a stále se dobře bavím.
Vtom si všimnu, že kousek opodál stojí nějaký kluk a se zájmem hru pozoruje.

Po chvíli váhání se k nám přifaří a trochu radí. Asi profesionální šachista, říkám si. Jak později zjistím, nejsem daleko od pravdy. Neznámý se pozdravil s oběma hrajícími kluky a podal si s nimi ruku. Představil se jako V.
Se mnou si ruku podat nemohl, protože - no, znáte Utopii. Uprostřed čajovny je taková, lidově řečeno, dřevěná, vyvýšená klec a s kamarády jsme seděli uvnitř ní. Jen ti dva hoši, co se oddávali šachům, si sedli ke stolku, který stál u té klece zvenčí. Takže náhodný příchozí jen prostrčil prst pletivem. Potřásl jsem si tedy jen s jeho prstem, což působilo asi dost komicky. Asi jako když se dítě chytá prstu matky.

V. jen tak mimochodem, během sledování hry, povídá: ,,Ty jsi Honza Duha, že?" Chvíli užasle tápu, jak ten kluk může znát moje jméno, když ho vidím poprvé v životě, pak přisvědčím. V. pokračuje: ,,Já znám tvůj osud, vím o tobě všechno. Vím o tobě víc, než tvoje matka!" ,,No jasně!" ,,Znáš věšteckou desku ouja?" Pokračoval. ,,To je takový to, jak se s tím vyvolávaj ti duši, že jo?" Povídám trochu neohrabaně. ,,No, dá se to tak říct"...povídá a zdá se, že není moc čistý.
,,Ty bereš dobrej matroš, kámo!" Uchechtnu se.

Poznal jsem podle přízvuku, že je nejspíš původem východní Slovan. Typoval jsem Ukrajinu, ale sekl jsem se.
Byl prý z Jakutsku. Řekl mi o sobě zajímavé věci. Šachy hraje opravdu závodně. V životě to neměl lehké. Má dost konzervativní a nepřístupnou rodinu. Jeho rodiče potrápili komunisti. Uvědomil jsem si, že ten kluk se mi docela líbí, ale nemohl jsem vědět, jestli přišel na náš gay sraz. Asi ne, když k ostatnímu osazenstvu si přisednout nechtěl.
Po svém počátečním proslovu se chvíli jen tak smál a opakoval moje jméno. Pak se na mě upřeně díval.
Vypadalo to, že se mu líbím. Nejdřív to popřel, ale pak přiznal, ,,Ano, svým způsobem se mi líbíš."
Naznačil jsem mu, že on mně taky. Sice to nebyl typ kluka, za kterým bych se otočil na první dobrou, přesto měl v sobě cosi, co mě přitahovalo. Objednal si další pivo, a bylo na něm vidět, že to zřejmě není první.
Zeptal jsem se kámošky, jestli je v pohodě, když si k němu přisednu (hoši mezitím už skončili hru pěknou remízou).
,,Jasně, v pohodě, my už stejně půjdem!"

Řekl mi, že mě potkal ve snu, a že to byl osud, že je tady. Aha, tak odtud vítr fouká, řekl jsem si. Chlapcovi se líbím, ale zatím nenašel odvahu mi to narovinu říct, tak zkouší balicí taktiky.
Na druhou stranu jsem mu taky řekl, že osud je podle mě blbost, protože svou budoucnost máme ve svých rukou.
To moc neprožil. Když začal s tím, že je můj strážnej anděl, že ho poslal Bůh a že o mně ví opravdu všechno, a že mu prostě musím věřit, začal jsem uvažovat, jestli rande s docela pěkným, charismatickým klukem opravdu stojí za to, abych musel poslouchat tyhle řeči.

Jenomže ta pravá duchařina, měla, vážení, teprve přijít.

Když všichni ostatní kamarádi odešli, začli jsme si s V. povídat trochu víc do hloubky a zarazilo mě, kolik toho o mně věděl. Kluk, kterého jsem viděl poprvé v životě, znal moje jméno i příjmení, věděl i to, že jsem na kluky, že jsem měl v minulosti problémy ve vztahu s matkou, i že jsem se dřív scházel s pochybnou partou, a že i přes svůj bytostný optimismus jsem měl občas nálady, kdy jsem byl zvědav, jak chutná smrt.
Věděl i to, že jsem spíš introvertní a mívám občas problémy při komunikaci s lidmi...
Zkrátka vyhrabal na světlo i temné stránky mé osobnosti, o kterých bych byl rád, kdyby zůstaly skryty pod vrstvou
prachu minulosti...
To by samo o sobě bylo ještě v pohodě. Část těch informací si mohl zjistit z Facebooku, část odhadnout, měl-li dovednosti v oblasti lidské psychologie. Jenomže pak ukázal na nějakou cizí ženu u protějšího stolu a povídá: ,,To je nějaká (jméno a příjmení), čtyřikrát rozvedená, má dvě děti, taky má složitý život..." Jako vážně? Nejvíc creepy je, že jsem pak osobu toho jména na Facebooku našel a dokonce i její vzhled seděl. Jasně, mohl si to zjistit předem, ale věřte, že když se s někým takovým setkáte poprvé, dost vás to vyděsí. Já sám jsem při setkání s V. prožil celou sinusoidu pocitů, počínaje sympatiemi, přes fascinaci, shovívavou legraci až po hluboký šok a hněv.
Říkal jsem si, jak je možné, že toho tolik ví? A kde bere tu drzost, takhle se mi montovat do života, takhle mě poučovat?
Zároveň měl i jinou tvář, tvář relativně milého kluka, který má rád šachy a má vysokou matematickou inteligenci...

Pak jsme spolu byli v čínské restauraci, o které V. prohlásil, že je vietnamská. Čínštinu v rádiu jsem ale jako sinolog bezpečně poznal. Zvláštní, že tohle V. jako údajný anděl nevěděl. Dal si nějakou asijskou polívku a celkem hezky jsme se pobavili. Nechtěl jsem moc utrácet, tak jsem si nedal nic.

Šli jsme pak do Lamploty. Tam jsem trochu váhal, protože je to děsnej pajzl, kam jsme dřív chodili s kámošem z té pochybné party. Navíc je tam děsně zahuleno. Takový ráj pivně-bůčkařských Čechů, co nadávají na poměry.
Nakonec jsem ale šel s ním. Tak co, dám si kofolu a půjdu. Probrali jsme navzájem podrobnosti z našich životů, on si dal pivo, které dle jeho slov bylo už dvanácté (na anděla netypické, na Rusa ano). Na chvíli vytáhl noťas a spustil na něm nějakou japonskou matematickou volovinu, kde se rychle ukazují čísla a vy je musíte správně sečíst. Já jsem to většinou projížděl, on měl téměř 100% úspěšnost. Tehdy jsem pochopil, že V. je matematický génius, ale s mezilidskými vztahy je na štíru. Samozřejmě jsem mu řekl, že té jeho historce s andělem nevěřím. Maximálně je to nějaký ruský špion, kterého sem poslali, aby ze mě pod maskou přátelství mámil informace. ,,A proč bych tě sledoval? Zrovna tebe, nějakého Honzu z Brna?" řekl mi na to pobaveně. ,,No, důvod se vždycky najde. Špion se nikdy nepřizná, že je špion, to je jasný."
Této mojí hypotéze by možná trochu nahrával i fakt, že mi tvrdil, že nemá příjmení, a pořád mluvil o nějakých ,,my", o kterých mi nechtěl prozradit, kdo to je. ,,My" o tobě víme všechno, ,,my" na tebe máme spis... Kdo my, sakra?
No, samozřejmě ,,andělé". On a anděl? Houby. Chlastal jak duha (sranda, že to říkám zrovna já, se svým jménem), nechyběly chvíle, kdy mi řekl fakt urážlivé věci, jako, že jsem úplná nula, a že mu prostě musím věřit. Pak začal pyskovat, že volím Zelený, protože si všimnul mého obalu na mobil. No a co, tak je volím, to je můj názor, ne? To mě lidi nemůžou nechat na pokoji, když já se jim taky neposmívám za to, že volí TOPku, Piráty nebo já nevím, koho?
V. se tomu, že by měl být špion, samozřejmě vysmál. Prý jsem materialista. Jasně. Když chodím meditovat. Tak určitěee.

Samozřejmě, že jako buddhistu by mě asi nemělo překvapovat, že prostor je informací a že kdo dovede správně pracovat s myslí, ten si ty informace z toho prostoru snadno vytáhne. Jenže tenhle kluk nebyl žádný osvícený mistr, spíš vypadal na nějakého labila, který by sám potřeboval pomoct - a proto přišel za mnou.
Navíc těžko můžete v duchovních věcech věřit člověku, který vám nejdřív vypráví o osudu a věštecké desce, a následně vás varuje, že meditace je okultní praktikou.
Pak klučinu zajímalo, co říkám na Prague Pride. Po pravdě jsem odpověděl, že mám zkušenosti jen s vídeňskou Pride, takže pražskou nemohu hodnotit, ale pokud bych odstranil ty extrémní persony oblečené v latexu a s bičíkem, dá se to přirovnat třeba ke karnevalu v Riu, kde lidi provádí často i větší šílenosti. Je to zkrátka sranda, a ta je kořením života. V. to hned začal sarkasticky glosovat. ,,Ty jsi ale génius, Prague Pride přirovnat ke karnevalu v Riu..."
Začínal jsem toho mít plný zuby. Proč se mě teda ptá na názor, když ho ve skutečnosti nechce znát?
Chce snad mít kolem sebe jen přikyvovače, kteří si myslí přesně to samé, co on? Nebyla by na světě trošku nuda, kdyby to tu vypadalo takhle? Všichni jako přes kopírák?
Ne, že bych já sarkasmus nikdy nepoužil, ale používám ho většinou na lidi, co se mě snaží naštvat, ne na kamarády...
(I když i ti jsou někdy ,,k nezaplacení").

Když jsem těch jeho hněvivých výpadů začínal mít dost, chtěl jsem odejít. Zarazil mě. Prý nemám chodit, večer beze mě by byl pro něj největší trest...No, to už zní lépe. Odevzdaně jsem se znovu posadil a dal ruku na stůl.
Chytnul mě za ni. Řekl, že mě má rád. Tohle bylo na mě moc.
Jak byste se zachovali, kdyby vás potkal neznámý kluk, řekl vám o vás informace, ke kterým se dostal kdoví odkud, pak měl záchvaty vzteku a nakonec vám řekl, že vás miluje? Řekl jsem, že ho mám taky rád. Vlastně to byla svým způsobem pravda. Mám ho rád, přinejmenším mám rád tu milou, otevřenou, usměvavou část jeho osobnosti. Ale protože mě ta jeho temná stránka tak s...štve, mám z něj v hlavě zmatek nad zmatek. On prý taky... inu, v nouzi poznáš přítele a sdílená bolest - menší bolest.

Následovalo ještě několik vtipných momentů. U protějšího stolu seděli jeho spolužáci z gymplu, kteří se k němu ale vůbec neměli. Pak řekl, ať počkáme do šesti, otvírají u Mekáče a dávají kafe za úsměv. Tak jsem mu řekl, že ho snad ta káva nabudí, když ho ty piva tak odrovnaly. Smál se. Sice nemám rád Mekáč, protože mi burgery přijdou tučné, a naproti tomu dávám přednost KFC, protože miluju kuře (asi je to na samostatný článek), tak jsem svolil. Přece jenom, kafe je kafe a kde vám ho dají jen tak za úsměv? V Subwayi jsem ho schrastil za třicet, a to bylo ve slevě. Ale dost reklam.

Byl jsem ospalej jak ponocnej po šichtě, ale vydržel jsem to. Zaplatili jsme a vydali se mrazivým ránem směr Mekáč. Potom, co jsem se já usmál a V. nahodil něco, co se podobalo výrazu kočky Šklíby, jsem dostal já své milované Cappuccino (snad jsem to konečně napsal správně) a on Espresso, neb mléko nesnáší. Svěřil se mi, že mu ve 13 diagnostikovali Aspergera, načež jsem mu prominul většinu jeho nespolečenského chování. Ten kluk potřebuje pomoc, říkal jsem si, když jsem se na něj díval, jak se láduje burgerem, který, dle jeho slov, měl 1800 kalorií.
Nu což, jednou za čas to člověka nezabije. Do centra na meditaci jsem ho zvát nechtěl. Stejně, jako by člověk neměl běžet maraton se zlomenou nohou, tak by ani neměl meditovat s nemocnou psychikou... možná v příštím životě...
Nakonec se vše vysvětlilo poměrně jednoduše... on se znal s jedním člověkem z té pochybné party, se kterou jsem se tahal i já. Ten mu ukázal mou fotku, a řekl, tohle je Honza Duha z Brna. A protože je V. v některých věcech geniální - a patří k nim i fotografická paměť - tak mě poznal. Prý to ale byla náhoda a dopředu si o mně nic nehledal... Tak babo raď.
Byl bych z toho vedle jak ta jedle, kdybych další čirou náhodou nezjistil, že jsme si už asi před čtyřmi lety na FB psali.
Nutno podotknout, že on mi tehdy napsal jako první a sondoval, jestli se náhodou neznáme. Holt už tehdy se asi chtěl znát. :)

Řekl jsem mu, ať přijde i další úterý do Utopie. Přímo na naše další setkání.
Odevzdaně seděl, jedl a mlčel, i když jsem byl na odchodu a loučil se s ním trochu nejistým ,,ahoj".
Chci ho zapojit. Do sítě svého života. Do queer komunity. Do společnosti jako celku. Otevřít ty zamčené dveře, které jsou mezi námi. Na Ksichtoknize jsme už spojení, tak váhám, jestli ho připojit i k svému reálnému životu.

Co k němu vlastně cítím? Lásku? Nenávist? Náklonnost? Přátelství snad? Sám nevím. Zatím jsem neměl odvahu o tomto zážitku říct nikomu, ani rodině, ani kamarádům, přestože jsem měl chuť to vykřičet. Co že to tedy vlastně cítím?
Minimálně cítím pořádný mindshock ze setkání s člověkem, jakého jsem ještě nikdy nepotkal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jan Duha Jan Duha | Web | 2. března 2016 v 13:14 | Reagovat

Na sraz přišel, a dokonce včas, navzdory svému tvrzení, že čas nemá :) Na druhou stranu jsem ovšem zjistil, že je chlapec silný xenofob a antisemita, navíc podporuje Putina. A to přesto, že jeho rodina si za obou totalit zkusila svoje. Těžko bych mohl chodit s někým, kdo, ač sám patří k menšině, je takhle close-minded a vlastně podporuje věci, které jdou přímo proti jeho zájmům. Nemluvě o tom jeho nenapravitelném alkoholismu. Zklamal jsem se v něm, a to velmi. Na další sraz ho už nepozvu. Buď by se držel stranou ostatních jen vedle mě, jako teď, nebo by byl po krátkém rozhovoru o čemkoliv ostatními účastníky slušně vypoklonkován. Rusové maj holt asi fakt jinou mentalitu, než zbytek Slovanů. Spíš bych řekl, že mají blíž k Číňanům a ostatním Asiatům... Měl jsem ho svým způsobem rád, ale řeči typu, že Židi si za holokaust mohou sami, a že chtějí ovládnout svět? Navíc od někoho, kdo sám navštívil Osvětim? Are you serious?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama