Svět už nikdy nebude jako před 26.červencem...

25. září 2016 v 22:08 | Jan Duha


Protože zhruba před dvěma týdny minulo ono vražedné výročí ,,jedenáctého září", často z televize slyšíme prohlášení, že svět už nikdy nebude ,,jako před jedenáctým zářím". Ano, nejspíš takový už nikdy nebude. Utahují se šrouby, v zájmu bezpečnosti se omezuje svoboda jednotlivce a kolektivismus začíná hrát čím dál větší prim nad individualismem.

Nechci ale v tomto článku psát o terorismu, byť je to téma, které by vydalo na článek velmi dlouhý a stále by nebylo pokryté.

Citát Benjamina Franklina, že kdo je ochoten vyměnit svobodu za bezpečnost, si nezaslouží ani jedno z toho, není, myslím, rovněž nutné připomínat.

Jenže někteří lidé - bohužel včetně značné části mojí rodiny - se nechávají vést strachem raději, než touhou po svobodě, a na základě toho pak vypadají jejich rozhodnutí.
Myslím, že i dle jedné vědecké studie hlavní rozdíl v myšlení konzervativců a liberálů spočívá v tom, že liberálové reagují více emocionálně na pozitivní zprávy, zatímco konzervativci více na zprávy negativní.
Ono to má svou logiku - strach má velké oči a naopak čím víc pozitivně myslím, tív víc svobody uvnitř mám, a tím více ji budu chtít šířit i navenek.

Po zralé úvaze nad klávesnicí jsem se rozhodl, že celý svůj coming out tu popisovat nebudu a nechám si jej na samostatný článek, neboť těch životních situací a tragikomických momentů z nich vyplývajících, které jsem v tomto ohledu zažil, je opravdu moře.

Nebudu chodit kolem horké kaše - dle své první poloviny zdál se být pro mě původně rok 2016 rokem vpravdě ideálním. Po velkém úsilí jsem dokončil letní semestr, natočil vlastní film, který šel na studentský festival, no a konečně - našel jsem si kluka.

Pokud si myslíte, že jsem se dal dohromady s V., tím alkoholikem, co byl střídavě mílius a střídavě mi lezl na nervy, tak se samozřejmě pletete.

Dal jsem se dohromady s M.P., jedním klukem, co chodí na ty čajovnové srazy. Slovo dalo slovo, byli jsme spolu na studentské akci, kde zaznělo spoustu zajímavých přednášek (shodou okolností jsem zjistil, že studuje stejný obor, jako jeden můj kamarád), následně jsme byli na nějakém filmu o Mongolsku, který byl šíleně nudný a na který jsem se díval jen proto, že mne tam pozvali kolegové ze sinologie a že jsem tam mohl být s ním, pak jsme se šli i k němu domů dívat na filmy (a ,,dívat na filmy").

M.P. studuje knihovnictví, je chytrý, sečtělý, vtipný, milý a pozorný. Alkohol se snaží omezovat.
Zkrátka pravý opak věčně nalitého V. Je fajn zajít s klukem třeba na čaj či Kofolu a bavit se střízlivý...

Stejně tak se mi i líbil. Hnědé vlasy a oči, a pěkně vysportovaný, tak jak se na kluka sluší (no já vím, já mám co povídat :D)
Minimálně je to dobrá motivace, abych do té posilovny začal chodit i já.

Představoval jsem si, že i léto bude super. Měla přijet ségra se svým přítelem a děckama, bylo slunečno, zkrátka všechno, jak má být. A tak jsem si říkal, proč ho nepozvat? Bude to v pohodě, když může přijet ségra se svým přítelem, proč bych nemohl přijet i já? Původně jsme plánovali si jít zaplavat za Lužánky, kam jsem se těšil, bo jsem tam ještě nebyl, ale proč trochu neupravit plány. Naivně jsem si myslel, že když má drahá matička zvala na chalupu moji nejlepší kamarádku z Vídně T., tak proč by měla problém s M.? Jenže to bych musel nejspíš žít někde v San Francisku, a ne v České republice, a ještě navíc v rodině upjatých, konzervativních křesťanů.

Okamžitě začaly řeči, že to máma sice chápe, ale musí se zeptat taťky, co řeknou lidi, že oni ,,tam žijou", jsou to vesničani a kdesi cosi. Jako kdyby mě snad zajímalo, co řeknou lidi. Jako kdybych se snad ve 24 letech musel někoho doprošovat, abych si svého, rovněž dospělého, přítele, mohl vzít, kam uznám za vhodné.
Samozřejmě, že mi to otec ,,zakázal", takže jsem se musel spokojit s bazénem za Lužánkami, a tak jsme si pěkné odpoledne užili aspoň tam. I přestože jsem měl - a stále mám chuť - ho do toho - byť pěknou přírodou oplývajícího - rudého zapadákova stejně pod nějakou záminkou vytáhnout. Našim přestal fungovat notebook, a přítel, neboť má zkušenosti s programováním, by přece mohl helpnout.

Každopádně po tomto rodinném nátlaku se ve mně vařila krev. Řekl jsem matce, že ani netrvám na tom, držet se s ním za ruce či něco podobného, že bych s ním byl jenom jako s ,,kamarádem" (i když i to považuju v dnešní době za odpornou lež okolí), ale byly chvíle, kdy jsem si říkal, že si ho do našeho domu číslo dvě zkrátka přivedu a za tu ruku ho čapnu - Vidlákov - Nevidlákov.

Jenže extempore s mojí vydařenou famílií ještě neskončilo. Matka chtěla, jako člověk teprve pronikající do tajů techniky, pomoci s napsáním zprávy na Facebook. Čehož samozřejmě využila k tomu, že mi šmírovala profil a naznala, že větičku ,,Mám zájem o ,Muži´ tam zkrátka mít nemůžu, protože ,,Moji nepřátelé by to mohli proti mně použít". Smutný je, že se mě nezastala ani ségra, a to přesto, že mi jinak vztah s mým klukem přeje.
Pokud se ve mně předtím vařila krev, tak po téhle hádce hrozilo, že mi už exploduje hlava. Prý chrání celou rodinu.
Ona nechrání rodinu, ale ve skutečnosti jen jakousi svou normalizační představu o ní. Do které holt já, jako černá ovce, nezapadám. Inu, nebylo zbytí - je to smutné, ale musel jsem si matku zablokovat. Pokud mne někdo hodlá v kybersvětě stalkovat a šikanovat, pak musí počítat s tím, že mne už neuvidí.

Vážení, to, že starší generace potřebují čas, aby tyto věci pochopili, ještě celkem chápu.
Co už ale nechápu, je, že si moje matka může myslet, že zrovna lidé z umělecké sféry, kde pracuje, ji budou nějak pomlouvat kvůli tomu, že má teplýho syna. Dovolte mi, abych se zasmál. Zrovna v umělecké a kulturní sféře je nás snad nejvíc. Největší sranda je, že ona pár gayů zná a nemá s nimi problém. Dokonce mi i tvrdí, že je M. milej kluk, ale hlavně, že na chalupu nesmí páchnout.

Už mne tenhle dvojí metr a pokrytectví začíná unavovat. Když si ségra přivede partnera na chalupu, tak je to super a mamka jí vykládá, že si má žít svůj život a vykašlat se na pomluvy. Kdybych si přivedl kluka já, tak je snad schopná ho vyhodit s tím, že ,,co řeknou lidi". Ségra může o své heterosexualitě otevřeně mluvit a dávat na Facebook fotky dětí, ale kdybych si já dal na profil fotku s klukem a přiznal, že je to partner, hned by byl oheň na střeše.

Nemám problém s lidmi, kteří mají jiný názor, než já. Je skvělé se s nimi bavit a cvičit si argumentační schopnosti.
Dokonce ani nemám problém s lidmi, kteří se necítí zcela komfortně ve společnosti gayů. Vždy mají možnost odejít.
S čím už ale problém mám, je, že se mně moji nejbližší snaží mluvit do něčeho, co je bytostně mou osobní záležitostí a vlastností a moji plnoletost přitom vůbec neberou v potaz. Místo toho, aby se na mě dívali jako na samostatnou jednotku, bytost, která nezávisle myslí, cítí a koná, na mne pohlíží jako na jakousi výkladní skříň, do které mohou projektovat své představy o ,,ideální rodině" a ty pak prezentovat před světem. Spíš než jako typičtí Češi se chovají jako Asiaté, pro které jsou rovněž názory okolí a společnosti důležitější, než štěstí jednotlivce. Taky proto se v asijských společnostech tak dobře uchytily kolektivistické ideologie - ať už nacionalismus, nebo komunismus.
Sám v rámci občanské společnosti usiluju o aspoň o trošku lepší svět, než je ten současný, a ze strany vlastní rodiny bych měl být utlačován? Ale no tak, come on. Tohle přece ne.

Nejlepší argument je, že oni mě přece živí, což je ovšem do 26 let jejich zákonná povinnost, navíc vzhledem k tomu, že už mám vlastní práci, to už zdaleka neplatí na sto procent. Jsem jim za to samozřejmě vděčný, ale rozhodně si nemyslím, že by měli rodiče právo si na základě takovéhohle argumentu nade mnou uzurpovat absolutní moc a bourat veškeré hranice mého soukromí.

Na začátku článku jsem psal, že Franklinův citát připomínat netřeba.

Jenže čím dál tím víc cítím, že velká část mojí rodiny by se v zájmu bezpečnosti ráda svobody vzdala - respektive v zájmu vlastní ,,bezpečnosti" rozhodovala o svobodě či nesvobodě mé. A to je věc, na kterou jsem jako přesvědčený demokrat velmi alergický.

Rád bych tu neviditelnou zeď prolomil. Něco podnikl. Napsal nějakým svým kamarádům, kteří to mají podobně. Nebo nějaké organizaci. Znám jich dost. Nebo snad právníkovi. Psychologovi. Meditačnímu mistru. Komukoliv.
Určitě něco z toho podniknu. Jednoho dne ho vezmu na ulici za ruku i za bílého dne. Jednoho dne ho přivedu na velkou rodinnou sešlost a s hrdostí prohlásím: ,,Tohle je M., miluju ho, jsme spolu, je to můj přítel", aniž bych cítil knedlík v krku a ruměnec na tváři. Jednou ho přivedu ke dveřím naší chalupy.

Ano, svět už nikdy nebude jako před 26.červencem, jako před tím osudným dnem, kdy jsme s M. mohli zasednout u našeho zahradního stolu, popíjeti medovinu jako dávní bardové, a, žal, nezasedli a nepopíjeli.

Políček uštědřený mé svobodomyslné mysli už nikdo jen tak nesmaže.
Ale strach je rádce, jehož našeptáváním se ve svém životě už dále odmítám řídit.

To radši nechť mne žitím provází citát Kata: ,,Nebuďte celej život zakřiknutí, protože nakonec stejně každej zařve."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milly Milly | 27. září 2016 v 18:05 | Reagovat

Dobrý článek, přeji ti více odvahy.
Koukni do této knížky http://knihy.abz.cz/prodej/myslenim-k-bohatstvi?utm_source=seznam&utm_medium=cpc&utm_campaign=VS_%5bv%c3%bdb%c4%9br+titul%c5%af%5d_5299171959&utm_content=My%c5%a1len%c3%adm+k+bohatstv%c3%ad a použij jeho rady k získání toho co chceš. Bohatství může mít mnoho podob ;-)
Hodně štěstí :-)

2 Jan Duha Jan Duha | Web | 27. září 2016 v 19:01 | Reagovat

Dík za komentář, určitě mrknu, možná to dokonce máme doma :)

3 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 8. října 2016 v 18:11 | Reagovat

zdravím, v některých ohledech života nezbývá než se "světu vzepřít"

4 Jan Duha Jan Duha | Web | 9. října 2016 v 17:59 | Reagovat

Díky za povzbuzení...ale teď, když jsem sám (protože se se mnou v podstatě rozešel, byť to neřekl přímo) - je to vzpírání se světu o to těžší.

5 Jan Duha Jan Duha | Web | 9. října 2016 v 18:02 | Reagovat

Smím-li se zeptat, jak by ses, Lukáši, zachoval v situaci, kdyby ti nějaký člověk říkal, že tě bere jako kamaráda, a přitom se k tobě choval(a)jako k partnerovi? Docela můj případ. (+ o to těžší je teď rozbít tu neviditelnou klec předsudků, která je mezi mnou a ostatními).

6 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 11. října 2016 v 20:30 | Reagovat

[5]: v prvé řadě bych si s dotyčným/dotyčnou okamžitě vyjasnil věci s vámi související - a - no a u ostatních bych "si nasadil masku" takzvaně (a s chladnou hlavou hrál to "divadlo", které stejně velká část lidstva hraje dnes a denně)

Vím, že to není lehké, ale holt je potřeba na to jít s chladnou hlavou a vzepřít se tomu alespoň "vnitřně" (protože na venek je třeba hrát "divadlo")

7 Jan Duha Jan Duha | Web | 11. října 2016 v 23:38 | Reagovat

Nejnověji mi řekl, že mě nebere ani tak jako partnera, ale spíš jako duševní dvojče (hledám si o tom nějaké duchovní texty) a taky si prý řeší existenciální krizi a pomoct mu s ní můžu jenom já. Dle jeho slov. Čas ukáže. A divadlo už mě hrát nebaví, protože jednou z mých vlastností je upřímnost a jak řekl Werich: ,,Člověk má být tím, kým je, a ne tím, kým není." Každopádně díky za radu a opravdu mám pocit, že čím víc spolu s partnerem/kamarádem/duševním dvojčetem (?) mluvíme, tím se situace lepší. Komunikace je klíčem k srdci.

8 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 13. října 2016 v 14:04 | Reagovat

[7]: hlavní je být nad věcí a uvolněně přistupovat k případným řešením

9 stuprum stuprum | Web | 8. listopadu 2016 v 16:55 | Reagovat

Kluci klukům. Milovat se musí všude a s každým. :)

10 Jan Duha Jan Duha | Web | 8. listopadu 2016 v 18:14 | Reagovat

Jj ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama