Poslušně hlásím, že jsem opět zde!

6. listopadu 2017 v 0:28 | Jan Duha

Ano! Opět zdravím, vážení a milí čtenáři.

A tak trochu se taky omlouvám. Asi si říkáte, proč píšu po tak dlouhé době
a proč poslední mnou vydaný článek má srpnové datum.
Určitě se vám už po mně stýskalo, možná jste i uronili slzu, pokud ano, jste fakt hodní.

Dostal jsem už i dotaz, kde jsem tak dlouho byl. Inu, bylo to se mnou složité.

Rozhodně se nedá říct, že bych toho od září do listopadu zažil málo, měl náhlé myšlenkové okno
nebo stručně řečeno nebylo o čem psát. Jenže ona - ve zkratce - nebyla nálada.

Začátkem září, po odeslání X životopisů na X různých míst, jsem konečně získal regulérní práci
- začal jsem makat na poště na kraji města, účtovat doručovatele a evidovat dopisy.
Nijak extra složitá práce. Ve zkratce se vždycky jen zadalo do PC, co se mělo, vyjely papíry, jaké měly,
pokecalo s doručovatelem, jestli je všechno cajk, případně donesly dopisy na podatelnu.

Na začátku září nebyl ani nějak zvlášť velký frmol a když se zadařilo a dlouho nejel žádný pán na holení
(pardon, chci říct adept na účtování) a zároveň bylo venku ještě teplo, dalo se i zajít s kolegyněma
poklábosit ven a popít kafe z automatu. Irská káva z automatu a pokec v pauze se tak stal svého druhu mým relaxačním rituálem a i když irská káva z automatu nevypadá zdaleka tak stylově, jako ta servírovaná pěkně ve skleničce se šlehačkovým topem, zahřeje stejně, a když chce člověk nakopnout k pracovnímu výkonu, na design nehledí.

Jenže ono té práce začínalo být - s tím, jak se blížily - a blíží - vánoční svátky - jaksi čím dál víc.
Holt ani malé poštovní depo na okraji města se nevyhne globalizaci, i když jako na hlavní poště na Hlavasu
si tam určitě dveře nepodávají.
Dopisů bylo čím dál víc, účtování složitější a s více chybama a papírů tolik, že jsem v nich div nezačal plavat naznak.
Vedoucí a kolegové samozřejmě úměrně s tím čím dál nerudnější a více nervózní.

K tomu venku začalo značně přituhovat, takže na kafíčko ven se už taky moc chodit nedalo, i kdyby bylo kdy.
Chladné počasí mi samozřejmě nepřidalo ani na mé už tak dost blbé náladě.
Ono na podzim má asi depky dost lidí. Tak jsem tomu ze začátku nevěnoval pozornost a čekal, kdy to přejde.

Nepřešlo. Hřebíček do rakve mýmu stavu pak zatloukl fakt, že se se mnou - tentokrát už nejspíš definitivně
- rozešel můj tehdejší přítel M.P a ještě to zpečetil tím, že se odstěhoval do Prahy, našel si tam práci jako sociální pracovník a začal studovat na Karlovce. On ten náš vztah byl stejně jako na houpačce
a dlouhou dobu jsme byli střídavě partneři a kamarádi, kteří hledali jak každý sám sebe, tak i cestu k sobě navzájem
a dlouho nevěděli, za jaký konec to vzít.
To, jak jsme se poznali a vůbec celý náš příběh nechám na jiný článek, protože to je na delší povídání,
můj point je, že i když jsem věděl, že něco tak labilního, jako je náš vztah, nemá budoucnost
a že mě zdaleka tak nemiluje, jako já jeho (pokud mě vůbec někdy miloval), tak to ve spoustě momentů
vypadalo tak, že se ke mně chce vrátit a v hloubi duše jsem ho měl pořád rád i přes veškeré jeho chyby a lapálie,
kterými jsme si prošli.

Jednoho dne - tuším, že to byl čtvrtek - jsem přišel z práce domů.
Namazal jsem si žitnej chleba s máslem a šunkou, dal kakao.
Ano, před půlnocí, ale kdy jsem měl večeřet, když byl na poště, sapr lot, zrovna takový bengál?

Začal jsem si něco číst nebo sledovat tablet a najednou - to přišlo. Začalo mě děsně bolet, svírat u srdce.
Napřímil jsem se a chtěl se protáhnout, že to rozcvičím, že to je od páteře.
Ono nic. Tak jsem vylil kakao a napil se čisté vody z kohoutku. Několik hrnků. Děsná žízeň.
Cítil jsem nával krve do celýho těla (a co je divný, já ho i viděl - celej jsem zčervenal).

To jsem se už echt vylekal a hlavou mi projelo, co to má sakra jako znamenat.
První, co mě napadlo, bylo samozřejmě, že mám infarkt, tak jsem do sebe urychleně hodil další hrnky vody
a když to nepřestávalo, volal jsem rychlou. Oblík jsem se a hlavou mi projelo, že jestli to bude fakt něco se srdcem,
jestli vůbec zvládnu dojít dolů.

Zvládl. Asi za dvacet minut tam byli. Doktor kroutil hlavou, že infarkt v tak mladým věku je blbost a že jen zneužívám záchranku, načež jsem mu vysvětlil, že jsem byl fakt vystrašenej a že jsem ten poslední, kdo by si volal rychlou
jen tak z plezíru. Na EKGčku a rentgenu našli kulový, tak mi dali něco na snížení tlaku a na psychiku
a poslali mě dom. Ale blbě od žaludku mi bylo furt. Navíc mi ten doktor řekl, že jsem měl zvýšenou hladinu cukru v krvi,
takže prvotní zděšení z ,,infarktu" vystřídalo zděšení, že mám cukrovku a místo normálního života
si budu muset imr vére píchat injekce a žrát okurky s kedlubnama.

Nakonec jsem zjistil, že to byla asi jenom nějaká střevní viróza a teta to má taky.
Jed jsem dlouho jenom rohlíky a banány, sem tam nějakou rýži s kuřetem.

Moje obvoďačka mě poslala ještě na jeden kontrolní rentgen, kde bylo opět všechno cajk, a napsala mi nějaký
lehčí antidepresiva. Řekla mi, že ten vyšší cukr skutečně může být ze stresu.
Kéž by všichni doktoři byli tak zlatí, jako je ona.
A ono skutečně. Dal jsem si párkrát ke snídani chleba s medem. A ono nic.
Dokonce jsem shodil asi pět kilo, BMI mám v normě a na břiše už mi nestraší ta děsivá pneumatika.
Dá se říct, že teď hodně jedu zdravý životní styl a štíhlou linii ;)
Na nervy jsem si dával cibulový zábaly a dokonce jsem se párkrát - byť přesvědčený buddhista - i modlil k Ježíšovi,
obojí mi svým způsobem pomohlo, i když těžko říct, do jaké míry to bylo placebo.

Tomu, co jsem považoval mylně za infarkt, se odborně říká hyperventilace.
Znamená to, že zhluboka a zrychleně dýcháte, tělo si bere víc kyslíku, než potřebuje, a zvýší se vám tep.
Je to nepříjemný, ale na rozdíl od infarktu se na to neumírá.
Řešením je hlavně hodit se do klidu, případně si vzít sáček a dýchat zpět oxid uhličitý, aby krev nebyla překysličená.
A ano, může to být ze stresu. Ostatně to, že jsem měl tlak 160 na 90, jako tehdy u Milosrdných bratří, se mi taky
zrovna běžně nestává. Možná někdy, když utíkám na autobus.

Možná teď ode mě čekáte více informací, témat, jak jste na to byli zvyklí.
Co kariéra, vzdělání, zážitky, zábava. Jak to mám s klukama.
To všechno přijde. AD budu ještě nějaký asi dva měsíce brát, aby se ty moje stavy nevrátily, ale už teď cítím, že jsem
psychicky skoro vpoho. Pomáhaj mi s tím kamarádi. Rodina. Cvičení jógy.

Už nejsem vyklepanej jak ratlík, jako na začátku. Začíná se vracet ten usměvavej Honza Duha, co má plnou hlavu nápadů, má rád svý kámoše, rád tvoří a poznává nový věci, kouká po frajerech a má střelenej smysl pro humor.
A témata na další články se mi právě rodí v hlavě, tak dočkejte času, jako husa klasu, články přijdou!

Fakt sorry za tak dlouhou odmlku a doufám, že mi aspoň část z Vás zůstala věrná, mí drazí čtenáři!
Když jsem dnes mrknul na návštěvnost a viděl se tam skvět nulu, trochu jsem se zhrozil :)

Zdraví Vás Váš

Honza Duha
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | E-mail | Web | 6. listopadu 2017 v 1:04 | Reagovat

Hodně zajímavé

2 Jan Duha Jan Duha | Web | 6. listopadu 2017 v 8:55 | Reagovat

Díky :)

3 Lukas Lukas | Web | 6. listopadu 2017 v 18:03 | Reagovat

Zdravím,

přiznávám se, že se mi tvůj článek četl takzvaně jedním dechem. Zaujala mne hlavně ta část s přivolanou rychlou pomocí (to byl takový řekněme až thriller). Jinak s tou statistikou bych se na tvém místě nijak neděsil, myslím, že v poslední době statistiky na Blog.cz jaksi nefungují).

S pozdravem, Lukas

4 Jan Duha Jan Duha | Web | 6. listopadu 2017 v 20:47 | Reagovat

Jo, taky jsem se v tom momentě cítil jako v nějakém thrilleru. Nebo možná spíš dramatu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama