Proč věřím v reinkarnaci?

26. května 2016 v 15:08 | Jan Duha


Nedávno jsem vytáhl kamaráda, jako naprostého nováčka, do buddhistického centra a cestou zpět, patřičně vypovídaní a vymeditovaní, jsme měli takovou polemiku.

Kamarád povídal, že atmosféra v centru se mu líbila, meditace byla super, buddhistické zásady by tesal do kamene jako zákon... Ale s jedním má prý problém, a to je přesvědčení, že existují minulé a budoucí životy. Že je to prý jen berlička pro lidi, aby se lépe smířili s tím, že jednoho dne umřou.
Nenapadlo mě v tu chvíli moc argumentů, a i kdyby ano, tak jsem si je radši nechal pro sebe, aby si kamarád nemyslel, že ho do něčeho tlačím, a že se chovám jako nějaký sektář, který ho chce přesvědčit za každou cenu.
Řekl jsem jen, že mně přijde naopak depresivní představa, že je po smrti nějaká nicota, kterou si, narozdíl od dalšího života, vůbec nedovedu představit. Taky jsem řekl, že buddhismus nemá dogmata, a pokud chce někdo meditovat a přitom ignorovat další části učení, které mu nedávají smysl, klidně může.
Když ti meditace pomáhá, klidně si můžeš dát otazník na začátek i konec svého života a být excelentním buddhistou.

On pak utrousil nějakou poznámku o tom, že proč neskočím ze skály, nebo tak něco, což jsem vůbec nepochopil.
Já si svého života vážím a i když věřím, že není jediný, tak vím, že buddhismus je i o určitém praktickém fungování v přítomném okamžiku, o užitečnosti druhým právě tady a právě teď.
Od čehož by mne, samozřejmě, neustálé utíkání do minulosti či budoucnosti, odvádělo.
Skokem ze skály člověk není užitečný vskutku nikomu, ani sobě, snad kromě toho, že si ověřil gravitační zákon v praxi.
Navíc bych tím učinil spoustu lidí nešťastných, nemluvě o tom, že jako bytostného optimistu by mě taková kolosální blbost, jako skok ze skály, ani ve snu nenapadla.

Ale dost už tlachání, rád bych vysvětlil pár argumentů, proč si myslím, že reinkarnace existuje, respektive vyvrátil nejčastější argumenty proti ní.

1) Na minulé životy si nepamatuju...

Jasně, vždyť jsi jich měl v podstatě nekonečno, a tvoje paměť není neomezená. Většina lidí si nepamatuje ani na to, co dělali ve třech, ve dvou, v jednom roku, natož nějaký minulý život.
V současném těle je naše mysl zkrátka dost zaneprázdněná životem současným.
Jediný, komu se údajně podařilo vidět všechny své minulé životy, byl Buddha, a to navíc až v okamžiku osvícení, kdy se jeho vnímání stalo neomezeným, a mohl tudíž teoreticky spatřit i nekonečno životů.

Je i spousta lidí, kteří osvícení nejsou, ale aspoň na jeden minulý život si vzpomenout dokážou.
Přijdou třeba na nějaké místo a řeknou, že tam už v minulosti byli.
Někteří skeptici to vysvětlují tím, že mozek má schopnost vytvářet falešné vzpomínky.
Podle nejnovějších vědeckých studií tu schopnost skutečně má, ale tím se nevysvětluje fakt, že spousta lidí je schopna popsat místa, kde nikdy nebyli, do podrobných detailů, které se následně shodují se skutečností.

Viz. tento příběh a mnohé další: http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4099-3lety-chlapec-si-pamatuje-minuly-zivot-identifikoval-vraha-i-lokaci-sveho-tela

Je mi samozřejmě známo, že web ac24, jak vidno z jiných článků, je lehce konspirační a silně proruský.
Ale jak praví přísloví - na každém šprochu bývá pravdy trochu.

2) Zážitky klinické smrti má na svědomí dimethyltriptamin...

Ano, tato látka se při klinické smrti do mozku skutečně uvolňuje a může způsobovat euforické stavy.
To možná vysvětluje fakt, že spousta lidí vidí tunel a světlo, cítí pocit lásky...
Ale pořád to nevysvětluje vše. Experimenty s lidmi, proživšími klinickou smrt se zabývali dva známí vědci - americký lékař Raymond Moody a holandský kardiolog Pim van Lommel.
Jeden z nich (už nevím, který), vykonal pokus, při kterém do míst, která pacient nemůže z lůžka zahlédnout, dal jistý předmět. Pacient, který prošel klinickou smrtí, následně popsal, co je to za předmět, jediné logické vysvětlení tedy je, že ho musel vidět shora - a byl tedy mimo tělo.

3) Vědomí vytváří CNS, když zemře mozek a nervy, vědomí nemůže existovat...

To by nevysvětlovalo případ, kdy měl například člověk jen půlku mozku, a přesto fungoval normálně, jako by měl mozek celý. Ano, mohla jedna hemisféra prostě převzít funkce druhé, ale je to pravděpodobné?
Je znám i případ, kdy měl člověk místo mozku vodu, a přesto fungoval normálně...
(podobné případy jsou zdokumentovány například v článku níže).

http://all-is-magic.blog.cz/1511/dokaze-clovek-prezit-bez-mozku

Podle buddhismu je mozek spíš jako rádio, a vědomí jako rádiové vlny. Zapnuté rádio je pak lidská, nebo jiná, bytost.
Rádio umožňuje rádiovým vlnám být ve formě zvuku, stejně tak naše tělo umožňuje vědomí fungovat v hmotném světě.
Když vypneme rádio, také nepřestanou existovat rádiové vlny, a stejně tak podle mě nepřestane existovat vědomí jen proto, že umřelo tělo.

4) Zážitky minulých, či budoucích životů si lidé vymysleli!

Někteří možná ano, ale všichni? V různých zemích, nezávisle na sobě? Tímto argumentem by se dalo teoreticky zpochybnit všechno. Mně taky můžete věřit, že jsem si dával před časem Latté v Subwayi, nebo si můžete myslet, že kecám, abych byl zajímavej. To je ale tvrzení proti tvrzení, to nedokazuje vůbec nic.

5) Zážitky minulých či budoucích životů mají na svědomí démoni!

Zdravím všechny křesťany, včetně těch, co tohle tvrdí, a přeju jim život plný lásky a srandy! :)
Zajímalo by mě, proč si to myslí. Bavil jsem se s mnoha buddhisty, a všichni mi řekli, že je buddhismus učinil šťastnějšími, že jim to učení pomáhá. Pokud za něčím stojí démon, nemělo by to spíš lidem škodit?
Já jsem argumenty, proč věřím v reinkarnaci, víceméně už skoro všechny popsal, teď je tedy míček na straně konzervativních křesťanů, aby si dokázali odargumentovat, proč podle nich démoni za představou reinkarnace stojí.

6) Fakt, že Dalajlamové či Karmapové dokážou poznat předměty svých předchůdců, je pouze náhoda!

Vážně? Opravdu je náhoda, když tříleté dítě odvedou mniši do chrámu, kde nikdy dřív nebylo, ukážou mu předměty, co vidí poprvé v životě, a ono správně určí, že věc XY patřila předchozímu Dalajlamovi či Karmapovi? Dobře, jsem ochoten připustit, že se taková náhoda může stát. Jednou. Jenže současný Dalajlama je už čtrnáctý, Karmapa sedmnáctý.
Jaká je pravděpodobnost, že se stejná náhoda zopakuje čtrnáctkrát, nebo dokonce sedmnáctkrát za sebou?
Řekl bych, že poměrně malá.

7) Hodně lidí říká, že reinkarnace nemůže fungovat, protože lidí na Zemi stále přibývá. Pokud by se převtělování skutečně dělo, měl by být počet narozených stejný, jako počet zemřelých. Tento argument ale opomíjí možnost, že například i zvíře, nebo bytost z nějaké jiné planety či reality, kterou nedokážeme vnímat, se může teoreticky narodit jako člověk. Reinkarnaci tedy ani tento argument nevyvrací.

Doufám, že pokud si můj zmiňovaný kamarád tento článek přečte, tak, byť se mi nejspíš nepodaří ho přesvědčit, alespoň pochopí moje stanovisko. A proč tedy věřím v reinkarnaci? Inu, kdoví, třeba jsem byl v minulém životě Tibeťanem :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aqua-mihi-haeret aqua-mihi-haeret | E-mail | Web | 26. května 2016 v 17:11 | Reagovat

Asi bych taky řekla, že jsou kinulé životy jako berlička. Já jsem člověk, co ji však nepřijme ani kdyby mu měli amputovat obě nohy (metafora :D). Bylo by tak krásné věřit v něco takového, ale mně to nejde.

K jedničce bych řeklam že si myslím, že by se mohla paměť před každým novým životem očistit, kvůli zachování rovnováhy a tak...

Buddhismus se mi ze všech náboženství zamlouvá asi nejvíce. Ale ty falešné vzpomínky... to je pravda. Mozek vytvoří iluzi když něčemu nerozumí. Zmate sám sebe.

Myslím ale, že spousta z případů, které jsi vypsal může být vymyšlená, ale jak říkáš - tvrzení proti tvrzení.

Já - a většina lidí v dnešním světě na tomto místě - jsem vedena k víře ve vědu. Vždyť dává smysl, nádhera! Ale matematika je například lidský vynález - věda popisující skutečnosti. Pomůcka. Není to třeba i chemie a fyzika? Možná je naše vědomí v nějakém pro nás zatím neznámém skupenství, které nemůžeme zaznamenat. To se nikdy nedozvíme.

Ale... I tak. V příštím životě, pokud je, si nebudu nic z tohohle pamatovat. Takže se budu do konce svého aktuálního života bát smrti a až se znovu narodím, nebudu si moct říct: "Uf, byla to pravda, reinkarnace existuje..."

Super článek, dlouho jsem si takhle nepočetla, ale z tohoto tématu mi běhá mráz po zádech :)

2 aqua-mihi-haeret aqua-mihi-haeret | E-mail | Web | 26. května 2016 v 17:12 | Reagovat

Post scriptum, omlouvám se za chyby v interpunkci a překlepy... :/

3 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. května 2016 v 17:53 | Reagovat

Díky za koment, potěšil :) Nj, kdybych měl vycházet ze slov tibetských mistrů, tak když jsme v těle, je naše vědomí omezeno tímhle životem. Kromě těch pár výjimek. Okamžikem smrti nebo dosažením osvícení se to omezení vyruší. K matice a fyzice mám takový ambivalentní vztah. Nikdy mi to nějak zvlášť nešlo, ale na druhou stranu je to ohromně zajímavý.
A třeba kvantovka či relativita se s buddhismem docela potkává (například se zjistilo, že ve vakuu vznikají samovolně částice, nebo že pozorování ovlivňuje to, zda se elektron chová jako částice, nebo jako vlna - je toho dost. I Einstein se, myslím, vyjádřil v tom smyslu, že je buddhismus z jeho pohledu nejblíž poznání současné vědy, akorát k němu ti mistři nedošli v laboratoři, ale empirií - meditací. Strach ze smrti se občas nevyhne ani mně. Je to něco neznámého, vzdáleného...ale snažím se to překonat. Říkám si, že to prostě přijde a čím víc se tomu budu bránit, tím to umírání může být horší. Ať už bude na druhé straně jen velké nic, nebo další zrození. Možná i to nic by bylo lepší, než skončit třeba v pekle. Gulášek a mariášek bych bral, ale to vedro... :D

4 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. května 2016 v 17:56 | Reagovat

Jinak překlepy jsou vpoho, když člověk píše rychle, tak se to holt občas stane. Dokud to nejsou hrubky typu ,,vydět", tak to beru.

5 Fredy Fredy | Web | 26. května 2016 v 19:14 | Reagovat

já v ní taky věřím :-)

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. května 2016 v 19:48 | Reagovat

Jé, můj blog použit jako odkaz, to jsem nečekala :)
Já k reinkarnaci tíhla už tak nějak od malička, kdy sem začala více přemýšlet o smrti, když mi umřel děda. Na pohřbu jsem prostě nedokázala brečet, nevnímala jsem to jako něco smutného, ale prostě jako že odešel žít někam jinam.

7 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. května 2016 v 20:29 | Reagovat

6: Jop, tvůj blog je zajímavej, občas tam zavítám :)

8 lennyspis lennyspis | Web | 26. května 2016 v 21:49 | Reagovat

Fakt super napsáno! :) O ničem takovém nikdy nepřemýšlím a asi bych měla... Ale nejdřív Ti musím prolézt celý blog :D

9 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. května 2016 v 15:09 | Reagovat

8: Díky :) Klidně prolez.

10 Astaer Astaer | E-mail | Web | 23. června 2016 v 16:06 | Reagovat

ad 1) No, dobře, člověk dost zapomíná. Ale jsou věci, které se nedají zapomenout. Proč se pak musí znova učit číst, psát, chodit atd., když by to měl znát z dřívějšího života (pokud to byl lidský ž.)? Nebo naopak, pokud se převtělí např. z rostliny do člověka, tak se musí narodit jako jedinec bez inteligence.
Největší problém vidím v tom převtělování v nerozumná bytí (zvířata, rostliny, někteří tvrdí že i kameny apod.). Tyhle východní nauky jsou dualistické, kladou na jednu stranu tělo a na druhou duši. Ale v křesťanství je člověk pojímán jako jednota obou. Sv. Augustin: "Co jest člověk? Rozumná duše, mající tělo." Rozum je podstatnou známkou lidské duše a je právě tím, co odlišuje člověka od všech zvířat. Ale když se duše převtělí ve zvíře nebo dokonce rostlinu, kde je rozum?!
Další problém - pokud by docházelo k opakovanému prožívání lid. života na zemi, tak by to znamenalo, že např. žena si vezme svého prapradědu za manžela, co se týče převtělování do rostlin - kdy poznám, že při jedení nějaké rostliny nejím svého předka? Pokud by se to stalo, musela by to být vražda.

ad 2) Zážitky klinické smrti jsou pozoruhodné. To, co zmiňuješ (viděl jsem tv dokument, kde něco takového dotyčný člověk popisoval), ovšem nesvědčí pro reinkarnaci, ale pouze pro existenci duši.

ad 5) Taky tě zdravím. :D Píšeš: "Pokud za něčím stojí démon, nemělo by to spíš lidem škodit?". Nejsi první, co napsal takový nesmysl. Uvažuj, když si někdo bude chtít omotat druhého kolem prstu, tak ho nebude děsit apod. Tím by ho od sebe akorát odehnal. Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, copak nevíš? Co je to lstivost? ...
Démoni tím, že jsou čistě duchovní bytosti nezatížené tělem, jsou mnohem chytřejší, než kterýkoliv člověk. Je naivní myslet si, když je něco zprvu krásné, automaticky je to dobré. Ďábel škodí leda tak lidem, co jsou od něj nejdál, to znamená jsou neblíže Pánu Bohu. U ostatních, které má v hrsti, nepotřebuje měnit stav, když takoví jsou na cestě do zatracení. A o to mu jde, konečné zatracení je to největší zlo, které může člověku udělat.

11 Jan Duha Jan Duha | Web | 24. června 2016 v 1:51 | Reagovat

Zdravím, poutníče  Díky za názor.

Vezmu to po odstavcích.

„No, dobře, člověk dost zapomíná. Ale jsou věci, které se nedají zapomenout. Proč se pak musí znova učit číst, psát, chodit atd., když by to měl znát z dřívějšího života (pokud to byl lidský ž.)? Nebo naopak, pokud se převtělí např. z rostliny do člověka, tak se musí narodit jako jedinec bez inteligence…“

Náš současný život je spojen s tímto tělem. Když skončí, spojení se přeruší. Proto když jsme v novém těle, musíme si znovu osvojovat tělesné funkce. To, co jde z jednoho života do druhého, není inteligence (ta je dána úrovní nervové soustavy dané bytosti), je to vědomí ve smyslu prožívání jako takového (zrcadla za obrázky) a potom návyky, které z předchozího života máme. Přece jsem uvedl, že by naše paměť musela být neomezená, kdybychom si měli pamatovat vše, co jsme kdy prožili. Naše mysl by ani nemohla fungovat běžným způsobem v tomto těle, protože lidský mozek dokáže pojmout průměrně asi 8 MB informací, převedeno na digitální jednotky. (Dle jednoho z výzkumů, ale i kdyby to bylo jiné číslo, má zkrátka nějaké limity).

Pamatuji si jeden příběh, který jsem slyšel v pořadu Půlnoční Dharma. V jedné rodině zemřel otec. Všichni samozřejmě znali jeho návyky. Věděli, na která místa si sedá, jak se pohybuje, jaké maso má rád…otec náhle zemřel. Když si po pár letech pořídili psa, choval se prý úplně stejně – sedal si na stejná místa, stejně se pohyboval, měl stejné návyky…
Chci říct, že ne inteligence nebo míra vědomí, ale návyky se přenáší do dalších životů.
Jestliže se vzteklý pes narodí posléze jako člověk, pak z něj bude nejspíš vzteklý člověk, ale nikoliv člověk, který honí kočky, štěká a aportuje.
Naše karma/návyky určují, v jaké formě či těle se narodíme, a to tělo pak limituje věci, jako je možnost psychického rozvoje či inteligence.
Rostliny a kameny z pohledu buddhismu vědomí nemají. U kamene by reinkarnace ani nedávala smysl – jak by se mohl znovuzrodit, když ani nemůže umřít. Natož aby byl schopen nějakých rozhodnutí. U rostlin – mistři říkají, že lidské vědomí může pozitivně či negativně ovlivňovat rostlinu (když se na rostliny mluvilo s láskou, rostly rychleji – byl na to i nějaký výzkum), ale může vůbec rostlina samostatně myslet? Bylo by jí to k něčemu?
Nejspíš toho schopná je, ale její vědomí je proti lidskému či zvířecímu zanedbatelné. Aneb rostliny se nereinkarnují a zvířata mají blíže k lidem, než k rostlinám.
(Marně se pokouším si představit, jakou by rostlina mohla mít karmu, nebo vůbec vědomě někomu škodit či prospívat, zdůrazňuji vědomě…)

Dále: „Tyhle východní nauky jsou dualistické, kladou na jednu stranu tělo a na druhou duši. Ale v křesťanství je člověk pojímán jako jednota obou. Sv. Augustin: "Co jest člověk? Rozumná duše, mající tělo." Rozum je podstatnou známkou lidské duše a je právě tím, co odlišuje člověka od všech zvířat. Ale když se duše převtělí ve zvíře nebo dokonce rostlinu, kde je rozum?!“

O převtělování rostlin apod. jsem se už vyjádřil výše. Pro mě je rozum projevem vědomí, které může mít různou úroveň, podle toho, o jakou bytost jde. Pokud budu chápat duši jako jiný výraz pro vědomí (ačkoliv v buddhismu spíš slovo „duše“ nepoužíváme vůbec, takže když někdo dělá například televizní reportáž o buddhismu a použije slovo „duše“, tak je většinou poznat, že je to křesťan), tak v podstatě souhlasím s Tomášem Akvinským.
Jsem vědomím a mám tělo, které používám pro co největší praktický užitek druhým.

Je s podivem, že právě křesťan vytýká buddhismu, že je dualistický. Naopak si myslím, že buddhismus je mnohem méně dualistický, než křesťanství (respektive není dualistický vůbec).

Právě křesťanství neustále mluví o protikladech – nebi a peklu, Bohu a ďáblu, má tendenci vnímat sexualitu jako něco nečistého, co je v protikladu k duchovnímu, často se, v případě některých jedinců až urážlivě – vymezuje vůči jiným vírám… Naproti tomu dle buddhismu je vše propojené, sexualita, pokud jí přináším radost a neubližuji, je naprosto čistá věc, nebe a peklo jsou stavy mysli a Bůh a ďábel buď myšlenkové konstrukty, nebo bytosti, které na osvíceného člověka, jdoucího za dualitu, nemají naprosto žádný vliv.
Na to, s jakou téměř až nechutí pak většina křesťanů dodnes mluví například o sexualitě, je s podivem, že o ní mluví snad častěji, než o duchovním rozvoji samotném.
Proč když přijdu do buddhistického centra, je většinu času řeč o rozvoji mysli (tedy o tom, o čem by víra měla být), zatímco od většiny křesťanů např. v médiích či na ulici slyším slova jako antikoncepce, homosexualita, rozvody, potraty (většinou ve výrazně negativním kontextu) mnohem častěji, než slovo rozvoj? Není dualismus právě v tom, že takhle negativně mnozí z vás reagují na materiálno a tím, jak negativně reagujete, posilujete ulpívání na něm?
(neb vůči tomu, na čem nelpím, se nepotřebuji nějak ostře či hněvivě vymezovat).
Netvrdím samozřejmě, že tak reaguješ ty, jen reprodukuju svůj pocit z většiny křesťanů, co jsem zatím potkal.

Buddhu by ani nenapadla taková nebetyčná drzost, jako šťourat se někomu v posteli, jestli tam má holku, nebo kluka, nebo ho peskovat za to, že je zodpovědný a používá kondom.
Protože věděl, že by tímhle moralizováním odradil kvanta lidí od toho, aby následovali jeho učení.
Buddha dualismus řešil – nejprve žil jako bohatý princ, pak byl nějakou dobu asketou, a nakonec našel útěchu ve střední cestě a ve vlastní mysli. V jednotě. Vyhýbat se extrémům a jít zlatou střední cestou je také znak rozumu.

„Další problém - pokud by docházelo k opakovanému prožívání lid. života na zemi, tak by to znamenalo, že např. žena si vezme svého prapradědu za manžela, co se týče převtělování do rostlin - kdy poznám, že při jedení nějaké rostliny nejím svého předka? Pokud by se to stalo, musela by to být vražda.“

To je nepochopení způsobené tím, že uvažuješ v křesťanských schématech takzvané duše, která je oddělená od okolí. Kde je ale nějaká pevná hranice mezi například atomem mé kůže a atomem vzduchu? Vědomí je jako proud. Pokud si žena vezme někoho, kdo byl kdysi jejím pradědečkem, tak si nevezme svého pradědečka. Vezme si člověka, do kterého se převtělil. Má jiné tělo, osobnost, jen stejné karmické návyky. Proud vědomí postoupil dál. Pokud šťouchnu do červené kuličky, následkem čehož ona šťouchne do modré kuličky, tak to taky neznamená, že já sám jsem šťouchnul do modré kuličky, ani že jsem tou modrou kuličkou.

„Zážitky klinické smrti jsou pozoruhodné. To, co zmiňuješ (viděl jsem tv dokument, kde něco takového dotyčný člověk popisoval), ovšem nesvědčí pro reinkarnaci, ale pouze pro existenci duši.“

V podstatě souhlasím, zážitky NDE spíš dokazují jen fungování vědomí mimo tělo, nikoliv reinkarnaci, ale i ty jako křesťan určitě věříš, že vědomí po smrti někam jde. Do nějaké jiné formy (kterou třeba nazýváš nebem či peklem), ale v podstatě taky věříš v reinkarnaci. A jaký vlastně důkaz máš pro ono nebe a peklo, když už u těch důkazů jsme?

„Uvažuj, když si někdo bude chtít omotat druhého kolem prstu, tak ho nebude děsit apod. Tím by ho od sebe akorát odehnal. Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, copak nevíš? Co je to lstivost? ...
Démoni tím, že jsou čistě duchovní bytosti nezatížené tělem, jsou mnohem chytřejší, než kterýkoliv člověk. Je naivní myslet si, když je něco zprvu krásné, automaticky je to dobré. Ďábel škodí leda tak lidem, co jsou od něj nejdál, to znamená jsou neblíže Pánu Bohu. U ostatních, které má v hrsti, nepotřebuje měnit stav, když takoví jsou na cestě do zatracení. A o to mu jde, konečné zatracení je to největší zlo, které může člověku udělat.“

Nejvíc se nabízí otázka, jak jsi na to přišel. Na to, že nějací démoni vůbec existují. To, že je to někde napsané, nemusí nic znamenat. Nebo je to tvůj vnitřní prožitek. Na to ti řeknu jen jedno – lidi uvažují různě, mají různé prožitky, a proto jim také vyhovují jiná náboženství. Člověku, jako ty, který potřebuje oporu v nějaké vnější bytosti, vyhovuje křesťanství. Lesnímu muži pohanství, racionalistovi skepse apod. Pokud je někdo hodně svobodomyslný, má blízko třeba právě k buddhismu.
Stejně jako ty máš prožitky Boha či ďábla, mám zase já po meditaci prožitek bdělosti, radosti, odstupu od situací, které mě dříve srážely na dno. Jak objektivně posoudit, čí prožitky jsou „lepší“ nebo „horší“. Není, kdo by to posoudil, když ani jeden druhému nevidíme do hlavy.

Lama Ole například pomohl dost lidem, co byli dřív na drogách. Už nejsou.
To je přece dobrá věc, ne? Ti buddhisti, co znám, jsou šťastní permanentně, co je znám, takže to zřejmě nebude nějaká krátkodobá vábnička. Kdybys přišel k nám do centra, nasál bys tak přátelskou atmosféru, že by ses bavil s prvním, koho bys potkal. Oslovujeme se křestním jménem, či jen „kamaráde“ a spřátelíš se tam, ani nemrkneš. Na tom místě tě většinou nic negativního ani nenapadne a když jo, tak to zase rychle zaženeš. Tohle by démoni přece nechtěli.

Ostatně věř tomu, co tě činí šťastným, štěstí je přece to, po čem touží všechny bytosti, jen si každá to štěstí představuje trochu jinak – a z toho vznikají konflikty 

12 Astaer Astaer | E-mail | Web | 25. června 2016 v 22:39 | Reagovat

[11]: Hm, tak tohle je až příliš dlouhý komentář. Pokusím se i přesto nějak odpovědět.

Dualismus buddhismu je např. v tom, že klade vedle sebe dobro a zlo jako rovnocenné. Jak píšeš, v buddhismu jde o to být nade vším, nakonec nad zlem i dobrem (je to tak?), cílem je vlastně nebytí. Ale to je úplně proti přirozenosti, člověk chce žít, mít život naplněný, dokonce touží žít navěky, ne se rozplynout v nicotu.
V křesťanství je dobro, kterým je Pán Bůh, absolutní a zlo je jen nedostatek dobra. Sexualita není v zásadě vnímána negativně, je součástí lidské přirozenosti, která je ovšem poničena dědičným hříchem. K tomu přidejme pohl. pud, který je velmi silný. Kvůli tomu lidé pak často hřeší v této oblasti proti své lidské přirozenosti a to je negativní. Že pak slyšíš od křesťanů nejvíc o antikoncepci, rozvodech a potratech je jen reakce na propagaci a rozšiřování těchto špatností.

K příkladu snědení rostliny (samozřejmě i zvířete), ve které je někdo převtělený – zdá se mi, že podle tvého uvažování nemůžeme prakticky nikdy mluvit o vraždě. Takže nějaké karmické návyky jsou jediná věc, co daného člověka odlišuje od ostatních? Co potom zbyde z dotyčného (teď ale čeho, člověka? zvířete?...), když jeho vědomí je téměř u nirvány, tedy skoro přestává být tím, čím je? Co se týče duše, tak tu poznáme u každého člověka z toho, že myslí a že koná podle své vůle. Naproti tomu u zvířat, natož rostlin, nepozorujeme, že by nějak přemýšlela, rozvažovala.

Ad zážitky NDE – musel bys nejdřív definovat, co míníš vědomím. Jako křesťan tu mluvím o duši, která je nehmotná a obdařená rozumem a svobodnou vůlí. Duše je vlastně "já", je to sebevědomí, které definuje daného člověka a je pořád jedno a to samé po celý život, nejde z něho cokoliv ubrat jako u hmoty. Přijde mi, že vědomí, jak ho pojímají buddhisté, je něco jiného, když se postupně rozpadá v nicotu. V reinkarnaci nevěřím, ta je dávno odsouzená jako nepravdivá. Podle křesťanského náboženství duše po smrti nejde do jiné formy, ale odebere se na místo (Nebe - duše navěky patří na Pána Boha, peklo - duše je od Něho navěky odloučena). Není to změna formy, ale vybraný stav duše. Teď nevím, jaký si představuješ důkaz Nebe a pekla. Myslím, že stačí důkaz o Pánu Bohu, který je absolutní Dobro, a z toho pak vyplývá, existence Nebe a pekla a jaké jsou povahy. Tak napiš, co přesně požaduješ.

Ad démoni – samozřejmě, že jsou, stačí se podívat na exorcismy. Nebo lidé zabývající se čarodějnictvím, nebo satanismem - takoví často nedokážou vstoupit do vysvěceného kostela, přestože by chtěli (tady na portálu blog.cz se někteří svěřili, že tomu tak u nich je). Lstivost ďábla je právě v tom, že drží lidi v nějaké radostné iluzi, ta se těžko opouští a je nejvíc klamavá. Tak řekni, co je odpornější - člověk, který se tě bude snažit okrást na ulici, nebo člověk, který se s tebou spřátelí, bude k tobě milý, dal by ti mnoho dobrého, ale to vše jen proto, aby tě pak lstivě připravil o všechno?

"Jak objektivně posoudit, čí prožitky jsou „lepší“ nebo „horší“. Není, kdo by to posoudil, když ani jeden druhému nevidíme do hlavy."
– ano, to je potíž s prožitkama, při posuzování je potřeba dát je úplně stranou, ty neurčují, co je pravda a co lež. Zrovna tak se musí člověk vyvarovat, aby si vybíral to, co mu na první pohled vyhovuje. Je to obyčejná pohodlnost.
S těmi představami o štěstí máš jistě pravdu, každý si to představuje jinak. Jenže často pak lidé přijdou na to, že "štěstí", za kterým šli, je vůbec neuspokojilo, tudíž to žádné štěstí nebylo. Podle mě musí existovat takové štěstí, které naplní úplně každého člověka, tedy nějaké konečné štěstí. Myslím, že je to vyjádřeno nejlíp ve videu na mém blogu ("Konečný normálny cieľ človeka je byť šťastný. Šťastný v tom, čo robí jeho osobnosť. Človek chce ako konečný cieľ žiť. Podruhé, chce všetku pravdu. A potretie, chce lásku. Nie lásku, ktorá má v sebe nenávisť alebo presýtenosť, ale trvalú extatickú lásku. To je normálny cieľ ľudí. A dokonalý život, dokonalá pravda a dokonalá láska, to je definícia Boha. Inými slovami, hľadať štastie znamená hľadať Boha.)
Takže mi nějaká nirvána rozhodně nepřipadá nějak šťastná, proto bych osobně o buddhismu vůbec neuvažoval. Takže v čem spočívá štěstí buddhistů?

13 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. června 2016 v 11:54 | Reagovat

Omlouvám se za délku komentáře, ale těch myšlenek je mnoho.
Pokud by buddhismus bral dobro a zlo jako rovnocenné, proč by pak Buddha (a ostatní mistři)
nabádali své učedníky, aby konali dobro?
Z hlediska buddhismu je nejlepší čin takový, který pomáhá co největšímu počtu bytostí po co nejdelší dobu. Obecně dobrý čin je takový, který pomáhá cítícím bytostem a zlý takový, který jim škodí. V případě morálně sporných otázek je měřítkem správnosti motivace. Pokud má tedy někdo například srdeční problémy a vyslovením pravdy bychom mu způsobili infarkt, je podle mě přípustnější zalhat, nebo zamlčet pravdu,  i když třeba z hlediska křesťanství bychom tím porušili přikázání.
         Stejně jako je nejspíš přípustné zalhat, pokud by se nás za války SSman zeptal, kde mají základnu partyzáni. Kdybychom nezalhali, byli bychom vlastně odpovědní za jejich smrt a porušili tak přikázání ,,Nezabiješ“.

Jak vidíme na těchto – byť do extrému dovedených – příkladech, podle desatera se ve společnosti v podstatě nedá stoprocentně fungovat, obecný morální imperativ pomáhat a prospívat bytostem je realizovatelný mnohem lépe.

Buddhisté se vůbec nesnaží zpochybnit, že pomáhat bytostem je správné.
Vždyť i Buddha řekl „Pohlížej na ostatní jako na sebe“ a „Čiň druhým to, co chceš, aby oni činili tobě“, stejně jako v pozdější době totéž vyjádřil Kristus.

Spíš se buddhismus snaží upozornit, že ta dualita dobro/zlo nemusí být vždy tak jednoznačná, mění se, pomíjí a je těžko rozpoznatelná. Je déšť dobrý? Pokud jsi rolník a čekáš na úrodu, pak ano, pokud chceš jít na výlet s kamarády, pak ne. A co pád libry? Zahraniční zákazníky britských obchodů potěší, ale jejich majitele ne. A tak dále.
Osvícený člověk není v nicotě. Pokud si to myslíš, tak to zřejmě vyplývá z nepřesného překladu slova „nirvana“ do češtiny, které se někdy překládá jako „rozplynutí“ či „vyvanutí“.

Lamové o tom nemluví jako o nicotě, ale naopak jako o plném rozvoji mysli, jejích kvalit, jako je kreativita či soucit, rozplynutí všech bloků daných rušivými emocemi a jako o absolutním štěstí. Popisuje se to jako stav, kdy je mysl šťastná sama se sebou, z toho, že může prožívat, bez ohledu na vnější podmínky. Takže ne nic, ale naopak všechno, mysl se stane tím, čím vlastně vždy byla – hravým prostorem bez středu a hranic. Mysl měla vždy takovou podstatu, ale protože měla bloky dané rušivými emocemi (hněv, připoutanost apod), tak to nedokázala rozpoznat. Meditace tyto bloky rozpouští.

Sám to mohu pozorovat na sobě, kdy mám často blok se lidem otevřít, komunikovat, ale v centru s tím žádný problém nemám, cítím se v pohodě, mám větší odstup od situací, na které bych dřív reagoval například hněvem, a teď nad nimi mávnu rukou, nebo reaguju umírněně asertivně.

Pokud mluvíme o někom, kdo už je osvícený, pak špatné situace vnímá jako zkoušku, nebo jako něco pomíjivého, co se po čase zase rozplyne. Vnímá, že bytosti se chovají zmateně a škodlivě, protože nejsou šťastné. Z toho vznikne soucit, případně touha prakticky jim pomoct (přičemž někdy – například je-li někdo závislý na drogách – může být pomoc i tvrdý „náraz do zdi“ – tedy například vysazení dávek). Slyšel jsem o tom, jak lama Ole hodně lidem od drog pomohl a celkově o tom, že v přítomnosti osvícených mistrů se lidem rozpouští bloky v hlavě a cítí štěstí a vyrovnanost.
Osvícený člověk není morálně apatický. Dobrých věcí si užívá, ale vnímá jejich pomíjivost, a ty špatné bere jako zkoušku, výzvu k praktickému řešení, nebo něco, co se v mysli objevilo, pobylo a zase zmizí. Hněv tu třeba před chvílí byl a když zmizely podmínky, které ho vyvolaly (například odjela tchýně, hehe), tak je zase pryč. Zlo není nic věčného, je to v podstatě jen zmatená reakce ega na to, že se něco nestalo tak, jak očekávalo.

Jak říká Dalajlama – „Když má problém řešení, není proč se trápit, když řešení nemá, trápení nepomůže.

Ad. dědičný hřích – no a právě tady se zásadně rozcházíme. Já totiž nevěřím, že je člověk od přírody špatný. Když spadne dítě do studny a začne křičet, 90% lidí ho přijde vytáhnout.
Když se cítíme dobře, jsme méně nemocní, veselý člověk má méně infarktů apod.
My to dobro (štěstí) přímo instinktivně a psychosomaticky chceme.
I z evolučního hlediska je například lepší spolupracovat, než válčit, protože tak máme větší šanci přežít.
Na světě je spousta problémů…války, vraždy, ale pak máte spoustu lidí, kteří milují, pomáhají…a nejsou zdaleka všichni křesťané.
Podle mě by si například Matka Tereza rozuměla mnohem víc třeba s Mahátmou Gándhím, než s nějakým fanatickým křesťanem, protože je spojoval společný morální imperativ konat dobro, který má v základech každé náboženství, jen se v drobných nuancích liší jeho vnímání.
Systém dědičného hříchu mi vůbec nepřijde správný – proč by měl syn pykat za něco, co udělal jeho otec, neměl by za své špatnosti pykat jen ten, kdo je za ně zodpovědný? Představte si, že by třeba soud za vraždu, kterou spáchal otec nějaké rodiny, odsoudil celou rodinu.
To mi dost připomíná komunismus, nebo čínský systém vzájemného ručení, rozhodně mi to nepřijde jako něco spravedlivého. Karma je však spravedlivá – co zaseješ, to sklidíš, byť v jiné formě a těle – proud řeky se mění, ale zachovává si kontinuitu.

Máme dost rozdílné pohledy na to, co je špatnost. Antikoncepce zabránila mnohým dívkám, aby porodily v nedospělém věku. Rozvod sice není extra super věc, nikdo nechce, aby se mu rozpadnul vztah, nicméně pokud si dva lidé naprosto přestali rozumět (povahy se mění), je v tom násilí, alkoholismus, nevěra apod., pak mi přijde naopak jako násilí snažit se je držet spolu. Potrat taky není úplně super, zvlášť když má žena spoustu jiných eventualit, jak se dítěte zbavit – například jej uložit do baby boxu. Na druhou stranu si myslím, že má žena právo nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné a je otázka, jestli by někdo chtěl mít dítě, které bylo třeba produktem znásilnění. Natožpak jaké by to bylo utrpení pro to dítě samotné.
Dále by mne zajímalo, v čem je problém, když jsou spolu dva kluci nebo holky, pokud je v tom věrnost a motivace učinit jeden druhého šťastným. Spíš si myslím, že je špatné někomu v lásce bránit nebo mu za ni nadávat.

Samozřejmě že se o vraždě mluvit dá – úmyslné zabití jiného člověka je vraždou. V omezené míře to platí i u zvířat. Bohužel se nedá úplně vyhnout působení utrpení jiným bytostem, je to dáno už tím, že žijeme v těle. Většina z nás jí maso, zabíjí bakterie umytím rukou, zabíjí mouchy apod. Zabíjení bytostí se tedy nelze zcela vyhnout, ale dá se minimalizovat.

Vědomí je schopnost uvědomovat si a prožívat, cítit a myslet.
I zvířata ji do určité míry mají, jen ne tak, jako člověk. Některá se mu ale blíží – delfín se například pozná v zrcadle. Zvířata mají jen jinou míru vědomí, ne kvalitu.

Co je to „já“? Bereme to jako samozřejmost, a přitom je to vlastně jen komunikační prostředek, kterým se odlišujeme od ostatních. Je „já“ naše tělo? Ale tělo stárne, mění se. Jsou „já“ naše myšlenky? Ty se rovněž neustále mění. Jediné co trvá, je samotné prožívání, vědomí.
Kde by měla duše hranice? Když je nehmotná, pak zřejmě nemá rozměr.
Stejně tak mi přijde zvláštní křesťanská představa Boha, který je všudypřítomný, ale zároveň se od něj člověk „oddělil hříchem“. Přece když je něco všudypřítomné, nelze být od toho oddělen. Nemohu být oddělen od vesmíru. Je-li absolutno všudypřítomné, musí být neosobní.

Dále – připadá mi nespravedlivé, aby někdo nekonečně trpěl za časově omezené špatnosti. To nedělají ani světské soudy, proč by to měla dělat bytost, která je absolutní? Pokud se někdo choval například 80 let špatně, není spravedlivé, aby za to trpěl 80 let?

1)    Kdo odsoudil reinkarnaci a za jaké zločiny? 2) Důkaz tvého Boha je v čem? 3) Říkáš, že NDE prožitky nedokazují existenci reinkarnace, a na druhou stranu tvrdíš, že pro existenci nebe a pekla žádný důkaz nepotřebuješ a přesto v ně věříš.

Ačkoliv pochybuji o skutečných účincích exorcismu – podle mě se příznaky tzv.posedlosti často shodují s epilepsií, schizofrenií apod., tak úplně nevylučuju, že podobné negativní síly či bytosti existují. Já s nimi ale nic nemám. Mojí motivací je konat dobro. Do kostela bez problémů vstoupím (jen je tam trochu jiná atmosféra, tichá, v buddh. centru je živěji).
Cítím tam zklidnění a lépe vnímám, jaké cesty ke štěstí mají lidé, které buddhismus nezaujal.

Já se ptám, kde bereš jistotu, že iluze jsou právě moje pocity a ne tvoje.
S hodně věcmi v posledním odstavci souhlasím. Hodně lidí hledá štěstí v pomíjivých věcech, místo, aby ho hledali sami v sobě.

Podle čeho poznávat pravdu, když ne podle prožitků a zkušeností? Na abstraktní věci jako je láska či radost nejde aplikovat logika, či vědecká metoda. Ty se poznávají zkušeností.

14 Jan Duha Jan Duha | Web | 26. června 2016 v 15:59 | Reagovat

Ještě dva dotazy bych měl - Pokud je, jak vy křesťané říkáte, Ježíš mocnější, než démoni, tak proč neumožní do kostela vstoupit každému, kdo tam vstoupit chce?

A proč máš vlastně přezdívku Astaer? Vychází to z řeckého "astron, astra" tj. hvězda?

15 Astaer Astaer | E-mail | Web | 27. června 2016 v 0:24 | Reagovat

[13]: Jo, je toho hodně na jeden komentář, k tomu nejsem žádný spisovatel. Tak postupně. :)
S tím zlem a dobrem jsem to nevyjádřil úplně dobře. Mám za to, že buddhismus bere zlo a dobro jako vyrovnané, že mají oboje stejnou moc. A v tom je ten dualismus.
Desatero je nezbytné pro dobré fungování společnosti, ale Pán Ježíš sám řekl, které přikázání je největší, a to je: »„Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své! To je největší a první přikázání! Druhé pak je mu podobné: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ (Mat. 22, 37-39)« Označuje se to jako přikázání lásky. Podle něho se musí řídit i v těch dvou ojedinělých případech, které uvádíš. Ve skutečnosti v těchto dvou největších přikázáních je zahrnuto celé desatero. A plnění není nic nerálného, to dokazují životy mnoha světců.

Díky za vysvětlení toho "rozplynutí". Takže mysl jako prostor bez středu a hranic - znamená to, že pak může vymyslet i kulatý čtverec? A nemá takovou mysl každý, kdo je pod vlivem omamných látek? Takovou naprostou nevázanost nevidím jako něco ideálního. Pokud nirvana má být plné rozvinutí kvalit mysli, tak k čemu to potom na nějakém onom světě je? Takový rozvoj mysli znamená, že pak dotyčný dojde naprostého poznání, které je jeho cílem? Dost mi to připomíná gnosticismus.
"mysl šťastná sama se sebou, z toho, že může prožívat" – tohle mi přijde typické pro buddhismus, uzavřenost do sebe. Vnímám to jako obyčejný egoismus. I když se může najít mezi křesťanstvím a buddhismem něco společného, tak tohle je ten zásadní rozdíl, který odlišuje křesťanství, tam je naopak snaha vyjít ze svého egoismu. Proč tohle lidé nevidí? Křesťan, když se modlí (což by se dalo přirovnat k meditaci buddhisty), se obrací vždy ke svému Pánu Bohu, Jemu se v životě snaží sloužit. Kdežto buddhista se zaobírá v meditaci jen sám sebou, snaží se o jakési samospasení.

Ad ad dědičný hřích – myslím, že to musím dovysvětlit. Neznamená to, že by byl kdokoliv od narození špatný. Je to jen narušení původně dokonalé lidské přirozenosti. Kvůli dědičnému hříchu má člověk sklon ke zlému, ale není vyloženě zlý.
Dopad dědičného hříchu na lidstvo je z toho důvodu, že člověk je ve společenství s ostatními. A tak pokud jednotlivec vykoná nějaké dobro (např. objev nějakého vynálezu), tak to má dopad na celou společnost, stejné je to, když koná zlo. Snad to teď píšu správně, ale myslím, že lidská přirozenost je vlastně jen jedna, i když jí má každý člověk. Protože jí Adam s Evou svým hříchem poničili, zůstává taková stále.
Ono to s tím konáním dobra není tak jednoduché. Každý člověk se domnívá, že zrovna jedná dobře (např. muslimský atentátník je přesvědčen, že koná dobro). Abychom mohli činit dobro, musíme nejdřív znát pravdu, co je skutečně dobré a co zlé. Nevím jak v ostatních náboženstvích, ale v katolické Církvi se na zkoumání dobrého a zlého přísně dbá, samotným některým katolíkům to přijde jako až příliš.

O pohledu na to, co je špatné a co dobré, jsem už psal. Je potřeba hledat pravdu. Děkuju za příklady, na kterých můžu ukázat křesťanský pohled na věc.  Antikoncepce je špatná z toho důvodu, že se uměle zabraňuje tomu, co je přirozené. Pokud tedy dochází k početí dítěte, je to závažný čin, který vyžaduje zodpovědnost. A ta by měla být vlastní právě dospělým lidem. Tudíž pohl. styk není nic pro nedospělé lidi. Navíc i mezi dospělými to narušuje vztah, protože to darování jeden druhému, které má vrcholit ve spojení muže a ženy, se redukuje na sobecké ukájení vášní. Co se týče rozvodu, tak před uzavřením manželství si ti dva dali slib. Porušení jakéhokoliv slibu je špatné. Ovšem pokud dojde k tomu, že jeden z manželů nějakým způsobem (např. některým z tebou uvedených) ten vztah ničí, tak samozřejmě není dobré držet oba u sebe, pokud už zkrachovaly všechny pokusy o zlepšení. Katolická Církev samozřejmě neuznává rozvod, takže řešení je jen oddělení. Potrat je obrovské zlo. Žena nerozhoduje primárně o svém těle, ale o vyvýjejícím se těle úplně jiného člověka (s DNA odlišnou od DNA matky). Je to vražda.
U homosexuálů je problém ten, že hom. styk je nepřirozený. To už plyne jen ze samotných problémů, které s sebou nese - tělesné (o kterých bych se tu raději nerozepisoval) i duševní. Muž a žena se vzájemně doplňují, ale kde je doplnění u dvou mužů? Láska mezi homosexuály je vlastně jen tělesná, v křesťanství se označuje řeckým erós. Je to vcelku obyčejná láska k jakýmkoliv předmětům. Křesťanství, pokud mluví o lásce, má na mysli tu, kterou označuje agapé. Taková znamená následující: Láska je chtít dobro pro druhé (myslím, že je to zkrácená, ale plně postačující, definice lásky od sv. Tomáše Aquinského). A tak z pohledu křesťanství mezi homosexuály, kteří mají spolu pohl. styk, taková láska není, protože svým jednáním proti lidské přirozenosti si ubližují.

Duši, protože je nehmotná (podle pojetí křesťanství), máme proto problém si nějak přestavit, stejně jako např. výraz láska. Přesto víme, o co se jedná. Takže když nemáme konkrétní představu, tak nejde vymezovat hranice. Boží všudypřítomnost plyne z Boží neomezenosti a nezávislosti na místě. Je tedy pravdou, jak píšeš, že místně se člověk od Pána Boha oddělit nemůže. Hřích (těžký) znamená být v nepřátelství se Stvořitelem, je to oddělení podle vztahu.
Věčné zavržení spojené s utrpením nemá nic s časem na tomhle světě. Stačí jediný těžký hřích, aby člověk byl navěky zatracen. Takový hřích je něco nepopsatelně strašného, je to hrozná urážka Stvořitele. Ale Pán Bůh je milosrdný, je Láska (jak se píše v Písmu sv.), a tak, pokud člověk upřímně lituje svého hrozného činu, odpustí mu. Z toho vyplývá, že spasený může být i člověk, který celý život hřešil, ale před smrtí litoval všech svých hříchů.

Ad 1) Proti reinkarnaci byli např. sv. Irenej, nebo Tertullian. Nebyla asi vyloženě odsouzená na nějakém církevním koncilu, nepodařilo se mi nic dohledat, takže to opravuju: v porovnání s katolickým náboženstvím je jasné, že není s křesťanstvím slučitelná.
Ad 2) Tak asi nejznámější důkaz o Pánu Bohu jako Stvořiteli je kosmologický od sv. Tomáše Aq., kromě toho se o Něm dá usuzovat ze stvořených věcí, z uspořádání světa, existence člověka atd. Můžu to rozvést, jestli chceš.
Ad 3) S důkazy se musí opatrně, nejde zas mít důkaz na všechno. Ale můžu ti dát odkaz na nějaká svědectví, kdy např. zavržená duše se zjevila ostatním . Záleží, jestli to považuješ za důkaz. Jinak existence pekla se odvozuje z toho, že Pán Bůh je spravedlivý a těžký hřích je úrážkou nekonečného a nejdokonalejšího Boha, musí být i trest za hřích nekonečný=věčný. A věčný trest je peklo.

To s iluzí jsem uvedl v případě ďábla. Tak např. světci pateru Piovi se ďábel několikrát zjevil jako Kristus, ale P. Pio to poznal a nenechal se oklamat. To bylo falešné zjevení, tedy jakási iluze. Tím jsem nechtěl tvrdit, že ty máš nějaké iluze, nic takového nemůžu vědět. Jestli to tak vyznělo, tak se omlouvám.
Ale přesto ani moje ani tvoje pocity nejde brát za měřítko pravdy. Vždyť pocity jsou tak nestálé, např. při modlitbě křesťana se pokaždé nemusí dostavit pocit blaha, což neznamená, že by automaticky bylo něco špatně. Myslím, že pravdu je potřeba zkoumat. A k tomu je potřeba umět dobře myslet, tedy logicky. Logické zákony jsou totiž dané a nezměnitelné, a proto dávají jistotu v poznání. Zkušenost určitě v tom pomůže, ale myslím, že to jde často i bez ní. Ale teď na otázku "podle čeho poznávat pravdu" asi líp neodpovím.

[14]: Ano, věříme, že Pán Ježíš, protože je Bůh, je nejmocnější. Jak už asi víš, jsem katolík, a tak my věříme, že v Eucharistii je Kristus reálně přítomný, a tak je přímo v tom kostele.  Vstup do kostela je umožněn každému, dokonce i lidem, kteří ho chtějí znesvětit, a Pán Ježíš tomu (většinou) nebrání. V Boží přítomnosti ale nemůže vydržet ďábel. Takže pokud někoho opanuje, tak je to démon, kdo znemožňuje vstup do kostela, ne Pán Ježíš. (Snad to píšu srozumitelně.)
(Nejsi první, kdo se ptá na moji přezdívku :D Ano, je to z řeckého aster, které bylo ale zabrané. Jednak se mi to líbí samo o sobě, ale také to má vyjadřovat malé světlo hvězdy ve tmě. Každý si dává různé přezdívky. Ale proč tě to tak zaujalo?)

16 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. června 2016 v 17:15 | Reagovat

Zkusím to tentokrát co nejstručněji. Myslím, že dobro a zlo nejsou nějaká abstraktní mračna, která by se nad námi vznášela (jako v Pánovi Prstenů). Vnímám je podle konsekvencí. Tedy síla dobra a zla závisí na tom, jak dobře či zle budou všechny bytosti myslet, mluvit a konat.
Poněvadž činy jako terorismus mají za následek zkázu, smrt a utrpení, pak je za dobré nelze považovat z žádného pohledu, už vůbec ne buddhistického.
Terorista je považuje za dobré pouze proto, že byl zmanipulován. A manipulace je sama o sobě špatná, neboť bere člověku svobodu myslet.
Souhlasím s tím, že je-li čin motivován upřímnou láskou k druhému, pak je dobrý.
I při meditaci na tři světla se mj. v meditačním textu říká: „Celý prostor vibruje radostí a drží pohromadě láskou“. Tedy jednota, nikoliv dualismus. Zlo je projevem egoismu, který je oddělením od oné jednoty.
Proč by měl zrovna tvůj Bůh určovat, co je dobré a co zlé, když existuje spousta lidí, co v něj nevěří? Nebo lidí, kteří se narodili dávno před vznikem křesťanství? Proč by měli všichni uvažovat stejně, věřit stejnému? To mi dost připomíná diktaturu.

„Může mysl vymyslet kulatý čtverec?“  - odpovím protiotázkou – a může ho stvořit tvůj Bůh?

Pokud lama Ole mluvil o drogách, říkal, že ukazují obrázky v mysli, zatímco v meditaci se snažíme vidět zrcadlo za obrázky – mysl samotnou. Jinými slovy, drogy mysl rozptylují a klouzají po povrchu, meditace mysl koncentruje a jde do hloubky.
Podívej se na typického závisláka na drogách, např. na pervitinu. Červené oči, vyhořelost, malátnost… pak se podívej na Dalajlamu či Karmapu. Radost, moudrost, klid, vyrovnanost…
Třeba Dalajlamu jsem nikdy neviděl naštvaného či vyhořelého. Myslím, že to lze těžko srovnávat.
Gnosticismus ti to připomíná patrně proto, že jím byl buddhismus částečně ovlivněn.

Buddhismus není egoistický, neboť v něm jde o přinášení co největšího užitku druhým.
Se svou vlastní myslí člověk pracuje jen proto, aby mohl být užitečný druhým (stručně řečeno, jsem-li sám nemocen, (pod vlivem rušivých pocitů), těžko mohu druhé uzdravovat).
Lama Ole pomohl mnoha lidem od drog (sám je dříve údajně bral, ale po setkání s buddhistickými mistry v Nepálu se jich vzdal). Centrum je otevřené pro každého a každý si může přijít popovídat, něco sníst, zameditovat si. Včetně bezdomovců. Vystupujeme ze svého egoismu směrem k druhým.

Naopak kdybych měl přijmout existenci nějakého Boha, který řídí můj život, tak mi přijde, že bych tím ztratil nad svým životem kontrolu a vzdal se odpovědnosti za něj.
Zemřít za nějakou myšlenku je nepochybně velmi ušlechtilá věc, a je od Ježíše Krista jistě šlechetné, že to udělal, na druhou stranu jsem se ho vůbec neprosil, aby to dělal.
Je zvláštní, že ačkoliv křesťané odsuzují sebevraždu (stejně, jako já), tak v podstatě oslavují někoho, kdo ji spáchal. Byť z ušlechtilých pohnutek.
Jak se pak vlastně dívat v tomto světle na čin jistého Filipa, který chtěl sebevraždou vyburcovat společnost k větší toleranci vůči gayům?
Samozřejmě je mi ho líto (stejně, jako Ježíše), ale neměli by oba větší příležitost něco změnit, kdyby žili?

Osvícení je pouhá změna stavu mysli. Stejně jako je změnou stavu mysli třeba zamilovanost, opilost či spánek. Z jistého pohledu je dosažení osvícení lehčí, než třeba nastoupit do autobusu, protože k osvícení člověk nepotřebuje ani vstát z gauče.

K dědičnému hříchu – já si nemůžu pomoct, mě to zkrátka přijde jako princip kolektivní viny. Jeden udělal něco špatného, tak za to budou potrestaní všichni. Kde by ten hřích byl zabudován? V DNA? Kromě toho je dost ošidné mluvit o jakési „lidské přirozenosti“. Co to je? Jak moc se domluví flegmatik s cholerikem či sangvinikem?
My buddhisti jsme přesvědčeni jen o přirozenosti mysli, která je dokonalá, jen zaházená balastem rušivých emocí.

Adam a Eva – přijde mi to jako paradigma zásadně odlišující křesťanství od buddhismu.
Vlastně křesťanství říká poslouchej, na nic se neptej, protože když budeš chtít zkoumat věci na vlastní pěst, budeš potrestán. Proč vlastně ten hypotetický Bůh klade poslušnost nad kritické myšlení, které je základem veškeré vědy? Nechci se ho dotknout (ostatně ani nevěřím, že existuje), ale není tohle projevem ega?

„Antikoncepce brání tomu, co je přirozené“ – tak ono je spousta věcí „nepřirozených“ – to bychom museli zakázat letadla, počítače, umělé zuby, protože taky nejsou přirozené.
„Dospělý člověk“ je vrtkavý pojem. Kdy je člověk dostatečně vyspělý na pohlavní styk? Při plném vyvinutí příslušných orgánů (kolem 16 let)? Nebo to určí státy? V USA je například člověk dospělý až v 21, někde naopak dřív, než u nás. S mentální vyspělostí je to taky různé.
Podle mě je fajn partnera poznat i fyzicky, abychom věděli, zda si sedíme, než uzavřeme nějaký svazek. Jinak je to koupě zajíce v pytli. Sexualitu nevnímám jako sobecké ukájení, ale jako přinášení radosti druhému, jako fyzické vyjádření lásky.

O potratu si taky nemyslím, že je to nejlepší řešení, ale opravdu bys nechal ženu donosit dítě, které je produktem znásilnění, které nevzešlo z lásky? Co pak takové dítě bude prožívat?
Takže místo rozvodu uznáváte rozluku? Taky řešení, i když mi pak přijde, že katol. církvi pak vlastně na formalismu (tedy na tom papíru) záleží víc, než na fungování vztahu samotného.

Argumenty typu „homosexualita je nepřirozená“ znám. Stačí se podívat například na tučňáky, aby člověk snadno zjistil, že to není pravda. Je to u nich asi 10% záležitost a často dva tučňáci sedí na vejci. Zjistilo se, že to u nich snižuje vnitrodruhovou agresivitu. Taky to může být pojistka proti přemnožení druhu. Tato orientace se vyskytuje u spousty druhů včetně šimpanzů, lvů či octomilek. Podívej, já sám jsem už nějakou dobu ve vztahu s klukem, a věř mi, že ho rozhodně miluju nejen tělesně, ale i psychicky. Jsem rád za každou chvíli s ním, včetně romantických věcí, jako je povídání nebo posezení u čaje.Znovu opakuju, že do hlavy mi nevidíš, abys mohl vědět, koho jsem nebo nejsem schopen milovat, stejně, jako to já nevím o tobě. Ale pokud mi nabídneš v podstatě jakýkoliv argument proti homosexualitě, tak s použitím moderních vědeckých poznatků jsem schopen ti ho přesvědčivě vyvrátit.

Já třeba nechovám žádné nepřátelství ke křesťanskému Bohu. Já jenom nevěřím, že existuje. Když nevěřím v existenci nějaké bytosti, jak bych k ní mohl chovat nějaké city?
Člověk může například nesnášet kočky, ale jen protože ví, že kočky existují.

To je zvláštní, takže Bůh klidně ospustí masovému vrahovi, protože litoval svých činů (které tak zůstanou karmicky nepotrestány), ale člověka, který třeba celý život lidem pomáhá, by poslal do pekla kvůli ateismu? Přijde mi děsivá myšlenka, že někdo pošle bytost navěky trpět, jen proto, že v něj nevěří. Kdyby někdo nevěřil, že třeba já existuju, poslal bych ho snad na mučení? Když taková krutost přijde absurdní mně, jak by nepřišla absurdní bytosti, které, dle slov křesťanů, jsem i já odrazem?
Mně se zdá, že právě tenhle styl uvažování, včetně například věty „Jsem Bůh žárlivě milující“ je projevem hněvivé a egoistické bytosti.

Jak onen Pio poznal, že jde o iluzi? Intuice?
A jak se vlastně pozná, že modlitba zafungovala, když ne podle pocitů?

Ano, logika je důležitá, ale došels k víře logikou? Sám přiznáváš, že na vše mít důkazy nelze, tedy k věcem, na které důkazy nemáš, jsi došel empiricky. Jako já díky meditaci.

Co jsem četl, tak o reinkarnaci učil např. Origenes, a teprve na koncilu z roku 553 v Konstantinopoli byla z Bible odstraněna.

Odpověď na kosmologický argument – pokud vše musí mít příčinu, kde by ji měl Bůh? Křesťané tvrdí, že svět, vesmír, je tak složitý, že musí mít příčinu, a na druhou stranu tu příčinu spatřují v ničím nezapříčiněné bytosti, která je mnohem složitější. Nemá to logiku. Mnohem víc mi sedí představa, že zánik jednoho vesmíru je příčinou vzniku jiného. Kruh nemá počátek. Kam bychom ho umístili? A vždy se lze zeptat „Co bylo předtím?“ Naše mysl vždy dohlédne dál. Ani řada reálných čísel nemá začátek a konec.

Složitost věcí, člověk, vzešel z evoluce, složitost je dána její délkou od vzniku života na této planetě (zhruba 3 miliardy let).

Pokud je Ježíš mocnější, než démon, pak by si měl i s posednutím poradit a umožnit takovému člověku do kostela vstoupit. Proč to neudělá? Není to tím, že to jsou třeba jen schizofrenici, na které kostel působí depresivně?
Ale ta svědectví „zatracených duší“ si klidně poslechnu, až budu mít trochu času.

A k té přezdívce – no, jsem zkrátka zvědavej, ale neměl bych to přehánět, abych nebyl brzo starej. A promiň, že mi zas nevyšlo odpovědět stručně, jsou to zajímavá témata.

17 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. června 2016 v 17:36 | Reagovat

Ještě k samotnému Ježíši - i u něj se dá najít spousta trhlin. Proč na kříži řekl, "Otče, proč jsi mne opustil", když byl sám napůl Bohem? Proč ve dvanácti letech utekl rodičům do chrámu a nechal je, aby ho hledali? Nebyl taky trochu zlobivý? :) Stejně tak se Bible vůbec nezmiňuje o tom, kde Ježíš byl a co dělal mezi dvanáctým a třicátým rokem. Existují i domněnky, že se tehdy učil od buddhistických mistrů v Indii.

18 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. června 2016 v 18:15 | Reagovat

K otázce o doplňování dvou mužů: Dva kluci si právě v mnohých věcech více rozumí, neb uvažují podobně. Mohou si být vzájemně vzorem (inspirovat se mužností druhého). V antice bylo běžné, že podobnou inspiraci nacházeli i heterosexuálové.

19 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. června 2016 v 18:18 | Reagovat

Sice tam pak není taková ta "jiskra" jako mezi klukem a holkou, ale svým způseobem je ten vztah jednodušší. A tím, že mají gayové silnější ženskou stránku sami v sobě, pak odpadá potřeba ji doplňovat zvenčí.

20 Astaer Astaer | E-mail | Web | 29. června 2016 v 14:20 | Reagovat

[16]:[17]:
Jsem moc rád, že to všechno pro tebe nepřástává být zajímavé, a taky, že můžeme spolu takhle věcně diskutovat. Ale odpovím už jen na námitky proti

křesťanství.

Shodujeme se v tom, že dobro (a potažmo zlo) není něco abstraktního.
Zde rovnou odpovím ohledně kosmologického argumentu. Vychází se z toho, že každá změna musela být něčím zapříčiněna a jsoucno má svou existenci od

jiného jsoucna (rostlina vznikla ze semene, které pochází z jiné rostliny a ta zas z jiné atd. jako všechny jiné věci na světě). Ale pak musí

existovat jsoucno, které je ničím nezapříčiněné, a tudíž věčné, a tím jsoucnem je Bůh.
Člověk poznává určitý mravní zákon, který je podobný např. fyzikálním zákonům, obojí je nezávislé na člověku a přírodě. Ale kde se to vzalo? Z těchto

zákonů a ze stvořeného světa (hlavně z jeho ÚČELNÉHO uspořádání) poznáváme nejvyšší Bytost, která je prvotní příčinou všeho.
V Písmu sv. Kristus říká: "Jediný je dobrý, [Bůh]." Aby byl Pán Bůh Bohem, musí mít dokonalé vlastnosti jako vševědoucnost. My lidé poznáváme někdy

víc někdy míň, co je dobré. A vševědoucí Bůh musí mít poznání dobra dokonalé, On je totiž sám nekonečným dobrem, kdyby nebyl, znamenalo by to, že není

Bohem (=nejvyšší bytostí), protože mimo něj by bylo nějaké větší a dokonalejší dobro. Z toho všeho plyne, že Pán Bůh skutečně určuje sebou samým, co

je dobré, a tak všechno, co je proti Němu, je zlé.

Proč by měla existence Stvořitele nutně znamenat, že řídí život lidí? Vždyť každý se může přesvědčit, že má svobodnou vůli, kterou se rozhoduje.
Sebevražda není žádný ušlechtilý čin, nikdy. Sebevrah pohrdá svým životem, který může využít k většímu dobru. Ale sebevraždou rozhodně není, pokud

někdo položí život za druhého, aby ten mohl žít. To je obětování života a to udělal Kristus za všechny lidi, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a

získali jsme věčný život.
S tím souvisí odpuštění i masovému vrahovi. Odpuštění a zadostiučinění spravedlnosti (kterou ty nazýváš karmou) by nebylo možné právě bez Kristovy

výkupné oběti. Pán Bůh opravdu odpustí i takovému vrahovi, pokud má nadpřirozenou lítost (to je nezbytná podmínka, bez které není odpuštění), ale

přitom trest zavržení, který by na vraha měl padnout, je zahlazen, protože ho vzal Pán Ježíš na sebe a tenhle jakýsi dluh zaplatil za něj.

V křesťanství se bere poslušnost jako ctnost. Ale přesto se v Písmu sv. píše např. "Všecko však zkoušejte; co je dobré, toho se držte!" a "Zkoumejte,

co se líbí Bohu". Atheista, který by nezaviněně nevěděl o Pánu Bohu, tak má naději na spásu, pokud se řídí podle svého svědomí. Ale kdo odmítá Pána

Boha, kterému vděčí za svůj život a všechno dobré jako např. spásu a vykoupení z hříchů, tím vlastně vyjadřuje zlobu.

Dědičný hřích není kolektivní vinou. Když otec rodiny prohraje v hazardu všechny peníze, tak má osobní vinu a jednotliví členové jen nesou následky.
Lidskou přirozeností (co jsem se dočet, abych to nepoplet) je spojení lidského těla a duše a je to vlastně to, co člověka dělá člověkem a co je mu

dáno. Takže když někdo dělá něco proti tělu, nebo duši, tak jedná proti své přirozenosti. Tak antikoncepce je proti lidské přirozenosti z toho důvodu,

že přirozeně má dojít k početí, ale lidským zásahem se tomu brání, a dále, že pohlavní ústrojí je určené k rozmnožování, ale antikocepcí se tento účel

ničí. Stejné je to u pohl. styku dvou mužů či žen. Jakémukoliv srovnání se zvířaty bych se vyhnul, protože člověk právě není zvíře ale něco víc.

Jistěže si dva muži spolu víc rozumí, stejně tak ženy, ale to je obyčejné přátelství a k tomu spolu nemusí spát. Doplnění jsem myslel tak, že např.

zaměření ženy je jiné než muže. (Takže jsi homosexuál, to jsem nevěděl. Tak to se mi už moc dobře nebude bavit na tohle téma, abych se tě nějak

nedotknul. Ale jestli chceš, tak můžeme se o tom bavit, ale samozřejmě jen na neosobní rovině.)
U potratu se rozhoduje o životě vyvíjejícího se člověka. Na takové rozhodnutí z principu nikdo nemá právo, a také z důvodu, že ani netuší, jaká bude

jeho budoucnost. Tak např. matka Cristiana Ronalda uvažovala o potratu nechtěného dítěte, nebo známý zpěvák Andrea Bocelli, který je slepý - lékaři

jeho matce doporučovali potrat, protože dítě se nejspíš narodí s nějakou vadou.

Dál, Kristus - Bůh je samozřejmě mocnější než démon, který byl jen stvořen. Jenže ty to pořád špatně chápeš. Člověk zabývající se čarodějnictvím se

rozhodl sloužit ďáblu a tím je proti Kristu. Za svůj stav si takový člověk může sám a pokud se sám nerozhodne změnit, tak proč by měl Pán Ježíš dělat

něco proti jeho rozhodnutí?

Origenes neučil o reinkarnaci, ale jen o preexistenci duše. Reinkarnace v Bibli vůbec není, tudíž nemohla být vyškrtnuta.
Zvolání "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!" jsou slova žalmu a mají samozřejmě vyjadřovat opuštěnost. Pán Ježíš je pravý Bůh ale zároveň i

pravý člověk, má přirozenost božskou a lidskou, a na své lidské přirozenosti dopustil velké opuštění (což je také druh utrpení), vždyť na sebe vzal

všechny hříchy světa a hřích je něco naprosto proti Pánu Bohu.

(Na závěr: Otázka s kulatým čtvercem byla narážka na mysl, která by měla být bez hranic. Možná si to ale jen nedobře vyjádřil. Jen by mě zajímalo,

jaký buddhismus vlastně vyznáváš? Doufám, že víš o tom, že Buddha se nikdy neprohlásil za boha, to z něj udělali až později. Buddhovo učení není o

žádném bohu, či bozích, a tak by se nemělo nazývat ani náboženstvím. Když tedy buddhismus přijal něco z gnosticismu, ale i např. z křesťanství, není

to ničení původního učení? Když ne, tak na základě čeho si buddhisté vybrali jen určité části z jiných směrů?)

21 Astaer Astaer | E-mail | Web | 29. června 2016 v 14:24 | Reagovat

Zapomněl jsem odstranit zalamování řádků. A tak to teď vypadá strašně, je to nepřehledný. Snad se v tom vyznáš.

22 Jan Duha Jan Duha | Web | 29. června 2016 v 17:43 | Reagovat

Rozvržení textu nevadí, blog.cz má tendenci to různě automaticky opravovat.

K tématům.

Rostlina vznikne ze semene, to z jiné rostliny, a tak dále, až se dostáváme k první bílkovině, ta pochází z buněk, ty z aminokyselin, (…) a takhle se dostaneme až k Velkému třesku. Ten je dokázán existencí rudého posuvu světla, jakož i gravitačních vln.

Pořád jsme u toho – jak můžeme vědět, že je pravděpodobnější hypotéza Boha, než třeba právě existence nekonečna předchozích vesmírů, z nichž zánik toho předchozího způsobil vznik současného? Kde začíná řada reálných čísel?

Je vlastně ten Bůh – pokud ho připustíme – neměnný, nebo ne? Křesťané říkají, že se nemění, tudíž nepotřebuje příčinu, ale spousta pasáží z Bible nasvědčuje tomu, že se mění. Bůh například myslí, mluví, nějak jedná, manifestuje se v podobě hořícího keře apod.
To je ale projevem změny. Je stejně zvláštní, že je na spoustě míst Bible Bůh naštvaný tu na Kaina, tu na Sodomu apod., ale když je nějaká bytost vševědoucí, a tedy musela vědět dopředu, co se stane, jak pak může být naštvaná?
Nebo jak bych se mohl svobodně rozhodovat, pokud by existovala všemohoucí bytost, která ví dopředu, co udělám? Na druhou stranu je ale taky všemohoucí, tudíž tu budoucnost může libovolně měnit. Což je zase v rozporu s tím, že tu budoucnost předem zná.
Prostě těch rozporů tam je celá řada.

Morálku máme, protože je evolučně výhodná. Pokud se k sobě budeme chovat morálně, tak spíše přežijeme, než kdybychom se vraždili jako na běžícím páse. Lev morálku nepotřebuje, když přežije díky tomu, že sežere antilopu dříve, než jiný lev.
Namítneš, jak tedy takový lev může zlepšit svoji karmu. Inu, má k tomu se svou úrovní vědomí mnohem menší možnosti, než člověk, ale i lev se dá (například v cirkuse) ochočit, může bavit lidi, i u lvů (či obecně zvířat) jsou různé povahy apod.

Jak jsem psal, položit život za nějakou myšlenku je ušlechtilé, ale i to je sporná otázka…ten život má taky nějakou hodnotu…Jak se v tomto světle díváš například na čin Jana Palacha?
Považuješ ho za sebevraždu, nebo za obětování se pro pravdu?

Zase – proč předávat odpovědnost za své skutky nějaké jiné bytosti. Zvlášť, když se mě ta bytost vůbec neptala, jestli chci, aby ty skutky na sebe vzala. Myslím, že pokud to má být skutečně můj život, pak bych za vše, co udělám, měl být zodpovědný pouze já. A pouze sobě. Max navíc ještě společnosti a přírodě, na kterou moje činy budou mít takový či onaký dopad.

Já tam pořád vnímám disproporci v té spravedlnosti, jak ji chápeš. Podívej se na Mahátmu Gándhího, který propagoval nenásilí. Byl to hinduista. Pak se podívej na Breivika, který se hlásí ke křesťanství. Porovnej dopady jejich činů na společnost. Představ si, že takový Breivik by měl – hypoteticky – dle tvého Boha větší šanci na nebe, než Gándhí, přestože zničil desítky životů, jen protože toho litoval a měl tu „správnou“ víru. Copak to je nějaká spravedlnost? Není důležitější, jak se člověk chová, než co si myslí? To chování má větší dopad, než myšlenka.

"Všecko však zkoušejte; co je dobré, toho se držte!" a "Zkoumejte,
co se líbí Bohu" – To jsou zajímavé výroky. Jenže z prvního není jasné, jestli má člověk zkoumat ze své vůle, co je dobré, nebo jestli se ho autor snaží někam namanipulovat. Z druhého pak není jasné, jestli si má na otázku „co se líbí Bohu“ odpovědět každý dle sebe, nebo jak k tomu vlastně dojít. Vždyť i různé křesťanské církve by se v odpovědi na otázku „co se líbí Bohu“ dost lišily. Na druhou stranu je v křesťanství přikázání „v jednoho Boha věřiti budeš“. Kde je tam ta svoboda myšlení? A kdo si vůbec osobuje právo mi v demokratickém státě, kde je svoboda vyznání, říkat, čemu mám věřit? Já to taky nikomu nediktuju…
Naproti tomu Buddha říká „Buďte sami sobě světlem“ a „Nevěřte ničemu, ani kdybych to řekl já, pokud je to v rozporu s vaším zdravým rozumem“. To má ke kritickému myšlení mnohem blíže. Věda by se nikam neposunula, kdyby Newton či Einstein řekli „nesmíte zpochybňovat, co jsme postulovali“. Skrze dogmata a diktát cesta k rozvoji společnosti nevede. A vůbec, kde je jistota, že zrovna v případě Bible platí „litera scripta manet“, ale v případě Budhových spisů, či Bhagavadgíty, to už neplatí?
Já přece nechovám k Bohu žádnou zlobu. Nemohu se zlobit na někoho, v jehož existenci nevěřím. Stejně, jako se nemůžu zlobit třeba na jednorožce. Já jen nesouhlasím s křesťanstvím (nota bene s jeho katolickou formou), protože ho vnímám většinově jako náboženství omezující svobodu člověka a hlásající nenávist k menšinám a jinověrcům, stejně jako náboženství, které je plné logických rozporů (což u buddhismu nepozoruji, když už mám nějakou otázku, vždy mi na ní dá buď nějaký buddhista uspokojivou odpověď, nebo ta odpověď ke mně zkrátka přijde z prostoru). Nicméně kvituji s povděkem, že mnohé církve (a do jisté míry i papež František) se snaží křesťanství zliberalizovat a otevřít modernímu světu.
Nevím, proč by mě měl chtít Bůh trestat za něco, co 1) v demokratické společnosti ani není zločinem (nevíra v konkrétního Boha), 2) nemá žádné negativní následky pro společnost, neboť se snažím ze všech sil pomáhat lidem okolo, jakkoliv se nemodlím ke Kristu.
Jak mě Bůh může nutit přijmout něco, k čemu mi nedal žádný přesvědčivý důkaz? (Za takový důkaz bych například považoval, kdyby se na nějaké molekule DNA objevil nápis „Made by God“ a vědci by tuto událost zdokumentovali.
Já nevím, mě to mnohem víc, než svobodnou vůli, připomíná vydírání. „Dělej si co chceš, ale když nebudeš dělat to, co chci já, tak tě pošlu věčně trpět.“ Věčné utrpení by si přece nikdo dobrovolně nevybral. Natož aby ho mohla snášet bytost, která je láskou. S trochou nadsázky, pokud si Bůh myslí, že buddhismus je fuj, proč se teď nezjeví v mém pokoji a neřekne mi hromovým hlasem „jsi vedle“? To bych považoval za důkaz. Ale takhle?
Proč se třeba „nevěřícímu Tomáši“ nebo Pavlovi Bůh zjevil a mě nechá „v rejži“? Protože nepatřím k vyvolenému národu Židů? (z toho je zas cítit sionismus, ale do toho bych nezabíhal).
Když si nezletilá holka vezme antikoncepci, tzv. „pilulku po“, třeba po znásilnění, tak je podle tebe taky antikoncepce špatná? Je dle tebe v pořádku, aby nezletilá, navíc právě třeba nezletilá, porodila? Jaké to bude mít biologické a společenské následky?

K potratům – určitě je fajn, že lidi, jako je Bocceli, se podařilo nakonec zachránit. Ale není pokrytecké od křesťanského Boha, že  na jedné straně je pro něj potrat vražda – a na druhé straně je schopen vyhladit dvě města, zaplavit svět povodní, nebo zabíjet nevinné egyptské děti? Není tohle kolektivní vina?  Za ně Kristus nezemřel, když museli zemřít oni? Je tedy jeho oběť skutečně tak nadčasová? A kde bytost, která sama vraždí, bere morální právo soudit druhé?
Dávám přednost výrazu gay. „Homosexuál“ právě implikuje, že se jedná pouze o sex, ale naše vztahy mohou být úplně stejně láskyplné, jako ty heterosexuální. Proto se dnes zavádí spíše slova jako homoerotický, homoromantický (ekvivalentně heteroerotický či heteroromantický), aby se zdůraznila i ta citová stránka vztahu. Ano, heterosexuál si doplňuje ženskou stránku zvnějšku, gay ji má silnější sám v sobě (řekl bych obecně větší emocionalita, nikoliv nutně zženštilost). Pohlavní orgány jsou k rozmnožování, ale i k dosahování tělesné slasti. Navíc se například zjistilo, že sestry či matky gayů mají s nimi shodný gen, který zapříčiňuje náklonnost k mužům. U mužů tedy vede ke gayství, u žen k větší plodnosti – tedy více dětem.
Na jednu stranu tvrdíš, že jsme víc, než zvířata, na stranu druhou, že pohlavní orgány mohou být pouze k tomu a tomu. Jaký tedy mají gayové a lesby účel? Proč existujeme? Pojistka proti přemnožení druhu se přímo nabízí. Stejně tak se mi dobře hledá vzor mužnosti v jiném muži, což mi žena nedá, (na druhou stranu nezpochybňuji, že se heterosexuál naopak s tou ženou doplňuje).
Navíc představ si, že by ti někdo říkal „zapomeň na svou holku a vyspi se tady s Karlem“. Totéž poslouchá spousta gayů, jen v opačném gardu. Zapomeň na to, s čím ses narodil, na to, co cítíš, a místo toho, abys byl s bytostí, se kterou se navzájem děláte šťastnými, tak buď s bytostí, se kterou šťastný nebudeš, protože tě nepřitahuje. To nemá logiku. Pokud Bůh chce, aby byl člověk šťastný, pak mě nemůže nutit do vztahu s někým, s kým to nebude fungovat. Na předsedu nadace NARTH, která se snažila gaye a lesby takzvaně léčit, se provalilo, že je sám gay, našel si přítele a nadaci rozpustil. Chtít změnit gaye na heteráka je asi stejně naivní, jako chtít někomu změnit barvu očí.
Takže v případě posednutí ďáblem Ježíš nic nemůže dělat proti vůli člověka (ačkoliv jsou v Bibli případy, kdy apoštolové vyháněli démony jeho jménem, takže to dělal), na druhou stranu Bůh klidně může seslat potopu, vraždit nemluvňata, ničit města apod., což je mnohem větší zásah do svobody lidí.
Takže Origenes věřil v reinkarnaci, byť časově omezenou – „duše“ existovala před tímto životem a bude existovat po něm, v „nebi“ či „pekle“.
Pochopils mě správně – kulatý čtverec jsem pochopil jako narážku na to, jestli je nekonečná mysl schopná vymyslet nelogické věci. A když ty považuješ za věčného pro změnu Boha, tak mi nedalo se nezeptat, jestli je nelogické věci schopen stvořit on.
Vyznávám buddhismus Diamantové cesty (tedy ten tibetský, naším hlavním učitelem je jeho svatost 17.Karmapa a jeho žák lama Ole Nydahl.
Dá se souhlasit s tím, že buddhismus je spíše světonázorem či filosofií, než náboženstvím a ano, Buddha byl osvíceným člověkem a nepovažoval se za Boha. Lidi už jsou takoví, leccos si přikrášlí. Do křesťanství se zase dostaly Vánoce (zimní slunovrat), Velikonoce (Ostara) apod. Navíc buddhismus nemusel být přímo gnosticismem ovlivněn )je to jen jeden z výkladů jeho ideového původu), jen mohl v některých věcech mít podobné myšlenky.

23 Jan Duha Jan Duha | Web | 29. června 2016 v 17:58 | Reagovat

Ještě jeden dotaz bych měl - když podle tebe zvířata nemají "duši", pak co dává život jim? Kam podle tebe po smrti přijdou? A kam přijdou zvířata, co jsou na stejné pohlaví? Asi je to trochu rýpnutí, ale nedá mi to :)

24 Jan Duha Jan Duha | Web | 2. července 2016 v 16:03 | Reagovat

Ještě jedna drobná poznámka - už sám příběh Adama a Evy v konfrontaci s realitou pokulhává, neboť mluví o tom, že tito "první lidé" žili v ráji, který byl obtékán mimo jiné řekou Eufrat. Hovoříme tedy o oblasti přibližně dnešního Iráku a Íránu. První archeologické pozůstatky předchůdce člověka, který měl znaky jak dnešního člověka, tak opa, byly ovšem nalezeny nikoliv v Íránu, ale v jižní Africe, a proto taky tento náš první předek nese jméno Australopithecus Africanus.

25 Astaer Astaer | E-mail | Web | 4. července 2016 v 14:37 | Reagovat

[22]: Na spoustu tvých otázek je potřeba mnohem obsáhlejší odpověď, proto na některé odpovím jiným způsobem. Ale chtělo by to věnovat se v diskuzi spíš jednomu tématu, protože takhle je to opravdu těžké.

K nekonečné řadě příčin - nerozumím tomu tak do detailu, proto dávám odkaz na článek, kde v druhé polovině k tomu něco je: http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/dukaz_old/

Neměnný Pán Bůh je a musí takový nutně být, jinak by nebyl věčný atd., ale míní se tím něco trochu jiného.
Je to záležitost metafyziky, proto sem dávám malý výňatek z knížky:

Ku každé změně jest tří věcí potřebí:
1. „v ý m e z u, od něhož“ totiž podmět měnitelný změnou se vzdaluje (terminus, a quo);
2. „v ý m e z u, k němuž" podmět měnitelný změnou dospívá (terminus, ad quem);
3. podmětu, kterýž od „terminu a quo“ k „terminu ad quem“ změnou přechází.
...
Změna jest různá; buď jest
a) podstatna aneb případna;
b) vniterna aneb zevniterna (absolutní a relativní);
c) způsobena buď bytností věci samé aneb nějakou příčinou vnější (ab intrinseco et ab extrinseco).
...
Z výměru a rozvrhu změny a měnitelnosti plynou tyto zásady:
1. Při každé změně musí něco v obou terminech („a quo“ et „ad quem“) zůstati týmž, s tím toliko rozdílem, že věc pozměněná došedši terminu „ad quem“, jinak počíná se míti, než se měla při „terminu a quo“. Stane-li se z člověka neučeného učený, tedy se člověk jakožto člověk nemění, nýbrž nabývá jen vlastnosti, které dříve neměl.
2. Všecko, co se mění, částečně z ů s t á v á a částečně p ř e c h á z í.
3. Proto vše, co se mění, změnou něčeho pozbývá, terminu totiž „a quo“, a něčeho nabývá, totiž terminu „ad quem“
4. Vše, co se mění, jest nedokonalé, poněvadž změnou buď něčeho dochází, čeho nemělo, aneb něčeho pozbývá, co mělo.
5. Vše, co se mění jsouc nedokonalé, jest také nezbytně k o n e č n o  a  o b m e z e n o .
7. Každá věc, která jest změnitelna, jest také eo ipso věcí v potenci, poněvadž z jednoho výmezu ku druhému může přecházeti.
8. Ale poněvadž vše, co jest v pouhé potenci, jen v čase do konu může přecházeti, musí se každá změna jen v č a s e díti. Proto vše, co jest změněno nebo změnitelno, jest nutně také časovým.
Z těchto konsequencí z pojmu měnitelnosti vyvozených jest jasno, že pojmy: měnitelnosti, nedokonalosti, konečnosti a omezenosti, složitosti, potenciality a časovosti jsou věcně identické.

To, že vševědoucí Bůh ví, co se stane, nijak neomezuje svobodu lidského jednání. Rozpory nikde nevidím, ale opravdu nechápu, jak si představuješ změnu budoucnosti, která mimo jiné závisí i na jednání člověka.

Morálka je právě často nevýhodná. Např. to, co bychom mohli označit jako nemorální obohacování - ať je to obyčejná krádež, nebo vykořiťování druhých - je výhodné, ale nemorální. Jinak právě morálka svědčí proti evoluci, viz: http://kreacionismus.cz/content/pet-ateistickych-zazraku (bod 5.).

Palach spáchal celkem obyčejnou sebevraždu, pro mě je něco takového velmi nerozumné jednání. Kdyby doopravdy bojoval proti komunismu, udělal by líp. Z pohledu vládnoucích bolševiků se akorát zprovodil ze světa jejich odpůrce. Asi by byli šťastní, kdyby to samé udělali všichni odpůrci. :P

Na tvojí část "proč předávat odpovědnost za své skutky" nemůžu vůbec odpovědět, nic takového křesťanství neučí.

Demokracie neurčuje, co je správné a co ne. Tady, zdá se mi, popíráš to, co jsi psal o dobru, které je nezávislé na lidech. Člověk má prostě některé povinnosti dané z toho, kým je. Rodiče mají povinnost starat se o svoje děti, myslíš, že mají nějaké právo vybírat si, jestli se musí či nemusí starat? Tak člověk má z poměru ke svému Stvořiteli také určité povinnosti. Zpronevěření má samozřejmě své následky, jak např. G. K. Chesterton napsal, (parafrázuji) že kdo nevěří v Pána Boha, věří úplně všemu (kdejakému nesmyslu). A je to pravda, dneska lidé běhají za kartářkama, vkládají naděje do kamenu, stromů apod. Hrůza.
V křesťanství se kritické myšlení ctí, velcí vědci jako Amper, Volt, Pascal, Mendel ad. byli katolíci. Byla to právě katolická Církev, kdo po vpádu a plenění barbarů po zániku Západořímské říše stojí za rozvojem celé Evropy.

Co se týče gayů, tak nikdo neříká, že se musejí změnit na heterosexuály. Jde jen o to, že homosexuální akt není správný. Dál - křesťanství říká (ve zkratce), že na světě jsme proto, abychom Boha poznávali, milovali a Jemu sloužili, a tak se do nebe dostali. Být v Nebi je konečné a věčné štěstí člověka, což by mělo být životním cílem, a proto všechno ostatní tomu podřízeno.

Ad Vánoce http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/vanoce-nebyly-nikdy-pohanskym-svatkem.html
Podobné je to s Velikonocemi.

Zvířata samozřejmě mají duši, která oživuje tělo, ale je podstatně jiná, než lidská (není duchová, je smrtelná, umírá s tělem).
Ad Ráj - já věřím (podle vidění blahoslavené A. K. Emmerichové), že není přímo na této Zemi, takže tím jaksi ten "problém", který tu naznačuješ, celý odpadá.

26 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. července 2016 v 0:52 | Reagovat

K článku o příčinách:
Uvádí se v něm zhruba, že pokud by řetězec příčin byl nekonečný, pak by z pohledu autora současnost nemohla začít existovat, protože by se časové (příčinné) kontinuum nemohlo dostat k současnému okamžiku. Tedy aspoň tak jsem pochopil hlavní sdělení článku.
To by ale platilo pouze v případě, že by existovalo nějaké mínus nekonečno, od kterého plyne čas dál. Domnívám se, že žádné takové mínus nekonečno neexistuje, stejně jako reálně neexistuje nekonečno. Vždy lze totiž v případě hypotetického nekonečna myslet číslo, které je ještě větší, v případě nějak definovaného mínus nekonečna číslo, které je ještě menší. Nekonečno jako číslo bylo definováno právě proto, aby symbolizovalo neuzavřenost – množina končící nekonečnem je vždy otevřená. To, že řada reálných čísel vede od mínus nekonečna do nekonečna, znamená jen to, že v ní neexistuje žádné největší nebo nejmenší číslo, nad nebo pod které by si bylo možno myslet ještě větší. I Planckův čas je sice definován jako nejmenší časová jednotka, ale vždy si mohu myslet například Planckův čas děleno dvěma. Či čtyřmi. Zde se ukazuje, že mysl je schopna překonat jakékoliv hranice, včetně fyzikálních, a proto ji vnímám jako absolutní.
Prostor zkrátka v nějakých formách existuje kontinuálně, a nikoliv od mínus nekonečna do plus nekonečna. I křesťanský Bůh, pokud by byl všudypřítomný, pak všudypřítomnost evokuje bytí ve všech místech najednou, a místa existují vždy v nějakém prostoru. Tedy prostor v nějaké formě musel existovat buď souběžně s Bohem, nebo před ním.
Dám příklad věci, která je věčná, ale může se měnit – čas. Čas tu byl, je, bude. Zároveň se může měnit – tomuto jevu se říká dilatace času a je dostatečně fyzikálně popsán. Neměnnost tedy nemusí jít ruku v ruce s věčností. Fyzikové argumentují, že čas vznikl o Velkém třesku. Jenže to je jen naše forma času. Vždy se lze zeptat, co bylo před Velkým třeskem – a slova „před“ a „po“ vyjadřují čas. Co způsobilo kvantové fluktuace, a co bylo příčinou toho, co je způsobilo…takhle můžeme jít stále dále.
To, cos popsal v osmi bodech, mi přijde jenom jako hraní se slovy, na které nevím, jak odpovědět.
Pokud by Bůh věděl dopředu, co se stane, tak to moji svobodu samozřejmě omezuje. Je to paradox – pokud se například rozhoduju, jestli zítra pojedu na výlet na kole, půjdu do kina nebo do kavárny, a Bůh ví dopředu, že půjdu do kavárny, jak se můžu svobodně rozhodnout, že pojedu například na kole? Kde je svobodná volba? Kvůli podobnému paradoxu jsem skeptický k věštění budoucnosti, protože když mi třeba vědma řekne, že ve středu zemřu při autonehodě, a já se rozhodnu zůstat doma, tak se spletla. Nefunguje to. Pokud budoucnost závisí na našem jednání, jak ji může Bůh dopředu znát?
K článku o evoluci a morálce, odstavec 5 – já si nemyslím, že evoluce je náhoda. Je to proces, který má dané zákonitosti dané přírodním výběrem – přežívá a vyvíjí se ten, kdo se nejlépe dokáže přizpůsobit svému životnímu prostředí (a v případě lidí i své životní prostředí přizpůsobit sobě). V článku se uvádí, že lidé, kteří nevěří v Boha, věří v nezapříčiněné věci (události), to ale u nás buddhistů neplatí. Jsme přesvědčeni, že vše má příčinu a následek, tedy nic není nezapříčiněno. Naopak křesťané věří v nezapříčiněnou entitu – Boha.

Krádež je možná výhodná pro jednotlivce, ne tak pro společnost. Je to obyčejný egoismus, myšlení typu „ublížím tobě, abych pomohl sobě“. Buddha i Kristus měli společné to, že tento druh myšlení odsuzovali a v buddhismu se jej snažíme rozpustit meditací, kdy se na všechny bytosti díváme jako na sebe. Kdyby se všichni okrádali či vraždili navzájem, jak dlouho by to vydrželi? Společnost by se rozpadla. Nepřežili bychom. Proč za zločin všude následuje trest? Bylo tomu tak i v antickém Řecku, kde lidi o křesťanství ani neslyšeli. Je tomu tak i v silně ateistickém Estonsku, či u nás. V buddhisticko – šintoistickém Japonsku je menší pravděpodobnost, že tě někdo okrade, než zde. I díky tomu je Japonsko jednou z nejvyspělejších zemí světa, ať už jde o vyspělost techniky, ekologii, hospodářství, délku života či cokoli dalšího si vzpomeneš.
Když hodnotíš Palacha negativně, jak hodnotíš Husa? Jaký je rozdíl mezi obětí Krista za lidi, obětí Husa za návrat křesťanství ke kořenům, obětí Palacha za svobodu? A neudělal by i Kristus líp, kdyby žil a vysvětloval? Z pohledu farizeů se taky „jen“ zprovodil ze světa jejich odpůrce.
Když to berete tak, že „Ježíš vzal na sebe naše hříchy“, tak mi z toho vyplývá, že odpovědnost za svůj život nemám tím pádem já, ale on. Vystihuje to úsloví „ne má, ale tvá vůle se staň“ – jinými slovy, na mém názoru nezáleží, poslední slovo máš ty a ať dělám cokoliv, stačí toho upřímně litovat a následky se smažou. Karma zůstane nepotrestána.
Jistěže demokracie neurčuje, co je správné. Správné je to, co je prospěšné co největšímu počtu bytostí po co nejdelší dobu a demokracie je prostor, ve kterém to můžeme nejlépe činit. Je to nejlepší a politicky nejsvobodnější ze všech dosud vyzkoušených politických systémů.
Kdo nevěří v Boha, nemusí nutně věřit všemu. Může si vybrat jednu věc, která mu přináší největší štěstí – buddhismus, pohanství, karty… naši mistři nedoporučují učení míchat, protože z toho může mít člověk v hlavě solidní guláš, když třeba křesťanství tvrdí A a buddhismus B, ale když i tohle někomu vyhovuje a činí ho to šťastným, kdo jsem já, abych ho soudil? Katolická církev spoustu učenců vzdělávala, ale dávala jim pouze neúplné, mnohdy zkreslené informace a pokud zjistili něco, co se mocným nehodilo do krámu, tak často skončili na hranici. Stačilo třeba jen zpochybnit představu, že je Země středem vesmíru, která je nesmyslná už z principu toho, že nekonečný prostor nemůže mít žádný střed. I z románu Umberta Eca „Jméno růže“ vidíme, že církev shromažďovala vzdělanost, ale často 1) jen pro někoho 2) v latině, které kromě vzdělanců nikdo nerozuměl a nebýt reformátorů typu Husa, nerozumí dodnes.
I církev se často chovala barbarsky – slovanské kmeny Obodritů a Luticů byly vyvražděny křesťany jen proto, že nechtěly křesťanství přijmout, jako jsme to učinili my pod kuratelou Cyrila a Metoděje. Tolik k historii.
Starání se rodičů o potomky existuje v nějaké formě u všech živočišných druhů, je to biologická danost. Stejně jako u zvířat existují matky samoživitelky, rybky, co mění pohlaví, nebo gay  páry. Naprosto nechápu, co je na gay vztahu nebo sexu nesprávného.
V článku se objevuje pouze zmínka o římských Saturnáliích. Jenže zimní slunovrat slavili i staří Slované (kteří jej nazývali Koleda) či Keltové (Alban Arthuan). A to v době, kdy o křesťanství vůbec neslyšeli – nemohli ho tedy z křesťanství přejmout.

Svátek byl odvozen zkrátka od koloběhu přírody a radosti, že nejdelší noc skončí a dny se budou prodlužovat, přijde úroda. A zemědělství a radost z jara existovaly mnohem dřív, než křesťanství.
Pokud duše zvířat umírá s tělem, jaký smysl má jejich existence?
Ad. Ráj – věříš, že byl ráj mimo Zemi. Pak ale kde? V Bibli je uvedeno:
„Třetí řeka se jmenuje Tigris a teče na východ od Asýrie. A čtvrtá řeka je Eufrat.“ (Gen. 2:14).
Tedy podle Bible samotné byl Ráj mezi řekami Eufrat a Tigris, v oblasti dnešního Iráku nebo někdejší Mezopotámie. Je pro tebe, jako křesťana, relevantnějším zdrojem Bible, nebo vize nějaké paní? V tom druhém případě se lze, se vší úctou, ptát, zda jsi vůbec křesťan.
A pokud je první Australopitecus „Africanus“ a nikoliv „Persianus“ nebo „Mezopotamis“, pak to mluví jasně.
Kde by ten Ráj byl, když ne na Zemi? Na Marsu? Jupiteru? Je-li dle křesťanů jediným smyslem existence Země člověk, proč vlastně tyto ostatní planety, jako je Mars či Jupiter, existují?

27 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. července 2016 v 0:57 | Reagovat

Ještě k těm Keltům - je známo, že v době oslav zimního slunovratu si rovněž předávali dárky, nebo zdobili své domy jmelím (tolik k tomu, že křesťané údajně nic nepřejali od pohanů)

http://www.boii.cz/alban-arthuan

K evoluci můžeš namítat, že jako taková je egoistická, že vede k egoistické společnosti, to však zpochybnil sám Darwin, když poukázal na to, že jsou lidé díky vysoké inteligenci a emocionalitě schopni solidarity, která efekty drsného přírodního výběru do značné míry ruší.

28 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. července 2016 v 1:08 | Reagovat

Taky jsem si všiml, že hodně jako "argumety" prostě postuluješ dogmata. Měli bychom něco dělat, "protože Stvořitel!" "Tomu bychom měli vše podřídit..." Podívej, já třeba naprosto nechápu, proč bych svůj život měl řídit podle vůle bytosti, v jejíž existenci nevěřím. A proč by zrovna v Bibli mělo být více pravdy, než třeba v Buddhových spisech. Mimo jiné i díky svobodě vyznání zde můžeme vést tuto debatu, o které jsi již dříve prohlásil, že je pro tebe přínosná (stejně, jako pro mě).

29 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. července 2016 v 10:29 | Reagovat

Ještě mě napadá k tomu věčnému utrpení v pekle - hebrejské slovo šeol, uvedené v Bibli, znamená prostě "hrob". Též je tam uvedeno: "mrtví si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5)". Takže podle Bible vlastně člověk nejde po smrti do nebe nebo pekla,ale přestane existovat.

30 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. července 2016 v 11:49 | Reagovat

K Velikonocům - i jejich anglický název - Easter - pochází ze jména keltské bohyně plodnosti Eostre. Pohanský vliv je zde víc, než zřejmý.

31 Astaer Astaer | E-mail | Web | 10. července 2016 v 20:56 | Reagovat

[26]: - [30]:
Myslím, že s tím plus a mínus nekonečnem sis odpověděl. Pokud tedy reálně neexituje mínus a plus nekonečno, jak píšeš, řada příčin nemůže být nekonečná, a proto musí mít svůj počátek. Přiznávám, že se v tom nějak zvlášť nevyznám, a určitě půjde se v tom "hrabat" až tak, že bych to také označil jako "hraní se slovy", jako jsi to ty udělal z citovaného vysvětlení změny. Ale to vysvětlení bylo důležité, kdyby sis z něho vzal aspoň závěr. Jednoduše: pokud se něco mění, znamená to, že je to konečné a časově omezené. Takže na základě toho: jestli se čas mění, tak není věčný. Jak si přišel na to, že by čas tu měl být vždycky?

Ničí svoboda není omezena tím, že Pán Bůh zná, co se stane. Uvedu příklad. Někdo pozoruje člověka, který sedí na lavičce, z tak vzdáleného místa, že nemůže zasahovat do jeho jednání. Člověk na lavičce si dá vedle sebe nějaký předmět, do kterého svými neopatrnými pohyby neustále vráží. Pozorovatel v tomto případě jistě ví, že mu ta věc za nějakou chvíli spadne na zem. Snad je zřejmé, že samotné vědění někoho jiného nijak neovlivňuje chování člověka.

Palach spáchal sebevraždu, sám si sáhnul na život. S tím se jakákoliv oběť vylučuje. Hus se také za nic neobětoval, ale trval na svých omylech. Jestli někdo přesto tvrdí, že to byla nějaká oběť, tak je to oběť dost pochybná narozdíl od Kristovy. Pán Ježíš, protože je pravý Bůh a pravý Člověk, věděl přesně, proč co dělá (tři roky učil a pak musel vykonat oběť za spásu lidí). Navíc jednal podle vůle Boha-Otce, jak to mnohokrát prohlašoval, což také věděl díky své božské přirozenosti. Nejednal tedy sám ze sebe jako např. Hus, ale podle Boží vůle. A to je ten zásadní rozdíl.
Že vzal na sebe hříchy lidí neznamená, že by tím převzal za ně odpovědnost. To není možné. Jde o následující: člověk se dopustí hříchu (těžkého), za který na něj padne spravedlivý věčný trest - tj. peklo. Ale tím, že Kristus usmířil Boží spravedlnost, dal MOŽNOST (ne automaticky) smazat tenhle věčný trest, když někdo doopravdy lituje. Bez Kristovy výkupné oběti by člověk nemohl po spáchání těžkého hříchu dělat nic, než jen čekat na smrt a peklo. Kristus tedy tím, že na sebe vzal hříchy světa, usmířil Boží spravedlnost, která žádá věčný trest, ale i po odpuštění zbývají ještě časné tresty za hřích, které stejně dopadají na člověka kvůli spravedlnosti (různá trápení).
Ad šeol - mělo by to znamenat předpeklí, kde podle křesťanství čekali spravedliví na vykoupení. K věčnému utrpení se v Bibli vztahují tyhle části: Mat. 3, 12; 18, 8; 25, 41, 45; Mar. 9, 42; 14, 21; Luk. 3, 17; 2. Thes. 1, 8. 9; Zj 20, 8-15.

Ten výrok (kdo nevěří v Pána Boha, věří úplně všemu) jsi špatně pochopil. Do závorky jsem ještě připsal něco, abys to nechápal tak, jak si to pochopil. Bylo to myšlené tak, že takový člověk věří např. na skřítky, jiný zas na elfy, prostě v něco, co je zřejmě iracionální.

Takže buddhističtí učenci říkají, že si každý může věřit, čemu chce? Tak ale tím říkají, že ani oni neznají, co je pravda, když je to jedno. I když asi to nebude pravda, když buddhisti napadají křesťany...

Katolická Církev středověkým učencům nedávala žádné zkreslené informace, nechávala jim volnost v bádání. Díky ní se rozvinuly univerzity, kde byla akademická svoboda. A než se do školství pustili i feudálové, tak katolická Církev jako jediná poskytovala všeobecné vzdělání. A je snad přirozené, že v latině, když to byl jazyk zděděný od velké říše Římanů, navíc tím byla zaručena univerzalita, fungovala podobně jako dnešní angličtina. A nikdo neskončil na hranici jen proto, že přinášel nový poznatek v oblasti přírodovědy, který by se někomu nezdál. Katolická Církev zasahovala jen tam, kde někdo ze svých objevů začal vyvozovat nějaké theologické učení.

Ad Ráj V Bibli se ovšem píše, že ty řeky Eufrat a Tigris vznikají z jiné řeky, která vytéká z Ráje. Takže Ráj určitě nebude mezi nimi. Mám to štěstí, že nejsem nějaký protestant, který ze sebe dělá samovykladače Bible. Katolická Církev nic neučí o umístění Ráje, a tak ani nikoho nezavazuje, jak má v této věci věřit. Bl. A. K. Emmerichovou jsem uvedl pro zajímavost, na jejích vizích katolická Církev neshledala nic, co by odporovalo víře. Navíc díky tomu se např. našel dům Panny Marie v Efezu. Zvláštní, že. Ona viděla Ráj někde vysoko nad horami, oddělený tak, že se tam nikdo nemůže dostat. Ještě musím dodat, že je to samozřejmě soukromé zjevení, kterému nikdo z nás katolíků není povinný věřit. Ale podle mě to vysvětluje mnohá nejasná místa v Bibli.
Dál k Bibli - ptáš se, proč by měla být víc pravdivá. Podle mého pohledu Bible odpovídá skutečnosti, tak asi proto. Navíc lidé, kteří řídí své životy podle téhle knihy, tvrdí, že je to Boží Slovo, to asi o Buddhových spisech nikdo netrvdí. Je to celkem odvážné tvrzení, pokud se má ukázat pravdivost Bible, tak by měla přestát kritiku. Buddhovy písemnosti neznám, ale určitě se tam i něco pravdivého najde, to nepopírám. Myslím si, že to ale budou jen takové střípky pravdy.

Velikonoce – Tyhle snahy spojovat pohanství nějakých Keltů a Slovanů s křesťanstvím jsou naprostá hloupost. Tak křesťani v Británii přejali pohanský název, no a co. Jinde zas mají ryze křesťanský název. Místní název nemění nic na tom, že Velikonoce vychází z historické skutečnosti.
Zimní slunovrat je mezi 21. a 22. prosincem, Vánoce 25. 12. Navíc křesťani oslavují narození Krista, všichni ostatní něco s přírodou. Ale jinak je možné, že určité zvyky si ponechali křesťané obrácení z pohanství a zachovaly se dodnes. Mnohdy bylo pohanství tak hluboce zakořeněné, že nešlo lidi odnaučit různým zvyklostem, tak nezbylo, než to něco málo alespoň pokřesťančit. Ale ani to všechno nemění původ- základ a pravý význam křesťanských svátků.

Ad dogma – kdyby tě to zajímalo, co dogmata (nebo-li zjevené pravdy) jsou, zde je neúplný souhrn: http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/souhrn-dogmat.html
Snad ti tu nic nepíšu stylem, jak jsou psaná dogmata v odkazu. Snažím se všechno vysvětlit, dává mi to zabrat. :) Když píšu stylem, který mi vytýkáš, tak to spíš ber jako to, co tvrdí křesťanství a já ti to jen interpretuji. Chápu, že když nevěříš ve Stvořitele jako křesťani, tak všechno odvozené z toho nemůžeš jen tak přijmout. Nechci tě vůbec do ničeho nutit. Promiň, jestli to tak vyznělo. O křesťanském náboženství tu celou dobu píšu jen proto, aby se to mohlo porovnat s buddhismem a doufám, že aspoň někomu přijde křesťanství lepší. Tobě zřejmě zatím ne, škoda. :(

Pohl. styk mezi stejnými pohlavími je v prvé řadě nepřirozený. Jednoduše stavba lidského těla na něco takového není uzpůsobená. A dalšími důvody jsou pak z toho vzniklé problémy, proto si myslím, že to není správné. Promiň, nevím, jak to líp vyjádřit, neumim to nijak zaobalit. Nevím, jestli se na tohle téma můžeme dál bavit, abych ti nějak neublížil. Necham to na tobě.

32 Jan Duha Jan Duha | Web | 12. července 2016 v 23:44 | Reagovat

Plus a mínus nekonečno neexistují jako uzavřené limity (tím by se popírala jejich nekonečnost). Čili v časoprostoru – beru-li ho komplexně, nenajdu bod, od kterého bych si mohl říct „z tohoto bodu běží čas a zároveň je tento bod nekonečnem“. Vždy bych si totiž mohl představit okamžik, který tomu bodu předchází. To je podstata nekonečna, že neexistuje jeho konec (a začátek), a tím pádem ani žádná „prvotní příčina“, protože by sama o sobě popírala princip, že nic nemůže existovat bez příčiny.Pokud se – na základě moderní fyziky – vnímá prostor a čas jako jeden nedělitelný celek (časoprostor), pak pokud je prostor nekonečný, musí být nekonečný i čas.  Křesťanství si vlastně jako mínus i plus nekonečno dosadilo Boha, ale už není schopné říct, co bylo před ním, případně jak je možné, že je věčný, když nic složitého nemůže vzniknout samo od sebe. Kromě toho ze zkušenosti vidíme, že vždy složitější věci vznikají z jednodušších (rostlina ze semene, stát z kmenových svazů), čemuž představa bytosti nekonečně složité, která existuje věčně, odporuje. Zároveň známe ze zkušenosti, že spousta věcí plyne v cyklech – den a noc, jaro, léto, podzim a zima, dobrá a špatná nálada apod. I z tohoto pohledu mi přijde logické, že i vesmíry vznikají a zanikají v cyklech.
Pokud je ale Bůh všemohoucí, pak může libovolně ovlivnit, co se stane. Ve srovnání s takovou bytostí by měl člověk asi takovou svobodu jednání, jako křeček v kole, který se může svobodně rozhodnout, jestli poběží po, nebo proti směru hodinových ručiček ale jeho život a přísun potravy závisí na libovůli majitele. Moje otázka zněla, pokud někdo něco ví dopředu, o jakém rozhodování lze mluvit? Pokud by Bůh věděl, že si člověk na lavičce bude dalších deset minut hrát s nebezpečným předmětem, jak by se ten člověk mohl svobodně rozhodnout, že ho například po pěti minutách zahodí? Svoboda rozhodování je dána právě tím, že budoucnost není předem rozhodnutá (tím pádem ji nemůže nikdo znát), protože záleží čistě na našich činech.
Hus by ti odpověděl, že se obětoval pro Krista (kromě jeho nesporného významu v oblasti vývoje češtiny a kritiky nejrůznějších církevních nešvarů, jako „prodej odpuštění“ apod. – jak mi může někdo prodat odpuštění, copak důvěra je nějaký byznys?). Myslím, že Hus měl k autentickým křesťanům naopak mnohem blíž, než katolíci, protože se držel pouze Bible (jako pramenu křesťanské nauky), zatímco katolíci si k ní přidali různé tradice, koncily, sněmy, uctívání Marie (takže v podstatě polyteismus) a dokonce papeže, kterého prohlásili za neomylného, ačkoliv podle Bible je neomylný pouze Bůh. Vždy jsem měl protestanty raději, než katolíky, a to píšu bez jakýchkoliv osobních antipatií vůči tobě. Palach by ti zase řekl, že se taky obětoval, za svobodu, aby vyburcoval národ z letargie.I mně je líto smrti mladého člověka, ale je to dobrý podnět k zamyšlení.
Některé z těch citátů o věčném utrpení, které uvádíš, jsem četl. Četl jsem ale i výklad, podle kterého „věčný oheň“ znamená prostě oheň, který tě spálí a pak navždy přestaneš existovat. Pokud by Bible učila o věčném utrpení po smrti a zároveň o tom, že „mrtví si nejsou vědomi naprosto ničeho“, pak si vnitřně protiřečí.
Však to je v pořádku, každý věří tomu, co ho dělá šťastným, co mu nejvíce vyhovuje a pomáhá. Stejně, jako každý má rád jinou hudbu, literaturu apod. V čem je, například, víra v elfy méně racionální, než víra v křesťanského Boha? Existence ani jednoho totiž není stoprocentně ani dokázaná, ani vyvrácená.

Pokud buddhista napadne křesťana, pak jedná v rozporu s Budhovým učením, jehož jednou z hlavních zásad je neubližovat cítícím bytostem. (Stejně, jako se křižáci proviňovali proti přikázání „nezabiješ“).
Buddhisté učí, že si každý může věřit, čemu chce, protože každý má jinak nastavenou mysl. Někdo chce více podpořit, někdo být nezávislejší apod. Kdyby mistři chtěli, aby byl každý buddhista, tak by se ti to taky nelíbilo. Stejně tak by se nelíbilo mně, kdyby někdo chtěl, aby byli všichni křesťany – bral bych to zkrátka jako omezování svobody. Protože jen díky svobodě je možné vše ostatní – láska, dobro, tvorba… Myslím, že celou pravdu nezná nikdo, snad ti, kdo jsou osvícení, a i ti mají na věci různé názory. Dalajláma a lama Ole se určitě třeba v něčem neshodnou (třeba co rádi na večeři nebo jestli je větší hrozbou komunismus, nebo islámský fundamentalismus), ale to se dá říct i o papeži Františkovi a Halíkovi, nebo o Einsteinovi a Heideggerovi.
Já taky neříkám, že znám pravdu. Říkám jen to, že k pravdě se všichni zatím jen blížíme a mně v tomto momentě přijde buddhismus jako nejlogičtější a mým zkušenostem nejlépe odpovídající světonázor. Pokud mě ty, nebo jakýkoliv jiný křesťan/pohan/ateista/nevím kdo přesvědčí o opaku, jsem ochoten názor změnit.
To je právě ten problém – já nezpochybňuju, že církev zakládala univerzity, dělala charitu a další činnosti a bla bla bla. Jenom například latinsky neumělo zdaleka tolik lidí – zvlášť z nižších vrstev – jako dneska anglicky, takže těžko to srovnávat. A i problém akademické svobody jsi přiznal – platila jen do chvíle, kdy měl člověk plus – mínus stejný filozofický světonázor, jako církev. Jakmile se odchyloval, například jako Hus se snažil uplatnit svou vnitřní náboženskou svobodu navenek a jak píšeš „kázal omyly“, tak skončil. Pokud se to týkalo jen teologie (a i tak to byla značná restrikce náboženské svobody, kdy se tato situace nedá srovnat například s antikou, kde pokud na univerzitě debatoval stoik s příznivcem Archiméda či Sokrata, tak se mu nic nestalo), tak proč církev byla schopná odsoudit člověka za to, že řekl, že Země se točí okolo své osy, což je věc astronomie/geologie a ne teologie?
Jenže například Eufrat pramení v Turecku (Dumlu Dağ). To je geografický fakt, nespouští se odnikud z vesmíru. Byl tedy ráj v Turecku?
To, že Bible odpovídá skutečnosti, je pouhé konstatování, významově blízké tvrzení, že je pravdivá. V čem je pravdivá? Z toho, co jsem si o ní (a částečně i z ní) zatím nastudoval a co tady i píšu, se mi zdá jako kniha plná vnitřních rozporů, což se o spisech buddhismu říct nedá. „Bůh“ je pouze pojem. Pohan ti bude zase tvrdit, že Eddy seslal Ódin, a kdo je víc  Jak poznáš, kdo má pravdu. I kdyby bytosti jako bohové existovaly, z pohledu buddhismu to není podstatné. Mají hodně dobré karmy, ale mají ego, jsou žárliví („Jsem Bůh žárlivě milující“ Exodus 20,3-5)
apod. Podle některých buddhistických spisů se i bohové chodí učit od Buddhů, jak se zbavit ega a dosáhnout osvícení, jak přestat ulpívat na dualistických reálnech typu nebe a peklo.
Upřímně, mám raději následovat bytost, která je tak žárlivá a plná ega, že je schopna zabíjet novorozence a poslat někoho navěky trpět kvůli tomu, že nevěří v její existenci (já bych tohle určitě neudělal a to nejsem žádnej svatoušek), anebo mám raději následovat bytost, jejíž zásada zní „ať jsou všechny bytosti šťastny“ a která respektuje, že si každý jde vlastní cestou? Pro mne je ta odpověď jasná, a mimo jiné i proto jsem buddhistou.
Já nevím, kde se vlastně vzala představa, že se Kristus narodil zrovna 25.prosince. V Bibli se píše o pastýřích ovcí, kteří zahlédli na obloze kometu jako znamení, ale i když v Izraeli není v zimním období taková zima, jako u nás, tak tam určitě není zvykem pást ovce v prosinci.
Datum nemusí sedět přesně. Církev ho klidně mohla posunout z 23. na 25.12., aby právě zabránila přímému krytí s pohanským svátkem, který sice jako úlitbu lidem upravený přejala, ale nechtěla s ním být přímo spojována. Ať je to jak chce, tak slunovraty a rovnodennosti se slavily už dávno před Ježíšovým narozením.
http://kouzloorientu.cz/vanoce-maulid-a-slunovrat-jak-blizky-vychod-slavi/
Těch dogmat je fakt hodně, někdy na to mrknu… Obecně mi dogma přijde jako zákaz přemýšlet o určité věci „je to tak a tak, nemůžeš mít jiný názor“, což je zase omezení svobody mysli.
Samozřejmě za tuhle diskuzi jsem rád, podobné debaty mi pomáhají se zlepšením argumentačních schopností a zamyšlením nad vlastními postoji.
S narážkami na „nepřirozenost“ homosexuality a různým odsuzováním jsem se setkal už tolikrát, že jsem si vypěstoval určitý ochranný štít, většinou to buď pustím jedním uchem tam, druhým ven, nebo mi to přinejmenším neublíží tolik, jako dřív.
Pokud tedy stavba těla není tomuto styku uzpůsobena, proč jej například tučňáci provádějí častěji, než lidé (10%) a tato forma soužití – jak jsem již psal – u nich snižuje vnitrodruhovou agresivitu? Proč křesťanský Bůh u jednoho druhu respektuje nějaké chování a jeho význam a u jiného ne? Vždyť co jsme my lidé jiného, než trochu vyvinutější, inteligentnější zvířata?

33 Jan Duha Jan Duha | Web | 13. července 2016 v 0:04 | Reagovat

Vzpomněl jsem si na jeden buddhistický příběh. Jeden žák se zeptal Buddhy, jestli si myslí, že existuje nějaký Bůh. Buddha odpověděl, že to je podobné, jako kdyby jej zasáhl otrávený šíp a on místo toho, aby ho vytáhl, by nejprve chtěl vědět, kdo ho vystřelil, z jakého materiálu byl vyroben apod. Důležité je ale šíp vytáhnout. Buddha tím chtěl říct, že cílem jeho učení je prakticky pomáhat bytostem zbavit se utrpení, k čemuž znalost existence či neexistence Boha či Bohů není nutná.

34 Neithen Neithen | 20. července 2016 v 19:28 | Reagovat

Zajímavá diskuse. Doufám, že bude pokračovat:) Obě náboženství znám jenom povrchně, tak se aspoň něco dozvím:)

Zatím mi u nich přijdou podle zběžného pohledu jako důležité rysy, že buddhismus dává důraz na zbavení se utrpení zatímco pro křesťanství je důležitá poslušnost nějaké vyšší autoritě, tedy hlavně Bohu. Ale co ta poslušnost obnáší, to je asi složitější a někdy jde jenom o poslušnost vyšším autoritám v rámci církevní hierarchie a hotovo. A hlavně - v rámci té poslušnosti můžou křesťanští věřící zažít i utrpení. Utrpení je tam vnímáno jako něco co člověka očišťuje. Aspoň tak to chápu.
Celkově mi přijde křesťanství mnohem více autoritativní, což zvýraznilo jeho využití v Římě jako státního náboženství. V posledních letech se to zmírňuje ale pořád tam to autoritářství je. Neříkám, že poslouchat autority je špatné, jenom to nepřehánět. Nevyvolávat pocity viny, což křesťanství dělá atd. To je manipulace. Předtím než bylo v Římě přijato za státní náboženství bylo náboženstvím spíš chudých lidí a lidí na okraji společnosti a z toho možná taky plynou různé rozpory, které obsahuje.
No ale zase na druhou stranu buddhismus je asi svobodomyslnější, ale nevím, jestli je v buddhismu nějaká "vyšší síla" na kterou by se člověk mohl spolehnout, když je v úzkých.

Takové jsou moje povrchní dojmy:)
Jinak by mě docela zajímalo, jak by křesťané a buddhisté definovali pojem svoboda.

Jinak reinkarnace se mi zdá celkem jako dobrá myšlenka nebo možná i fakt, jenom nevím, proč by měla být utrpením, jak buddhisté říkají... možná buddhisté zbytečně každé malé utrpení moc dramatizují, ale nevím, buddhismus znám ještě méně než křesťanství.

35 Jan Duha Jan Duha | Web | 21. července 2016 v 11:52 | Reagovat

Diskuze to jistě zajímavá je, minimálně si na ní cvičím argumentační schopnosti :) Nejsem si ale jist, jestli to stejně baví i Astaera. Vzhledem k tomu, že jsem před pár dny četl na jeho blogu negativní pohled na jógu z křesťansko - konzervativních pozic, tak jsem ho nepřesvědčil, spíš jsem ho asi začal nudit, nebo jsem mu přišel příliš tvrdohlavý, aby mě přesvědčil (to má pravdu) :D A tak se rozhodl diskuzi ukončit.V podstatě bych s tebou souhlasil. V buddhismu se člověk spoléhá sám na sebe, na svoji mysl, která je s ním 24 hodin denně. Má život ve svých Naproti tomu o Bohu či Bozích si nemůžeme být 100% jistí, že existují, zato si můžeme být jistí, že máme mysl a že neustále prožíváme. Cítím v tom hodně svobody. Svoboda je pro mne prostor, v rámci kterého se můžu rozvíjet a být prospěšný druhým. Nebýt svobody, není možné nic dalšího - láska,kreativita, kariérní růst atd. Taky bych asi svobodu rozdělil na vnitřní a vnější - vnější je politická a můžeme o ni přijít, o tu vnitřní přijít nemůžeme. Teoreticky i když na nás někdo míří pistolí, máme vnitřní svobodu - můžeme si vybrat mezi podvolením se a smrtí. Svoboda jednoho samozřejmě končí na špičce nosu druhého, jinak by v obecně lidském měřítku nemohla existovat a byla by tu nadvláda silnějších nad slabšími.

K té dramatizaci utrpení - to je asi časté v theravádě (tato forma buddhismu je častá např. v Thajsku nebo Barmě), kde se klade důraz na mnišství a osobní vysvobození. Já praktikuju Diamantovou cestu, kde většinu praktikujících tvoří laici, lidi studující, chodící do práce, nevytržení z běžného života. Buddha neřekl, jak se někdy mylně interpretuje, že všechno je utrpení. %Rekl, že existuje utrpení. Fakt, že existuje utrpení, neznamená, že musíme trpět, stejně jako fakt, že existuje autobus, neznamená, že do něj musíme nastoupit. Ona ani reinkarnace nemusí být jasným utrpením, můžeš si ji užívat, pomáhat bytostem, narodit se v nějakých božských sférách atd., problém je v tom, že to vše je pomíjivé štěstí. Trvalé štěstí je dle buddhismu spočinutí v mysli samotné, osvícení.Krátký příklad přístupu jednotlivých buddhistických škol k utrpení: U cesty roste jedovatá kytka. Praktikující theravády ji obejde - vyhne se utrpení. Praktikující mahajány ji utrhne a zahrabe do země (soucit s druhými, snaha osvobodit i ostatní bytosti), praktikující Diamantové cesty odsaje z kytky jed a vyrobí z něj protijed - transformace rušivých pocitů na moudrosti. Obecně je u nás velký důraz na meditaci, oproti ostatním školám. Plus člověk klidně může meditovat a přitom nevěřit jiným částem učení, třeba reinkarnaci, pokud mu nedává smysl. Cílem buddhismu je štěstí bytostí, tudíž to, co dělá lidi šťastnými, je správně. Ani já třeba všechny části buddhismu úplně nechápu, ale čím víc medituju, tím mi přijde, že toho chápu víc. Čímž neříkám, že to tak nutně musí fungovat u všech - jeden kamarád mi řekl, že ho meditace štve, protože se noří do své mysli, ale protože o sobě přemýšlí neustále, jen ho to deprimuje :D Pro takový typ člověka se asi fakt hodí jiné učení. Asi se tady už vykecávám dost, stačí zajít do nějakého centra Diamantové cesty v ČR a uvidíš, zda ti to sedne.

36 Jan Duha Jan Duha | Web | 21. července 2016 v 12:00 | Reagovat

Samozřejmě jsem chtěl napsat ,,Má svůj život ve svých rukou", ale rukou mi nějak vypadlo :D I počítače mají své dny.

37 Neithen Neithen | 21. července 2016 v 17:53 | Reagovat

No tak uvidíme, jestli bude diskuse pokračovat:) Taková kultivovaná a poučená diskuse nebývá na internetu tak běžná, co tak čtu.
Přesvědčit druhého, to je asi moc vysoké očekávání, spíš je podle mě přínosem té diskuse lepší vzájemné pochopení. Ale kdoví, třeba by Astaer přesvědčil někoho hledajícího, kdo to tu taky čte nebo si to natrénuje pro někoho, s kým se bude bavit v budoucnu. Pokud je ale diskuse pro něj nudná, tak to se pak asi nedá nic dělat:)

Ta svoboda je myslím jedna ze základních lidských potřeb. Stejně jako jistota (a jiné). A připadá mi, že křesťané více dávají důraz na jistotu (duchovní jistotu) zatímco buddhisté na svobodu.
Zdá se mi, že křesťané tu svobodu nemají dostatečně "vyřešenou", protože je pro ně důležitější ta jistota, ale to by bylo na delší povídání.
Svoboda jako prostor v rámci kterého se můžeš rozvíjet atd. - s tím celkem souhlasím. Beru svobodu jako seberealizaci, která se odehrává v harmonii s prostředím... V podstatě asi stejně. Snad Isaiah Berlin psal, že svobodu můžeme rozdělit na svobodu od něčeho a svobodu pro něco. Ta svoboda pro něco je pro mě ta seberealizace. Aby se mohl člověk seberealizovat, tak je jasné, že musí mít i svobodu od něčeho (tu politickou jak píšeš).

Píšeš, že pro buddhisty je důležité, aby byl člověk šťastný.
Taky pro křesťany je důležité, aby byl člověk šťastný, ale na rozdíl od buddhistů hlavně až po smrti. Za pozemského života to vnímám spíš jako že je to sice dobře, když je šťastný, ale že je to nezasloužené a spíš takový bonus, milost. Hlavně by se měl snažit aby byli šťastní ti druzí kolem něj, obětovat se pro druhé. To nejspíš vede k nerovnováze.

Ještě by mě zajímalo, když buddhisté tak spoléhají jen na svou mysl, tak co by dělali, kdyby zrovna jejich mysl nebyla v kondici a potřebovali by duchovní pomoc. Soustředit mysl na něco vnějšího (modlitbu k někomu) je možná jednodušší než se koncentrovat sám na sebe.

No jinak na buddhismu se mi líbí, že v buddhistických textech prý nejsou žádné výzvy k násilí. Nevím co je na tom pravdy.

Díky za vysvětlení pojetí utrpení v různých směrech buddhismu, už v tom mám více jasno.
Prožívání pomíjivého štěstí podle mě nemusí být nějak škodlivé pro duševní růst, pokud si je člověk té pomíjivosti vědom, je s tím smířený a nelpí na těch pomíjivých věcech. A soustředí se více na to trvalé štěstí.
Ale možná je to pro ty méně vyspělé a ti vyspělejší se soustředí jenom na štěstí trvalé:)

Diamantová cesta vypadá zajímavě, možná se zajdu do některého centra někdy podívat. Spíše mě ale zatím baví různé myšlenkové směry poznávat teoreticky než si vybrat jenom jeden a žít ho v praxi.

38 Jan Duha Jan Duha | Web | 21. července 2016 v 22:55 | Reagovat

Ano, myslím, že blog.cz je jedna ze světlých výjimek internetu, která si zachovává jistou úroveň, pokud jde o slušnost a věcnost diskuzí.

Máš pravdu. že křesťanství, hlavně ve své konzervativní formě, je hodně asketické, klade důraz na odříkání, stejně jako antika byla naopak dost hedonistická. Buddhismus hledá určitou střední cestu (viz.příběh Buddhova života), jeho heslem by mohlo být ,,všeho s mírou". A samozřejmě základem je myšlenka, že pokud nejsem sám spokojený, nemohu přinášet štěstí ani druhým - co bych jim pak přinesl? Musí to být v rovnováze. K otázce, kdyby mysl nebyla v kondici - to je trošku složitější otázka, ale ve zkratce - mistři říkají, že třeba lidi s duševní poruchou by meditovat neměli. Pokud by chtěl meditovat například schizofrenik, přirovnává se to k situaci, kdy by člověk se zlomenou nohou chtěl běžet maraton. Říká se, že buddhismus začíná tam, kde psychologie končí. Psychologie uzdravuje mysl a meditace jí dává nadstavbu. Pokud ale někdo trpí například psychózou,neměl by sice meditovat, může ale odříkávat mantry - například OM MANI PEME HUNG, což je mantra soucitu ke všem bytostem. Co do prostoru vyšleme, se nám vrátí a slyšel jsem už na rozhlasových vlnách o případech, kdy recitace této mantry lidem pomohla zmírnit příznaky duševní choroby. Stejně tak může člověk při meditaci myslet na nějakou konkrétní bytost, jejíž mysl není v kondici a dělat za ni přání. Nenásilí je skutečně jedním ze základů buddhismu, pokud někomu ublížíme, vrátí se nám to jako bumerang.Asi se chápem - i z pomíjivého štěstí může mít člověk radost, radost je přece krásná. I buddhista se raduje, když vidí v kině pěkný film nebo je šťastný, když políbí milovanou osobu. Jen si je vědom pomíjivosti těchto věcí, jak píšeš, a následně pak tolik netrpí, když ty věci pominou. Hledej dál a klidně zase napiš, pokud ti bude něco vrtat hlavou.

39 Neithen Neithen | 1. srpna 2016 v 16:32 | Reagovat

Dík za vysvětlení. Dobře, případně tedy ještě napíšu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama