Listopad 2017

Máme holé ruce!

Pátek v 14:10 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro 17.listopad

Tak tu opět máme 17.listopad, státní svátek, Mezinárodní den studentstva
a Den boje za svobodu a demokracii.

Den, kdy si přípomínáme roky 1939 a 1989. Dva letopočty, dva historické momenty,
kdy si studenti připomněli památku svých blízkých, zabitých totalitními režimy
a rozhodli se postavit těmto režimům otevřeně na odpor.

Připomínáme si, že, jak se skandovalo na náměstích 17.listopadu 1989, máme holé ruce.
V těchto našich rukou je celý náš život, naše vlastní budoucnost.
Těmato rukama pracujeme, živíme se a tvoříme.
My rozhodneme, jestli i za pět, deset, padesát či sto let, budeme stejně svobodní, jako jsme dnes,
nejlépe ještě o něco svobodnější. Anebo jestli o svoji svobodu zcela přijdeme.

Za sebou máme jedny důležité volby a před sebou, hned v lednu, další.

Kdo mne čte pravidelně, již ví, koho jsem tentokrát volil a proč, celkem podrobně jsem se o tom rozepsal
již před volbami, tedy to již dále rozvádět nebudu.

Z výsledků, které jsem už 21.října odpolko napjatej jak drát vysokýho napětí sledoval v televizi,
jsem měl - a dodnes mám - smíšené pocity.

Přinesly ale pár dobrých zpráv:

1) Piráti se přehoupli přes 10% a přeskočili Okamuru
2) Do Sněmovny se dostaly i další proevropské demokratické strany, jako TOP 09, STAN a KDU
3) Sobotka jako slabý a nerozhodný lídr dostal volební nakládačku, ze které tak má jeho strana možnost se poučit
4) Podobnou nakládačku za svou totalitní minulost dostali komunisti

To, že bude premiérem Babiš, se svým stavěním se do role oběti všech ostatních v kombinaci s prvotřídním marketingem,
se podle mě celkem dalo čekat. Byť bych byl samozřejmě radši, kdyby měl tak 28%, a ne přes 30.
Že se dostane Okamura, hrající na city a nízké lidské pudy, jako strach a nenávist, které jsou v každém z nás a jen čekají
na probuzení, bylo rovněž předvídatelné.

Z ODS mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu je ta partaj prolezlá korupcí od sklepa až na půdu
a k populismu mnohdy nemá úplně daleko. Na stranu druhou lídr Fiala jako bývalý rektor univerzity
je bezesporu vzdělaný a nutno podotknout, že i slušný člověk a podle mě má potenciál
tu stranu někam dotáhnout. Někam jinam, než za mříže, jako to bylo u lídrů předchozích.

Stejně tak je v současnosti ODS ve Sněmovně nejsilnější opozicí k Babišovi, tak jí dejme šanci, ať se předvede
a využije nové příležitosti, kterou jí voliči dali k tomu, aby se očistila od failů minulosti a nabrala lepší směr.

S nadějí i lehkými obavami nyní vzhlížím k volbám prezidentským.
Na toto téma napíšu samostatný článek až poté, kdy bude stopro jasné, kdo z dosavadních kandidátů
skutečně kandidáty bude a kdo startovní laťku nepřeskočil.
Takže nyní jen ve stručnosti - doufám, že na tom postu bude člověk, který bude naši zemi před světem
slušně a důstojně reprezentovat.

Píšu tento článek proto, abych vám dodal optimismus a aspoň na chvíli donutil koutky vašich úst
k letmému, i třeba sotva znatelnému úsměvu.

Máme holé ruce. S holýma rukama jsme se narodili a s holýma rukama taky umřeme.
Ale těma rukama tvoříme svět, který nás obklopuje.

Na to nezapomínejme. Nikdy.

P.S. - plánuju se dnes, alespoň symbolicky, zastavit na Svoboďáku a u Janáčkova divadla.
Na těchto pro štatl významných místech budou dnes připomínkové akce obou listopadových
událostí.
Poté se chystáme s kamarádkou A. trochu pobrouzdat po městě.
S nadějí, že bude alespoň někde otevřeno a budu ji tak moci pozvat za pracovní stravenky, co mi zbyly z pošty,
na slavnostní kafe.
Jak dnešní sváteční den trávíte a budete trávit vy, drazí čtenáři?


Váš

Honza Duha

Poslušně hlásím, že jsem opět zde!

6. listopadu 2017 v 0:28 | Jan Duha

Ano! Opět zdravím, vážení a milí čtenáři.

A tak trochu se taky omlouvám. Asi si říkáte, proč píšu po tak dlouhé době
a proč poslední mnou vydaný článek má srpnové datum.
Určitě se vám už po mně stýskalo, možná jste i uronili slzu, pokud ano, jste fakt hodní.

Dostal jsem už i dotaz, kde jsem tak dlouho byl. Inu, bylo to se mnou složité.

Rozhodně se nedá říct, že bych toho od září do listopadu zažil málo, měl náhlé myšlenkové okno
nebo stručně řečeno nebylo o čem psát. Jenže ona - ve zkratce - nebyla nálada.

Začátkem září, po odeslání X životopisů na X různých míst, jsem konečně získal regulérní práci
- začal jsem makat na poště na kraji města, účtovat doručovatele a evidovat dopisy.
Nijak extra složitá práce. Ve zkratce se vždycky jen zadalo do PC, co se mělo, vyjely papíry, jaké měly,
pokecalo s doručovatelem, jestli je všechno cajk, případně donesly dopisy na podatelnu.

Na začátku září nebyl ani nějak zvlášť velký frmol a když se zadařilo a dlouho nejel žádný pán na holení
(pardon, chci říct adept na účtování) a zároveň bylo venku ještě teplo, dalo se i zajít s kolegyněma
poklábosit ven a popít kafe z automatu. Irská káva z automatu a pokec v pauze se tak stal svého druhu mým relaxačním rituálem a i když irská káva z automatu nevypadá zdaleka tak stylově, jako ta servírovaná pěkně ve skleničce se šlehačkovým topem, zahřeje stejně, a když chce člověk nakopnout k pracovnímu výkonu, na design nehledí.

Jenže ono té práce začínalo být - s tím, jak se blížily - a blíží - vánoční svátky - jaksi čím dál víc.
Holt ani malé poštovní depo na okraji města se nevyhne globalizaci, i když jako na hlavní poště na Hlavasu
si tam určitě dveře nepodávají.
Dopisů bylo čím dál víc, účtování složitější a s více chybama a papírů tolik, že jsem v nich div nezačal plavat naznak.
Vedoucí a kolegové samozřejmě úměrně s tím čím dál nerudnější a více nervózní.

K tomu venku začalo značně přituhovat, takže na kafíčko ven se už taky moc chodit nedalo, i kdyby bylo kdy.
Chladné počasí mi samozřejmě nepřidalo ani na mé už tak dost blbé náladě.
Ono na podzim má asi depky dost lidí. Tak jsem tomu ze začátku nevěnoval pozornost a čekal, kdy to přejde.

Nepřešlo. Hřebíček do rakve mýmu stavu pak zatloukl fakt, že se se mnou - tentokrát už nejspíš definitivně
- rozešel můj tehdejší přítel M.P a ještě to zpečetil tím, že se odstěhoval do Prahy, našel si tam práci jako sociální pracovník a začal studovat na Karlovce. On ten náš vztah byl stejně jako na houpačce
a dlouhou dobu jsme byli střídavě partneři a kamarádi, kteří hledali jak každý sám sebe, tak i cestu k sobě navzájem
a dlouho nevěděli, za jaký konec to vzít.
To, jak jsme se poznali a vůbec celý náš příběh nechám na jiný článek, protože to je na delší povídání,
můj point je, že i když jsem věděl, že něco tak labilního, jako je náš vztah, nemá budoucnost
a že mě zdaleka tak nemiluje, jako já jeho (pokud mě vůbec někdy miloval), tak to ve spoustě momentů
vypadalo tak, že se ke mně chce vrátit a v hloubi duše jsem ho měl pořád rád i přes veškeré jeho chyby a lapálie,
kterými jsme si prošli.

Jednoho dne - tuším, že to byl čtvrtek - jsem přišel z práce domů.
Namazal jsem si žitnej chleba s máslem a šunkou, dal kakao.
Ano, před půlnocí, ale kdy jsem měl večeřet, když byl na poště, sapr lot, zrovna takový bengál?

Začal jsem si něco číst nebo sledovat tablet a najednou - to přišlo. Začalo mě děsně bolet, svírat u srdce.
Napřímil jsem se a chtěl se protáhnout, že to rozcvičím, že to je od páteře.
Ono nic. Tak jsem vylil kakao a napil se čisté vody z kohoutku. Několik hrnků. Děsná žízeň.
Cítil jsem nával krve do celýho těla (a co je divný, já ho i viděl - celej jsem zčervenal).

To jsem se už echt vylekal a hlavou mi projelo, co to má sakra jako znamenat.
První, co mě napadlo, bylo samozřejmě, že mám infarkt, tak jsem do sebe urychleně hodil další hrnky vody
a když to nepřestávalo, volal jsem rychlou. Oblík jsem se a hlavou mi projelo, že jestli to bude fakt něco se srdcem,
jestli vůbec zvládnu dojít dolů.

Zvládl. Asi za dvacet minut tam byli. Doktor kroutil hlavou, že infarkt v tak mladým věku je blbost a že jen zneužívám záchranku, načež jsem mu vysvětlil, že jsem byl fakt vystrašenej a že jsem ten poslední, kdo by si volal rychlou
jen tak z plezíru. Na EKGčku a rentgenu našli kulový, tak mi dali něco na snížení tlaku a na psychiku
a poslali mě dom. Ale blbě od žaludku mi bylo furt. Navíc mi ten doktor řekl, že jsem měl zvýšenou hladinu cukru v krvi,
takže prvotní zděšení z ,,infarktu" vystřídalo zděšení, že mám cukrovku a místo normálního života
si budu muset imr vére píchat injekce a žrát okurky s kedlubnama.

Nakonec jsem zjistil, že to byla asi jenom nějaká střevní viróza a teta to má taky.
Jed jsem dlouho jenom rohlíky a banány, sem tam nějakou rýži s kuřetem.

Moje obvoďačka mě poslala ještě na jeden kontrolní rentgen, kde bylo opět všechno cajk, a napsala mi nějaký
lehčí antidepresiva. Řekla mi, že ten vyšší cukr skutečně může být ze stresu.
Kéž by všichni doktoři byli tak zlatí, jako je ona.
A ono skutečně. Dal jsem si párkrát ke snídani chleba s medem. A ono nic.
Dokonce jsem shodil asi pět kilo, BMI mám v normě a na břiše už mi nestraší ta děsivá pneumatika.
Dá se říct, že teď hodně jedu zdravý životní styl a štíhlou linii ;)
Na nervy jsem si dával cibulový zábaly a dokonce jsem se párkrát - byť přesvědčený buddhista - i modlil k Ježíšovi,
obojí mi svým způsobem pomohlo, i když těžko říct, do jaké míry to bylo placebo.

Tomu, co jsem považoval mylně za infarkt, se odborně říká hyperventilace.
Znamená to, že zhluboka a zrychleně dýcháte, tělo si bere víc kyslíku, než potřebuje, a zvýší se vám tep.
Je to nepříjemný, ale na rozdíl od infarktu se na to neumírá.
Řešením je hlavně hodit se do klidu, případně si vzít sáček a dýchat zpět oxid uhličitý, aby krev nebyla překysličená.
A ano, může to být ze stresu. Ostatně to, že jsem měl tlak 160 na 90, jako tehdy u Milosrdných bratří, se mi taky
zrovna běžně nestává. Možná někdy, když utíkám na autobus.

Možná teď ode mě čekáte více informací, témat, jak jste na to byli zvyklí.
Co kariéra, vzdělání, zážitky, zábava. Jak to mám s klukama.
To všechno přijde. AD budu ještě nějaký asi dva měsíce brát, aby se ty moje stavy nevrátily, ale už teď cítím, že jsem
psychicky skoro vpoho. Pomáhaj mi s tím kamarádi. Rodina. Cvičení jógy.

Už nejsem vyklepanej jak ratlík, jako na začátku. Začíná se vracet ten usměvavej Honza Duha, co má plnou hlavu nápadů, má rád svý kámoše, rád tvoří a poznává nový věci, kouká po frajerech a má střelenej smysl pro humor.
A témata na další články se mi právě rodí v hlavě, tak dočkejte času, jako husa klasu, články přijdou!

Fakt sorry za tak dlouhou odmlku a doufám, že mi aspoň část z Vás zůstala věrná, mí drazí čtenáři!
Když jsem dnes mrknul na návštěvnost a viděl se tam skvět nulu, trochu jsem se zhrozil :)

Zdraví Vás Váš

Honza Duha