Prosinec 2016

Národy, vlastenectví a já

19. prosince 2016 v 15:57 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro národy
Z hodně míst dnes zaznívají hlasy o národu, národních hodnotách, ochraně národa a tak dále.
Vyvolává to ve mně spoustu rozporuplných pocitů, ale mimo jiné taky čím dál více neodbytnou otázku,
co to vlastně ten národ je. Ono totiž když to rozeberete dopodrobna, není to vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

1) Společenství lidí, kteří mluví stejným jazykem.

Dobře, ale to by pak Rakušané byli stejným národem, jako Němci.
A lidé z Québecu by se považovali za Francouze.

2) Společenství lidí se stejným náboženstvím.

To by se pak za Čecha mohl považovat pouze ateista. Protože těch je tu většina.

3) Lidé, kteří mají stejnou kulturu.

Jenže kulturu tvoří jednotlivci a každý z nich ji vnímá trochu jinak. Kultura tedy podléhá evoluci, stejně jako
přírodní procesy.

4) Obývají stejné území, mají vlastní stát.

A co kočovné národy, jako Avaři či Romové?

5) Jsou stejného etnika.

Pak stojí za to se zeptat, jestli syn ukrajinských rodičů, který se narodil v Polsku, je spíše Polákem, nebo Ukrajincem.
Ve Spojených státech se Američanem stává automaticky každý, kdo se narodí na jejich území.
Z jejich pohledu tedy pokud se někdo narodil v Polsku, považuje se za Poláka, byť má rodiče Ukrajince.

Kolem národů a národností se neustále točí mnoho otázek, zvlášť v dnešní době.

Například: Má v dnešní době smysl nacionalismus (nebo obecně extremismus podobným směrem)?

Osobně si opravdu myslím, že nemá.
Svět je dnes natolik propojený, že si za jeden den můžete klidně stihnout dát suši u Japonců, kávu u Francouzů,
a během chvilky o tom napsat status na americkém Facebooku pomocí jihokorejského telefonu vyrobeného v Číně.
Já jsem si přes víkend odskočil s kamarády zapařit a mrknout na vánoční trhy do Vídně, jako by se nechumelilo (i když teď se chumelí).
Ano, zmiňuje se, že národy mají jinou mentalitu, a tudíž nemůže společné soužití údajně fungovat.
Vysvětlím tedy svoje stanovisko. Nepopírám, že národy mají různou mentalitu, jen to nepovažuju za nějaký klíč, podle kterého by se národy daly rozdělit na dobré a špatné. Spíš to vnímám tak, že povaha každého národa, stejně, jako je tomu u jednotlivců - má zkrátka své plusy a mínusy. Ano, řekněme že Italové nebo Romové jsou v průměru výřečnější nebo hlučnější, než my, ale kdo z nás má tak dobrý cit pro hudbu? Japonci jsou pracovití, ale zase stydliví.
Němci jsou přesní, ale občas jim zase chybí slovanská hravost a smysl pro humor.
U každého národa byste takto mohli vytáhnout nějaké plus a nějaké mínus, které platí pro většinu jeho příslušníků a tak summa summarum, každý od každého se máme tak trochu co učit. Částečně je to dáno prostředím, kde jednotlivé národy vyrůstaly, částečně i tou genetikou, ale stejně, když to blíže zkoumáte, dojdete k překvapivým závěrům,
jako když se zjistilo, ža Židé a Arabové, ať jsou sebevíc na kordy, mají ze všech národů vzájemně nejpodobnější DNA.

My máme stejně 99% DNA všichni stejné, ať už máme jakoukoli barvu, takže kdyby tu teď přistáli ufoni, viděli by nás prostě jako jednu rasu a ani by je podle mě nenapadlo to nějak třídit.

Lidé s rasistickými sklony často argumentují tím, že například Arabové mají obecně nižší IQ, než běloši, protože mají
výrazně méně Nobelových cen. Pomiňme teď argument, že nominace laureátů na Nobelovku je tak složitý proces,
že ani velmi významný vědec nemá vůbec samozřejmé, že bude byť jen laureátem, natož že ji získá.
Připusťme, že na této teorii o inteligenci něco je, pak už ale jde o to, že tím pádem k rasismu inklinující lidé sice říkají A, ale neříkají B. Kdybychom totiž opravdu vycházeli ze statistik inteligence, pak nám největší hodnoty vyjdou v zemích, jako je Japonsko či Jižní Korea, kde se rovněž lidé dožívají nejvyššího věku.
Z tohoto pohledu by tedy světu neměli vládnout běloši, ale Asiaté. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

V 19.století nacionalismus smysl měl. Bylo to v podstatě emancipační hnutí za osvobození menších zemí
z područí velmocí. Naprosto chápu, že si lidé chtěli na co nejbližší úrovni rozhodovat o záležitostech, které se jich týkaly, mít možnost mluvit s úřady rodnou řečí a podobně. Dnes už tohle všechno máme.
Máme volby, české školy, řeč, kulturní instituce. Kromě toho jsme ale propojení se světem natolik, že to už snad ani víc nejde, jak už jsem popsal výše. Nijak nás to podle mě neomezuje.
Číst Čapka nebo psát povídky v rodném jazyce můžeme stále, i když si u toho dáváme hamburger od Američanů, nebo kebab od Turků. Sami se musíme snažit, abychom kulturně kvetli, a když nám to nejde nebo to neumíme, pak vymlouvat se na druhé, že nám něco berou, je alibismus. Území dnešní České republiky kdysi obývali Keltové, a nevšiml jsem si, že by si dnes přišli stěžovat, že jim Slované sebrali území. To, co někteří označují jako ,,multikulturalismus" a považují to za ideologii, je z mého pohledu jen zdravý rozum podepřený vědeckými poznatky.

Učit vlastenectví na školách?

Proč ne, ale tomu pozitivnímu, nepřehánět to.
Učit se o tom, co zajímavého Češi vytvořili, vynalezli, objevili. Číst Čapka, Němcovou, Nerudu.
Ostatně o těchto věcech se na školách učí už dnes, jen v rámci různých předmětů - historie, český jazyk nebo literatura. Řečeno slovy prezidenta Masaryka: ,,Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k těm druhým".
Ano, mám rád místo, kde jsem se narodil a vyrůstal tam, to je přirozené - zároveň si však snažím uchovat zdravý rozum.
Potkal jsem spoustu různých lidí z různých zemí a upřímně, všude se našli jak super lidi, tak idioti.
Snad je ve mně i silnější pocit Brňáka, než Čecha, zkrátka proto, že je to místo, které mi bylo nejblíž už od narození a nikde jinde jsem dosud trvale nežil. Pak se cítím jako Moravák, protože tu máme dobré vínko, poté jako Evropan, neboť ctím ideu demokracie a osvícenství, vzešlou z antiky, a nakonec jako občan planety Země, protože tu obýváme
všichni.

Zavést povinnou vojnu?

Podle mě blbost. Už jednou se to zrušilo. Na to jsme my Češi dost experti, něco zrušit a pak po pár letech horko těžko vymýšlet, jak a proč to znovu zavést. Pro mě by to byla jen zbytečná buzerace, která by mě brzdila od mých životních plánů, od práce, studia i partnerského života. Proč bych měl v nějakých zelených hadrech s puškou na rameni někde lítat po poli a nechat se komandovat od kdejakýho magora, co má IQ cvičené opičky, jen proto, že si nějací mocní nahoře, které jsem většinově ani nevolil, usmyslí, že bude válka? Že mě tam naučí denní rozvrh? To mi dala základní a střední škola a taky práce. Samostatnosti mě naučila vysoká. K disciplíně, vytrvalosti a i trochu větší fyzické síle mě směřovalo Tae-kwon do, i když jsem v něm vydržel jen zhruba půl roku (ale většina lidí chce právě na půl roku povinnou vojnu zavádět). K získání nebo aspoň zlepšení těchto schopností jsem vojnu vůbec nepotřeboval, a když po ní někdo tak touží, ať si tam jde znova sám, a neposílá tam nás mladé. Bratránek vojákem je, ale on to dělat chtěl a stejně už nějaký čas uvažuje, že s tím sekne. Jsme v NATO, největším vojenském paktu světa. Příběh Milarepy, který na začátku svého života zabil spoustu lidí, a pak díky meditaci dosáhl i přesto osvícení během jednoho života, je sice inspirující, ale já nejsem Milarepa, ani voják. Ani smýšlením, ani tělesnou stavbou.

Kde je pro mě domov? Inu, řečeno slovy Paula Coelha: ,,Kde je poklad, tam bude i tvé srdce."

P.S. - Znáte FB stránku ,,Vlastenci?" Prima stránka o přínosu a tvořivosti mnohých Čechů, skutečně
vlastenecká, nenacionální.

Vánoce a já

3. prosince 2016 v 11:50 | Jan Duha

Výsledek obrázku pro vánoce

Tak nám přicházejí Vánoce. Už ani ne měsíc a máme je tady. Dárky, cukroví, koledy, všeobecná pohoda.
Znám ale dost lidí, kteří Vánoce nemají rádi, ba přímo nesnáší. Nechápu, proč.
Že je shon s nakupováním? Ano, je, ale pokud člověk chce, vždy si může najít chvilku, kdy si ode všech nákupů vydechne, uvaří si čaj, grog nebo punč a sedne si k hořícímu krbu (ideální představa, u nás doma všechny atributy,
notabene krb, nemáme). Ale každý si v tom shonu může najít skulinku/chvilku/místo, kdy se stáhne stran všeho konzumu
a udělá si pěkný den nebo večer sám pro sebe, nebo sebe a pár blízkých. A klidně to může být ten Štědrý.

A o co je pak všechen ten shon při nakupování vyvážen radostí z toho, že někoho můžeme obdarovat, nebo že jsme sami byli obdarováni. Ani já shon nějak extrémně nepociťuji - alespoň ne letos.
Dárky sice většinou nakupuji na poslední chvíli, ale zrovna letos se mi jich část podařilo sehnat na Bezpeněžní zóně
formou výměnného obchodu. Pochopitelně nebudu psát, co to je, to nechť zůstane překvapením pouze pro ty, kdo mají být obdarováni.

Další námitkou proti slavení Vánoc bývá, že zprofánněly, že ztratily svůj křesťanský význam a jsou dnes jen o tom nákupním shonu a materialismu. Nu, ke shonu jsem se už vyjadřoval výše. Kdo si chce vykouzlit doma či jinde,
sám, s rodinou či s kamarády vánoční pohodu, ten si ji vykouzlí :)

A za bé, Vánoce původně křesťanským svátkem rovněž nebyly. Byl to pohanský svátek zimního slunovratu.
Slované mu říkali Koleda, Keltové a Germáni jej nazývali Yule, Římané Saturnálie.
Lidé se takto veselili už v dávných dobách. Zpívalo se, pila se medovina, darovaly se drobné pozornosti a zdobily
větvičky jmelí nebo jiných stromků.

Pokud vycházíme ze zvyků starověkého Izraele, pak ani není pravděpodobné, že by se Ježíš narodil v zimě, protože v té době pastevci ovce pást nechodívali, ačkoliv v Izraeli zimy nejsou zdaleka tak chladné, jako v našich zeměpisných šířkách.
Viděli-li tedy ,,hvězdu", kterou známe jako Betlémská, mohli ji vidět spíše na jaře či na podzim, kdy s ovcemi na pastvě byli. Samotná hvězda mohla být Halleyovou kometou, která přibližně roku 12 našeho letopočtu kolem Země prolétávala.

Summa Summarum, křesťané převzali tento svátek od pohanů, protože byl příliš populární na to, aby se jej církev snažila vymýtit.
A on tak pokračoval s podobnými rituály, ale jiným duchovním nátěrem, pod názvem Vánoce.
Dnes Vánoce slaví téměř každý, dokonce včetně Číňanů, ačkoliv v ty dny nemají volno a je to pro ně svátek
zhruba na stejné úrovni, jako pro nás Valentýn.

Já jsem buddhista, Vánoce slavím a nevidím v tom vůbec žádný problém. Proč?
Protože to pro mě není svátek spjatý s konkrétním náboženstvím. Je to pro mě svátek rodinné pohody,
blízkosti, štědrosti, svátek, který v průběhu času získal své vlastní kouzlo, překračující hranice
různých náboženských tradic.
Ano, lidi říkají, že by pro nás každý den měl být svátkem, pořád bychom měli být k druhým laskaví, proč jen na Vánoce.
Já s tím souhlasím. Ale proč nemít aspoň ten jeden den, kdy to završíme, kdy to nějak rituálně potvrdíme,
kdy si tu pohodu opravdu vypijeme do dna? Den, na který se těšíme? Den, kdy jakoby už byly za dveřmi narozeniny Nového roku a my jej už předem obdarovávali?

Nevím, jak vy, já vánoční atmosféru nasávám už teď. Dneska máme plány s partou fajn kluků se projít po městě, o legraci, dobré jídlo ani dárky určitě nebude nouze. Zkrátka teplo Vánoc. Vsadím se, že budeme hledat vánočního skřítka
nebo tak něco a večer si někde sednem k vánoční tabuli a Xindl X nám bude zpívat o tom, že ,,Štědrý večer nastal".
Jsme sice dospělí kluci, ale uvnitř pořád trochu děti - míra kreativních aktivit, které spolu podnikáme, o tom svědčí.
V pondělí s jinou, trochu komornější bandou vyrážíme okoštovat moravský punč a posoudit, kde ho vaří líp.
Svoboďák, nebo Moravák? Další pondělí zase u kamaráda - punč a deskovky.
Za čtrnáct dní mě přítel představí svému taťkovi. Rodinný oběd :)
Na Štědrý den s našima tady doma, jako vždy, pohádky, zdobení stromku, cukroví.
A na Štěpána přijede ségra a spol. až z Jižních Čech, přivézt nám trochu tamní atmosféry.

No, kdo by se netěšil :) Merry Christmas :)

A jak slavíte Vánoce vy? Nebo neslavíte vůbec?