Leden 2018

Hra o trůny

23. ledna 2018 v 0:28 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro Hra o trůny
Uznávám, že název je trošku clickbait. Trošku hodně.
Článek samotný bude o něčem mnohem méně epickém, než je zmíněný seriál
(ze kterého jsem ani přes četná doporučení svého ex a řady jiných lidí zatím neviděl ani epizodu).

Tématem budou prezidentské volby.

Ano, zase ta politika.

Naši zemi čeká další magická osmička v letopočtu a s ní řada výročí.

100 let od vzniku Československa.
25 let od rozdělení federace.
200 let od založení Národního muzea v Praze.

A též historicky druhá přímá volba hlavy státu.

Koho jsem volil já v prvním kole?

Inu, jako při všech volbách to šlo vylučovací metodou.

Kdo čte můj blog už delší dobu, tomu je jasné, že jako první vypadl Zeman,
pro nové návštěvníky je tu článek "Proč Zeman není můj prezident?"

Dále Hannig. Na jeho akcích běžně vystupuje antisemita Adam Bartoš, čímž se pro mne tento člověk zařadil
do množiny nácků, a tím zároveň i nevolitelných individuí.

Hynek coby zástupce zbrojařské lobby pro mne jako zapřisáhlého pacifistu nepřipadá v úvahu.

Kulhánek zase coby zástupce automobilového průmyslu pobouřil moji eko stránku.

Topolánek je samá kauza, prořízlá huba, kamarád kriminálník Dalík a striptýz s mafiány mezi Makarónama.
Byla by to jen pravicová verze Zemana.

Logicky tedy zbyl Michal Horáček, Marek Hilšer, Pavel Fischer a Jiří Drahoš.

Pavel Fischer by dle svých slov nejmenoval gaye do úřadu vlády, a logicky nemůžu volit někoho, kdo mě bere
jako občana druhé kategorie, byť je jako diplomat schopen to zabalit do vzletných slov.
Prezident v převážně ateistickém státě by neměl být jen pro konzervativní katolíky.
Měl by být pro všechny občany.

Horáček jako sázkař má fajn drive, jenže tak trochu přebujelé ego.
Přijde mi, jako by spíš dělal show, než kandidoval na Hrad.
K profesi umělce i sázkaře to asi trochu patří.
Prezident by navíc podle mě měl být spíš diplomatický, držet se v ústraní, tmelit společnost,
a ne budit takovéhle kontroverze.
Spousta voličů Zemana si ho jako umělce spojila s pražskou kavárnou a i proto se mu zřejmě
moc dobře nedařilo.

V prvním kole jsem tedy váhal mezi Markem Hilšerem a Jiřím Drahošem.
Nakonec jsem se rozhodl pro Marka. Už proto, že jsem mu i pomáhal s kampaní, a tak mi přišlo fér ho i volit,
byť mi už tehdy připadalo pravděpodobnější, že do druhého kola má více šancí se dostat pan profesor Drahoš.

Ale Marek je mladý. Hezký. Má jisté kouzlo. Jako nejmladší z kandidátů by měl chuť měnit věci. Je vzdělaný, je doktor,
takže musí rozumět lidem a jejich starostem. A vzešel z aktivistické sféry, takže má kontakt i s občanskou společností.
Pro pana profesora Drahoše zase hrají životní zkušenosti. Je to vědec, nikoliv umělec, takže nebude tolika
"Zemanovcům" ležet v žaludku jako "pražská kavárna".

Pochází z malého města, takže bude stmelovat Prahu a regiony.
S uměním je přecejen též spjat, neboť zpívá ve sboru a má jemný, inteligentní smysl pro humor,
který po tom Milošově ala "slon v porcelánu" bude na hradě působit jako svěží vítr.

S radostí pana Drahoše podpořím ve druhém kole voleb.
Markovi pak blahopřeju ke krásným devíti procentům, kdyby měl stranu, tak už je v parlamentu
a kdoví, třeba se uplatní v nějaké neziskovce, nebo na ministerstvu zdravotnictví.
Nelituji, že jsem ho volil - byť se nedostal do druhého kola, alespoň se dostal do povědomí lidí
a každý politik někde začíná. Jak říkali naši předkové - učený z nebe nespadl.

Pan profesor bude určitě slušný prezident. Vzdělaný. Chápající.
A hlavně přinese na Hrad opět nový pohled na svět - ten vědecký.
Prezidenta umělce jsme už měli v panu Havlovi, tak proč teď nemít prezidenta vědce?

Havel mluvil o pravdě a lásce, ale podle mě reprezentoval hlavně tu lásku. Ideály, srdce, obětavost, umění.
Umění, které se dává ze sebe, srdce, které se vylévá za ostatní.

Pan Drahoš jako vědec je méně idealista a více pragmatik. Více ho zajímá ona pravda.
Ale možná právě takoví jsou potřeba v dnešní době. Údělem vědy je právě hledat pravdu, zkoumat, jak věci jsou.
A to po prezidentu prokazatelném lháři potřebujeme jako sůl.

Jediné, co se odpůrcům na pana Drahoše podařilo vyštrachat - je působení pana Kleindiensta, zapleteného do kauzy Rath, v jeho týmu. Ale ruku na srdce - musí to, že je někdo v nějaké dozorčí radě, nutně znamenat, že ví o všem,
co se v té firmě šustne?
Já taky pracuju v korporátu a o tom, co dělá manažer, nemám šajna.

Nezbývá, než - snad trochu patačicky - popřát panu Drahošovi spolu s Hujerem: "Pane profesore, už je čas!"

Ano, je. Naše země to potřebuje.

Pro tetu...

17. ledna 2018 v 10:35 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro RIP

Jak už jsem v předchozím článku náznakem zmínil, nedávno opustila tento život
má milovaná teta E., tátova sestra. V požehnaných osmdesáti a třech letech nás opustila.
Nepřipravené. Já ji viděl naposled na Mikuláše. Rodiče na Silvestra.
V neděli jsem popíjel svou každodenní kávu s mlékem, když jsem slyšel telefon od bratránka.
Neozývala se na zprávy. Našli ji, chudinku, bezvládně ležet v koupelně.
Zcela nehybnou, v chvíli, kdy bylo i pro lékaře už pozdě cokoli dělat.
Dříve tak plnou života.

Pohřeb měla minulý pátek, opustila nás v sobotu před čtrnácti dny.
Náhlé selhání srdíčka.

Rozloučení proběhlo v jednom nejmenovaném líšeňském kostele, neboť teta byla s rodnou Líšní spojena celý svůj dlouhý
a požehnaný život. Žila zde až do svých pozdních let, kdy se přestěhovala do domu pro seniory v nedalekém
Podolí, neb starat se o velký byt bylo už nad její skromné síly.

Teta si přála být zpopelněna. Po krásném obřadu plném vzletných slov a shrnutí tetina života
ze strany pana faráře, jsme se přesunuli na kar do nedalekého penzionu.

Vzpomínali jsme na tetu, skromně hodovali. Představovali jsme se jeden po druhém navzájem,
byly zde totiž dvě větve rodiny, které neměly moc šancí se dříve setkat.
Každý řekl něco o sobě, kdože je, v jakém vztahu byl s tetou a kde pracuje.

Po přípitku a proslovech začal skromný hod, bratránek vytáhl papír s genealogií našeho rodu
s přesahem hluboko do minulosti, kam každý příchozí mohl doplnit svoji maličkost,
dále pak odhalil tablo fotek s tetou jak samotnou, tak na nejrůznějších rodinných setkáních.
Veselou, s úsměvem na tváři. Taková ona vždycky byla. Nechtěla by, abychom za ni dlouho truchlili.

Po karu jsme si všichni slíbili, že se jako širší rodina určitě někdy zase sejdeme, pokud možno při nějaké
veselejší příležitosti.
A já jsem vzpomínal na všechny ty chvíle, které jsme s tetou prožili.

Na to, jak mě jako malého chodila domů hlídat a často pak vezla k sobě do Líšně.

Jak jsme se společně smáli, když jsme hráli město - jméno - věc, nebo Člověče nezlob se,
a padaly nám samé šestky.

Na její úžasné lívance a bílou kávu, které mi nikdy nezapomněla udělat.

Jak jsme si povídali o všem, co nás napadlo, nebo nám přišlo zajímavé.

Jak mi v dětském věku četla pohádky Boženy Němcové a během dospívání
darovala postupně celé Foglarovo dílo včetně obou dílů knihy Život v poklusu
a způsobila tak, že Foglara dodnes zbožňuji jako někoho, kdo provázel moje náctiletá léta,
minimálně do doby, než jsem objevil sci-fi a fantasy.

Jak jsme pozorovali rehky a stavěli pro ně krmítko, když byla krajina zasněžená.

Jak mi vyprávěla o svých sousedech, nebo o příbuzném, který byl totálně nasazen v Německu za války
a psal domů dopisy o tom, jak žije.

Jak jsme se společně učili morseovku a psali si dopisy, které jsme nechávali za plotem
oddělujícím naše chalupy...

I na to, jak jsem jí loni v létě daroval přívěsek na klíče v podobě duhového srdíčka, který jsem objednal
v queer shopu a který se jí moc líbil.
Kdoví, kde je teď onomu hřejivému srdíčku konec.

Vzpomínám i na spoustu dalších krásných momentů, které jsem s ní strávil.

I na to, jak jsem ji navštěvoval v jejím skromném bytečku v podolí a jak jsme pozorovali jeho malebné uličky.

Zastavilo se srdíčko mojí tety. Úžasné bytosti, která milovala lidi, a jako učitelka obzvláště děti.
Bytosti, v jejíž přítomnosti jsem cítil zvláštní klid a naplnění, jaké jsem necítil a necítím dodnes nikde jinde,
dokonce ani při meditaci mezi buddhisty. Bytosti, z níž zkrátka něco vyzařovalo. Láska a pokoj.
Bytosti, která tolik dávala druhým, že na ni samotnou často nezbylo.

Moje milovaná teto. Zroď se na nějakém lepším místě, kde se znovu setkáme.

Ty si to zasloužíš.

Novoroční bilancování

12. ledna 2018 v 12:11 | Jan Duha

Opět jsem po dlouhé době zde. A jako asi většina z vás, čtenářů, nyní bilancuji, jaký byl právě prošlý rok 2017.

Byl dobrý, špatný? Co jsem v něm získal? O co přišel? Co nového zažil?
O to vše bych se s vámi rád nyní podělil.
Já vím, trochu pozdě. Jak na nový článek až po třech měsících, tak i na bilancování - jedenáct dní po Novém roce.
Jenže událostí posledních dní bylo tolik a v tak hektickém sledu, že má psychika ani tělo
nebyly s to nějaký článek z těch všech střípků poskládat dohromady a najít dostatek sil sednout si před
obrazovku počítače a přimět se k jejich sepsání.

Jaký tedy byl rok 2017 z pohledu Jana Duhy?

LEDEN

To jsem ještě blahé paměti studoval sinologii na Masarykově univerzitě.
Zápolil jsem se zkouškami a do toho se snažil mermo mocí najít nějakou brigádu.
Následkem toho mne vypekla firma Mediaservis, se kterou jsem málem - naštěstí jen málem - podepsal smlouvu.
Na knize tváří inzerovali, že chtějí pomoct s roznosem letáků, navíc uváděli částku 2000 korun za jeden roznos,
což znělo velice jednoduše a až podezřele lákavě.

Při obdržení smlouvy bylo vše jinak. Z 2000 korun bylo najednou 200, letáků dohromady asi 60 kilo a čas na roznos dva dny. Máte-li rádi své zdraví, firmu Mediaservis bojkotujte a jděte raději roznášet letáky pro Českou poštu.

ÚNOR

Dozvěděl jsem se, že jsem žel neudělal zkoušku z klasické čínštiny, a že dostanu nejspíš padáka ze školy.
Následovalo sepisování žádostí děkanovi, lamentování nad kafem se spolužačkama a spřádání krizových scénářů.

BŘEZEN

Děkan mě s žádostí poslal slušně někam, načež přišla žádost rektorovi, doplněná o zprávu od doktorky,
že jsem měl ve zkouškovém chřipku (což jsem vskutku měl - o Vánocích i několik týdnů poté jsme byli
doma všichni natolik marod, že dárky nerozbaloval ten nejmladší, tedy já, jak velí tradice - ale ten s nejnižší teplotou, tedy mamka).


DUBEN

Su na pracáku a stále po všech čertech sháním nějakou práci.
M.P., se kterým jsem měl už tehdy kolísavý vztah, neustále oscilující mezi partnerstvím a kamarádstvím,
mě pozval o Velikonočním pátku na oběd ke svému otci, čímž mi dal naději, že se ke mně opět vrátí
a bude mezi námi panovat stabilní, pevný, láskyplný vztah. Nestalo se tak, nicméně na obědě, který sestával z filé se sýrem, vína koly, čaje a něčeho sladkého k zakousnutí, jsem si velmi pochutnal. Zajímavé je, že otec M.P.
je gay a žije z partnerem (který pochází z Ukrajiny, následkem čehož jsem jako dárek vyfasoval ukrajinskou vodku),
zatímco M.P. dle vlastních slov je spíš na holky, takže vlastně otec je teplejší, než jeho syn, což se taky nevidí moc často :D

KVĚTEN

Po dvou měsících, až děkan vytáhl onu žádost ze svého šuplíku někdy u ranního kafe, ji předal rektorovi,
který ji beztak zamítl s tím, že pokud jsem byl nemocný, měl jsem se z výuky řádně omluvit. That´s life.

ČERVEN

Své čtvrtstoletní narozky jsem stylově oslavil v čínské restauraci u rodičů kamaráda ze Šanghaje,
který bydlí nad námi a kromě toho jsme spolu studovali na gymplu.
Přišla spolužačka ze sinologie B., soused D.S., kterému občas pomáhám s natáčením filmů, M.P. (přítel pomlčka kamarád), kamarádka A. z queer srazů, a kamarád G., který studuje kulturní geografii a zabývá se studiem náboženství.
S G. mě seznámila jiná spolužačka ze sinologie, K.J., která mu dala echo, že se zabývám buddhismem,
on mě na základě toho zahrnul do svého výzkumu a od té doby se spolu přátelíme a občas zajdem na něco tekutého.

Na narozkách se podával dort, který vybírala mamka, a pekingská kachna v režii paní a pana Z.
Poté jsem byl doprovodit M.P. na zastávku, a on, jako by mi chtěl dát speciální dárek, byl opět velmi přítulný.
Ani neprotestoval, když jsem ho chytil kolem ramen, byť jinak na veřejné projevy lásky moc není.
Pak jsme se šli ještě s A. projít kolem Svratky, načež ona zaplula do uliček svého domovského Komárova a já se vrátil
se zbytkem dortu domů.

ČERVENEC

V červenci jsem si užil krásné chvíle s M.P. a A., párkrát jsme zašli do Áčka na pizzu nebo zmrzlinu.
Znovu jsem byl tak na týden u bratránka na výpomoc v lese a kromě toho jsem jen lelkoval s rodičema
na chalupě u bazénu.

SRPEN

Moje první Prague Pride. Oproti Vídni možná trochu komornější a s více - zato ovšem směšnějšími - skupinkami odpůrců.
Ty nejagresivnější nakonec sbalili policajti, zatímco my s A., její kamarádkou K. a ještě jedním z queer kamarádů J.
jsme si akci skvěle užili. Na Letné jsme pak potkali ještě kamarádku T., která přišla mrknout na nějakou americkou queer raperku a pak valila ještě někam na party. A. již znavená zamířila domů, zatímco já jsem se vydal
mrknout na Kliniku, kde měla být nějaká alternativní akce s queer tematikou.
Až se mi podařilo Kliniku najít, akce sice už skončila, nicméně tamní lidi mi přišli poměrně fajn,
byť i na můj pirátský vkus až moc radikální. Kdyby si tam trochu víc uklidili a víc se snažili pochopit
své názorové oponenty, například Urzu z Paralelní polis, a volili při prezentaci svých postojů více diskuzní
a méně hádavý tón, nemám problém se s řadou z nich skamarádit a rozhodně mi Klinika připadá jako zajímavý sociální projekt.
Dal jsem si tam křupky a malinovku za dobrovolný příspěvek, zhlédl zahradu, alternativní knihovnu, kuchyňku i filmařské plátno, pokecal s relativně fajn lidma (přičemž jsem letmo pokukoval po asi dvou klucích, kteří se mi líbili)
a následně se odebral na vlak, kde už čekal J. i s dvěma ukázkami lahvových piv, které si odnesl z nedaleké pivnice.
Je to odborník na pivo, o kterém dokáže hovořit celé hodiny, díky čemuž nám cesta vlakem zpět rychleji ubíhala.
Zpříjemňoval ji nám i fakt, že se k naší diskuzi posléze přidal ještě jeden účastník Pride, který ale řídil, a tak si
s námi nepřihnul.

V srpnu jsem samozřejmě i nadále hledal práci, dokonce jsem kvůli tomu odřekl jednu týdenní poznávací sportovně-kulturní akci, kterou pořádal Skautský institut a kam měl jet jeden hezounek, se kterým jsem se právě skrz jinou
diskuzní akci tohoto institutu seznámil. Nakonec jsem se stejně dozvěděl, že je hetero, takže no stress.

ZÁŘÍ

Konečně mi vyšla práce, a to na poště. Zbytek příběhu už znáte z článku "Poslušně hlásím, že jsem opět zde".

ŘÍJEN

Ten se nesl v podobném duchu, jako září. M.P. mi dal kopačky už definitivně, a odstěhoval se do Prahy,
kde studuje Mgr. obor toho samého, co už studoval v Brně. Z pošty mě vyhodili a já se začal poohlížet jinde.
Na pracáku jsem vyfasoval pěkného úředníka jménem Jaroslav.

LISTOPAD

Začal jsem makat v Žabinách, v callcentru pro O2.
Ze začátku mi to přišlo jako ucházející práce. Při náslechu mi životní příběhy volajících přišly zajímavé,
chtěl jsem si zlepšit komunikaci, kolektiv se zdál fajn a O2 jako operátora využívám a mám celkem rád.
Postupně se ze zvědavosti stala skepse a pocit křečka, který neustále běhá v kole a nestíhá výkon,
člověka, který chce dělat něco kreativního, a místo toho ho drtí mechanický každodennismus, nedávající prostor
pořádnému oddechu. Po pár týdnech jsem začal být alergický už na samotné slovo telefon.

PROSINEC

Začal jsem opět víc chodit na queer srazy. Zaujal mne tam jeden kluk jménem F.H.
Štíhlý, hnědovlásek a taky brejlovec, jako já. A stejně, jako M.H. i on studuje IT.
Fajn kluk, se kterým se dobře povídá, pokud se mu ovšem chce - ono ruku na srdce, ajťáci většinou nebývají moc extroverti a spíš než s lidmi si rozumí s počítači. Z původních pětadvaceti přátel mu na ksichtoknize zbylo 22
a mezi těmi, kteří letěli, jsem byl i já. Doufám, že ten můj studentský film nebyl tak hrozný, že se stal důvodem
k mému deletování.

Líbí se mi i jistý F.D., kterého zná M.P. ze studií, ale ten žije až v Olomouci a v Brně se objevuje velmi sporadicky, pokud vůbec. Ona práva zabírají asi hodně času.
Potom se mi z QMU líbil ještě jeden kluk, nějaký M.D. Je takzvaně gender fluid, tedy střídavě se cítí jako kluk
a jako holka. Dokonce má na FB jak mužský, tak ženský profil, přičemž ten ženský nese japonské jméno, neb M.D. je hodně inspirován japonskou kulturou.
Je to takový hromotluk s culíkem, ale vnitřně velmi všestranně zaměřený.
Určitě bychom si rozuměli pokud jde o zájem o LARPy, asijskou kulturu a historii.
Kdysi mi pod svým ženským alter egem psal, že mě má rád, potom jsme chtěli společně zajít na suši do Taiwan Bento,
ale vždycky z toho nakonec sešlo, neboť mu do toho něco vlezlo.
Nebo se na něco alespoň vymluvil, nevím, jak moc věřit jeho pravdomluvnosti, protože více se napít mu občas
rovněž nedělá problém.

Vánoce jsme strávili tradičně v rodinným kruhu, byť ze ségřiny rodiny přijel jenom synovec,
protože ségra má dost starostí se stěhováním se do osady Vacov, kde chce její přítel rozjet podnikání.
Píšu osady, neboť nazvat Vacov vesnicí by byla velká nadsázka.
Se synovcem jsem se viděl chvilku těsně po práci, neboť zhruba po hoďce musel odjet k tátovi číslo dvě
(toto je tak složitý příběh, že vám to vyprávět snad ani nebudu, nebo si to minimálně nechám na později).
Nutno podotknout, že synovci je sice deset let, ale rozum má tak na dvanáct.

Silvestr se u mě nesl v kamarádském duchu. Zatímco rodiče odjeli na chalupu do Habrovan,
aby se následně se sousedy sešli v sousedních Olšanech v hospodě, já jsem narychlo připravil jednohubky
z rohlíků, másla a hermelínu,
vytáhl z ledničky červené víno Shiraz, které mi dali v práci jako vánoční dárek a byl jsem na něj velmi zvědavý,
dal na stůl zbytek perníků od Vánoc a štrůdl - a silvestrovská tabule byla připravená.

Pak jsme se s A. sešli před Utopií, já si dal kofolu,
humus a poté kávu se zmrzlinou, nebudu přece žádnej troškař, když už je ten Silvestr.
A. si dala nějaký zelený čaj. Poté dorazil M.P., který, jak je pro něj zvykem, si dal pivo.
Dal se teď dohromady s nějakou holkou jménem L., kterou potkal na studiích v Praze.
Přál jsem jim to. Byť mi nepřišli jako ideální pár, ani M.P.ovy city ke mně ještě úplně nevychladly
a oni oba dva jsou dost silné osobnosti, které se mohou v lecčems doplňovat.
Neměl jsem důvod žárlit. Oba s M.P. k sobě sice ještě něco cítíme, ale jsou to spíš takové nejisté zbytky
předchozího citu, smíchané s hlubokým foglarovským kamarádstvím, než ona vášnivá láska,
která mezi námi tak dlouho byla předtím.
Asi po hodině se na nás ještě přišel podívat D.Č, blonďatý, roztomilý klučík, kterého také všichni známe z queer srazů.
Opravdu mile nás překvapil, neboť nenapsal ani háček o tom, že by chtěl přijít.

Napojeni a nakrmeni jsme se přesunuli ke mně domů. M.P. se odpojil a šel domů, neboť měl brzo ráno povinnosti.
Zbytek skvadry pokračoval ke mně, kde se rovněž konal hodokvas a pokec.
Jednohubky rychle zmizely, ubyl i štrůdl a většina perníčků.
Uvařil jsem čaj. S A. jsme si pak o půlnoci přiťukli vínem. My dva skleničkou, D.Č. ho chtěl nalít do hrnku,
jak starý Viking.
Bylo to dobré vínečko, předčilo má očekávání. Červené, polosladké, s pěkně kulatou chutí.
Dělají to Bulhaři. Mají zřejmě pro víno dobré podmínky.
S pomocí D.Č jsme otevřeli flašku, neb já jsem v tomto neumětel a mohlo se slavit a jen pozorovat z okna,
jak na Svoboďáku bouchá, co může.

Nu, tohle byl můj rok 2017. Jaký byl ten Váš, milí čtenáři? A jaký bude ten příští?
I za těch jedenáct dní po novém roce, co nám neustále vypadával internet, následkem čehož jsem tento článek nemohl vydat dřív, než tento den, se už v roce 2018 stihlo odehrát víc, než dost.
Pro náš národ bývají roky s osmičkou na konci klíčové, skoro magické.
Budeme si vybírat nového prezidenta. Umřela mi moje milovaná teta, která má dnes pohřeb.
Možná i díky tomu jsem šel trochu víc do sebe a už dvakrát v tomto roce opět navštívil buddhistické centrum,
kde jsem předtím nebyl uherský rok, respektive zhruba půl roku.
Mám spoustu plánů v pracovním i osobním životě a snažím se v těchto hektických časech trošku zvolnit tempo,
abych stihnul aspoň většinu z nich realizovat. Poněvadž je ale tento článek už tak příliš dlouhý,
budu se všem těmto záležitostem věnovat v samostatných článcích.

Váš křeček v kole

Honza Duha