Březen 2018

Literatura na rozcestí

18. března 2018 v 22:51 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro psaníLiteratura. Psané slovo. Základ kultury každého národa.

Tříbí jazyk a jeho užití, rozvíjí fantazii a představivost a jako věrný průvodce se táhne s lidstvem odnepaměti.

Kdo mne zná, ví, že jsem dost velký knihomol, který rád jak čte, tak i píše.
Zde na blogu se věnuji úvahám a příběhům za svého života, na serveru poeta.cz
pak publikuji básně a povídky.
V listopadu minulého roku jsem se účastnil i akce National Novel Writing Month,
kterou v mém rodném Brně organizovala jedna nejmenovaná kamarádka, již znám z queer srazů.

Jak to zhruba probíhá?
Parta geeků se zaregistruje na stránku nanowrimo.org pod svými literárními pseudonymy a má-li dost odvahy,
pak třeba i pod skutečnými jmény.
Poté se cca. čtyřikrát do měsíce sejde v čajovně, kde všichni vytáhnou notebooky, něco si objednají
a vzájemně namotivováni postupně píšou své příběhy. Každý sám za sebe.

Nevím, jak to funguje v zahraničí, ale v té naší brněnské verzi nám organizátorka pomáhala různými hinty,
nebo tipy, kam by se mohl náš příběh ubírat, případně co do něj zakomponovat.
Nechyběla třeba rada vložit do příběhu nějaké zvíře, nebo pohled hlavní postavy do zrcadla.

Akce se prý ve světě koná každý listopad a psát můžete na libovolné téma.
Měsíční deal je napsat román o celkem 50 000 slovech (nebo více).
To se sice povedlo jen některým z nás, nicméně toto vysoké číslo alespoň motivuje lidi začít psát,
a když už psát začnou, tak se rozepsat opravdu hodně.
Můj pokus o sci-fi se celkem líbil, byť této mety ani po několika měsících zatím zdaleka nedosáhl.
Poněvadž se jedná o mezinárodní akci, spousta lidí píše v angličtině, nicméně je plus rozvíjet alespoň nějaký jazyk,
byť to není váš mateřský...

Psaní mě baví. Jenže stejně jako dům, i tvůrčí lidé mívají občas okna.
Období, kdy si kladou otázky typu jak psát a o čem vlastně psát?
Často se mi stává, že chci napsat nějaký příběh a po inspiraci je veta, a naopak mi vesmír posílá
přehršel různých nápadů a námětů, když zrovna někam spěchám a nemám čas je zapisovat.
Nebo napíšu první dvě kapitoly nějakého příběhu, na který mám od lidí pozitivní ohlasy,
načež zjistím, že se mi nelíbí, postavy mají příliš ploché charaktery nebo je děj až příliš předvídatelný - celé to smažu a můžu psát nanovo. Má-li to tak většina začínajícíh literátů, není divu, že je spisovatelství tak tvrdý chlebíček.

Má dnes literatura vůbec nějaký jednotný styl, nebo ji spíše potkal podobný osud, jako hudbu, a poté, co si prošla svým barokem i svou impresí se rozpadla do mnoha stylů, lišících se dle sociální situace, národnosti i osobnosti jednotlivých autorů? Je dnes jedna česká literatura, jejíž hlavní proud kdysi reprezentovali Čapek a Foglar, které jsem ve svých telecích letech hltal, nebo je dnes spíše mnoho proudů, spousta různých českých literatur?
Možná jejich pluralita opět jen reflektuje dnešní pluralitní dobu, jako umění vždy zrcadlí dobu, ve které vzniklo.

Co na moderní literatuře nemám rád? Hlavně, když sklouzává k veršotepectví.
Vidím na Poetovi, jak spousta mladých autorů - i mladších, než já - možná v naivitě - píše básně jen tak,
aby se rýmovaly, bez hlubšího důrazu na příběh, na nějakou idée fixe, na nějakou jednotící linku.
Někde se zase člověk s rýmem nesetká vůbec. Je to v podstatě jen próza zarovnaná do řádků pod sebou,
aby vypadala jako báseň. Je-li však jádrem básně verš, kde je pak hranice mezi takovouto neohraničenou básní a prózou?
Je vůbec?

Když napsal dříve například Nezval nějakou báseň, bylo jasné, o čem je.
O Manon Lescaut, o společnosti, o přírodě. Zkrátka o něčem.
U spousty dnešních básní vlastně nemáte ponětí, o čem jsou.
Je to sled slov, který připomíná situaci, kdy sedí pacient na křesle u psychiatra a odříkává první slova a asociace,
které mu zrovna proběhnou hlavou, bez ohledu na to, zda mají nějakou souvislost.
Ztrácím se v tom. Proto se snažím psát jinou poezii, takovou, kde nějaká idée fixe alespoň náznakem je,
ať už je to nějaký příběh, nebo jen můj pocit.

V nějakém plátku jsem kdysi od jednoho básníka četl odpověď na otázku, jestli může být gay dobrým básníkem.
Jednak mne zarazilo, že se na to redaktor vůbec zeptal, jednak odpověď dotyčného.

Řekl něco ve smyslu, že gayové jsou citliví a to básník být nemůže.
Pak nechápu, co je podle něj umění, není-li to právě zhmotňování pocitů a myšlenek autora.
Básně bez citu by byly právě jen tím veršotepectvím, které jsem zmiňoval výše.
Sledem zvuků hodinového stroje, jenž nezná mysl, jen čas a čirý chlad.

Co mě už delší dobu láká, je práce knihovníka. Ano, měl bych k tomu více důvodů.
Bývalý přítel knihovnictví studuje. Ségra v jednom nejmenovaném knihkupectví pracovala.
Miluju čtení i psaní knih a můj dědeček byl knihař.

Je ale ještě jeden důvod. Já zkrátka miluji vůni čerstvého papíru nové, ještě neotevřené knihy.
Je to pro mě jedna z nejúžasnějších vůní na světě, hned po vůni krásného kluka a ranního kafe s mlíkem.
Myslím, že elektrický smog čtečky této vůni nemá šanci konkurovat.

Kdysi mi kamarádka T. vyprávěla o vídeňském klubu Nachtasyl. Prý se tam dodnes scházejí českoslovenští
emigranti a pořádají literární večery. Řekli jsme si, že by bylo možná fajn založit něco jako literární klub,
kde bychom se vzájemně podporovali v tvorbě.
Zatím je to u ledu. Dostali jsme se jen k sepsání provizorního uměleckého manifestu a zasněnému plánování, co dál.
Vynořila se spousta problémů dnešního dne, typu jak to zorganizovat, jaký to bude mít úspěch, co vlastně psát,
kde na to vzít prachy a taky, jestli vydávat samizdatem, nebo přes nějaké vydavatelství.
Navíc chtít po lidech kolem Nachtasylu, aby každý měsíc jezdili na nějaký literární sraz do Brna, by se nemuselo setkat
úplně s úspěchem, byť tolik z ruky Vídeň zase není.

Co se mi hodně líbí, je projekt knihovny Jiřího Mahena, která se rozhodla do městského prostoru instalovat
jakési improvizované dřevěné police, ze kterých si každý může odnést libovolnou knihu, nebo na nich naopak
nechat nějakou, kterou už dočetl a nechce, aby mu na ni doma padal prach.
Takový knižní internet. Každý může uploadnout nebo downloadnout, co je libo.
Jednu knížku s duchovní tematikou jsem si už odtam stihl odnést, tak uvidíme.
Dívám se do budoucnosti s nadějí, že akce jako tato přiměje víc lidí, aby víc četli a víc psali.
Že aspoň načas zvolní a odtrhnou oči od neonů lákajících na všemožné nekonečné nákupy.

Literatura je na rozcestí. Spousta lidí v uspěchané době nemá čas mezi prací a nakupováním psát,
a pokud čte, většinou jen v rychlosti ze čteček, nebo nějakou nenáročnou, například červenou knihovnu.
Nad kvalitou obecně často vítězí rychlost, stručnost, lenost a pohodlnost.

Uvědomme si ale, že buď budeme hodně číst a i sami psát, nebo se o češtině bude za pár desítek či stovek let
dost možná referovat jen v učebnicích historie jako o mrtvém jazyku.
Chtěl bych motivovat více, hlavně mladých, lidí, aby o literaturu pečovali a rozvíjeli ji.
Pojďme do toho. Vlastenectví se neprojevuje nenávistným hulákáním na náměstích,
ale tím, že rozvíjíme to, v čem jsme dobří a co nás vystihuje.

A Čapek s Foglarem taky nespadli z nebe.

Hledání mužství aneb Buddha sem, Buddha tam

8. března 2018 v 0:35 | Jan Duha


Výsledek obrázku pro beefy guy

Upřímně, tenhle článek jsem měl v plánu napsat už delší dobu, ale nedávný zážitek zapůsobil tak trochu
jako katalyzátor jeho sepsání.

Šlo o to, že jsem se, jak už skoro šest let nepravidelně činím - opět vypravil do brněnského centra
Diamantové cesty na meditaci.

To místo je zvláštní a zvláštním způsobem člověka přitahuje.
Žlutá, funkcionalistická, prosklená budova mezi zelenou přírodou.
Kdysi na tom místě prý bylo keltské pohřebiště, ve dvacátém století mateřská školka a nyní je tam
buddhistické centrum.

Nedaleko se dle směrovky nachází kostel sv. Antonína, takže bych se vůbec nedivil, kdyby se u nás cestou
domů zastavil nějaký ten zvědavý křesťan...

Vždy, když do centra přijdu, potkám trochu jinou skladbu lidí a zažiju specifický zážitek.
Někdy jsem nadšen, jindy si říkám, že to ušlo a mám i dny, kdy si říkám "co to zas, u všech všudy, bylo za úlet?"

Podobný pocit jsem měl po zatím poslední přednášce, kterou jsem v centru zažil, a která se týkala
rozdílů mezi velkou a diamantovou cestou.

Většinu času se mi přednáška zdála poměrně inspirativní - učitelé bývají velmi vtipní a nešetří
neotřelým humorem a příběhy z vlastního života, na kterých ilustrují Buddhovo učení.
Občas mi ale přijde - jako i v tomto případě - že tolik ulpívají na společenských stereotypech,
jako by Buddhovo učení o tom, že nemáme na ničem lpět, snad ani nepřijali za své.

Po jinak inspirující a zajímavé přednášce týpek ke konci prohlásil, že když žena tancuje salsu, je to ještě ok,
ale když jí tancuje chlap... a zde se významně odmlčel. Jakoby snad naznačoval, že mít rád tanec znamená nebýt dost chlap. Jakoby před chvílí neříkal, že lidi jsou svobodní a měli by mít možnost si žít, jak chtějí,
pokud tím nikoho neomezují.
Jakoby neříkal sám Buddha, že nemáme lpět na svých ztuhlých představách o světě, ale máme o věcech přemýšlet kriticky a ze všech možných stran.

Připusťme, že nešlo o slova samotná a onen učitel k nám takto napůl v žertu promluvil, jen proto,
aby nás vyvedl z komfortní zóny a naučil naši mysl nebrat si urážky osobně.

Mluvil o tom, že diamantová cesta pracuje s transformací silných zážitků a kdo chodí jen na kurzy vaření,
těžko může mít prožitky tak silné, jako ten, kdo například skáče padákem.
Ale na druhou stranu - proč by nemohl?
Jsou jistě na světě lidi, pro které kurzy vaření představují duševní orgasmus, zatímco skoky padákem
jim přivoďují jen strach a bezmoc.

A pokud je například vaření ženská práce, pak nejspíš Pohlreich není chlap.
Vůbec by mě zajímalo, kdo vlastně rozhodl, jaká práce se bude považovat za mužskou a jaká za ženskou.

Stejně tak, proč je v reklamách tolik nahých žen a tak málo nahých chlapů (snad s výjimkou Mrože).
Není to nelogické, když na světě je více heterosexuálních žen, než mužů - a tyhle ženy by se jistě
radši mrkly na nahého borce, než na ženu?

Může být třeba kluk sexistický vůči jinému klukovi? Sexismus kluka k holce je do značné míry dán onou rozdílností.
Ženy jsou vnímány jako to slabší pohlaví, protože v průměru asi o něco slabší - třeba sportovně - jsou.
Tak mají kluci pocit, že si k nim mohou třeba více dovolit. Nadřazují svoje pohlaví nad jejich.
Když má ale na mě narážky jiný kluk, můžu mu to stejnou měrou vrátit, bo jsme pohlaví stejného.

Proč je vlastně mužská nahota vnímána jako jakási slabost nebo projev gayství, když u nahé holky tomu tak není?
Není právě nahý muž symbolem plodnosti a síly?
Zajímavé je, že na druhou stranu odhalená ženská ňadra veřejnost pohoršují, mužská ne.

Těch otázek je celá řada. Navíc si opravdu myslím, že když už někdo následuje učení, které mu říká, že si má vše kriticky ověřovat, tak držet se za každou cenu nějakých společenských konvencí není zrovna moc dobrej nápad.

Navíc na příkladu Buddhy vidíme, že spíš než extrémy vyhledávat lidem radil se jim vyhýbat
- sám žil nejprve jako princ, posléze jako asketa a nakonec se stejně ustálil někde mezi tím.

Týpek - učitel (říkám týpek, nebyl to nějaký starý vážený mistr, mohlo mu být tak mezi třiceti a čtyřiceti)
dále mluvil o tom, že když něco řekne lama, tak to platí, protože má realizaci, a ví věci "lépe, než my".

Ona je to možná svým způsobem pravda, ale my jsme ti, kdo je s naší myslí 24 hodin denně, nikoliv lama,
a způsob, jakým to bylo podáno, mi dost připomíná diktaturu.
Buddhismus diamantové cesty není žádný kult osobnosti, ale měl by vycházet z učení Buddhy, který říkal,
ať jsme sami sobě světlem a vše si kriticky ověřujeme vlastním rozumem.
Což se nijak netluče s úctou k lamovi a jeho realizaci, ale cvok se z člověka stát taky nemusí.

Píšu tady litanie o buddhismu, který vlastně ani neměl být hlavním tématem článku a zabíhám do témat, která jsem chtěl probírat v jiných článcích, ale co už.

Na přednášce bylo fajn minimálně to, že mě přiměla k zamyšlení, a to nejen nad dharmou, ale hlavně nad tím,
co pro mě osobně znamená být mužem a kde vidím své mužské vzory.

Touto otázkou jsem se začal zabývat v době, kdy jsem zjistil, že mám silnou ženskou stránku.
Hodně si rozumím s holkama, mám rád umění, víc než dřív se zajímám o módní styly a tak dále.
Dokonce jsem se už párkrát přistihl, jak přemýšlím, jaké by to bylo být holka, ať už v tomhle, nebo příštím životě
a jestli náhodou nejsem trans.

Postupem času jsem došel k tomu, že to bylo spíše proto, že jsem měl chuť na spoustu kluků,
co jsou hetero, a být holkou by tedy byla jediná možnost, jak se s nimi intimně sblížit.
Touha být v jejich blízkosti se jen maskovala za touhu být holkou.

Taky jsem pochopil, že se často cítím "jako žena" proto, že jsem ve společnosti
takových těch namachrovaných, převážně hetero týpků, které zajímají ve zkratce jen auta, nahé ženy a chlast,
možná snad ještě fotbal, a vynadat někomu do buzeranta považují nikoliv za urážku, ale za jakýsi běžný folklór.

A když je člověk ve společnosti takovýchto buranů, kteří mu zrcadlí, že chlap má vypadat právě takto,
zacímco on sám je citlivej intoš, tak není divu, že si pak moc chlapsky nepřipadá.
Takže se vlastně necítím ve skutečnosti jako žena, jen se cítím jako žena ve srovnání s těmito sígry.
Nemám potřebu dělat na někoho pořád ramena, nebo říkat kamarádovi "vole", když jsme oba lidi.

Ale i kdybych byl trans, tak bych se stejně rozhodl zůstat v mužském těle.
Už proto, že se mi mé tělo líbí a mužské tělo obecně se mi líbí.
A přece se nebudu dobrovolně stěhovat do těla, které se mi nelíbí.

Opravdu jsem přišel na to, že často míra toho, jak moc mužsky nebo žensky vnímám sám sebe, souvisí s tím,
mezi jakými lidmi se pohybuju. Často to funguje tak, že ta jejich energie ve mně vybudí ten protikladný element.
Takže když jsem mezi holkama, připadám si hodně mužsky, protože ony jsou přirozeně mnohem ženštější.
To samé, když se bavím se zženštilým klukem. Pak mám pocit, že já mám být ten hodně chlapskej,
abych jeho ženskost nějak vyvažoval, zatímco kdybych byl s nějakým drsným týpkem,
budu se zas cítit jako totální žena, protože se podvědomě budu snažit vyvážit jeho chlapství.
Když jsem mezi mačo heteráky, připadám si opět jako jejich totální protipól a tedy totální žena.
Jsem-li s někým queer, cítím se tak nějak přirozeně.

Přišel jsem na to, že stejně, jako je učitel zrcadlem mých vlastních znalostí, jsou i druzí kluci pro mne zrcadlem toho, jak vnímám své vlastní mužství.
Mladším se snažím jít jako zkušenější příkladem a starší jsou zase vzorem pro mě. Jako to bylo v antice.

Hetero kluci hledají v holce protiklad, tajemno. Upevňují vlastní identitu tím, že se vymezují
vůči druhému pólu, který je zároveň přitahuje.
My gayové to máme naopak. Hledáme vlastně někoho, kdo nám částečně ukáže kousek nás samotných.

Co tedy znamená být mužem?

Znamená to být biologicky mužem, mít penis? Pokud existují trans lidé, asi to nebude nejpřesnější definice.

Je víc mužem člověk jen proto, že je na holky? Určite ne. Znám dost kluků z řad naší komunity,
co jsou vysportovaní frajeři, kteří by se růžové nedotkli ani násadou od smetáku.

Je snad mužem ten, kdo je vzteklý buran nebo má sklon dělat permanentně machra?
Ne. Tomu se říká přebujelé ego, nebo frustrace, nikoliv mužnost.

Nemám nějaký vyhraněný typ kluka, ale za projev mužnosti považuju například,
když je kluk lehce vysportovaný. Třeba jezdí na skejtu. Sám na něm rád jezdím, byť v této roční době není moc příležitost. Taky když má třeba vousy. Mladí kluci s vousy mohou působit přestárle, těm zralejším ale nijak nepřekáží.

Možná, že kluci jsou od přírody i trochu hravější, dravější, zvědavější.
Je v nich víc to zvíře, než v holkách. Holky jsou takový sladký, kluci jsou slanější a ostřejší, pálivější.
Víc sportují, zkoumají, provokují. To je na nich rajcovní.

Foglarovky nás učí, že v každém klukovi je trochu Rychlých šípů, ale i trochu Bratrstva Kočičí pracky.
Kluk by měl být trochu džentlmen ale zároveň i trochu rošťák.
Fajn kluk je ten, co vám podrží dveře, ale zároveň nemá problém vás hodit na koupáku do vody
nebo vás plácnout přes zadek. Když má tolik silnou ženskou stránku, že ta hravost vymizí, už to nemá tu jiskru.
To už bych si mohl rovnou najít holku a poškádlit tak svoji skrytou bisexuální stránku :D

Možná ta hravost, dravost, zvědavost, průzkumnictví je to, co bere většina kluků za vzor?
Kdoví. Každopádně jsem rád, že mě uvědomění si vlastní ženské stránky přivedlo
k hledání té mužské, abych uvedl svůj vnitřní vesmír opět do rovnováhy.

Je to nejspíš věčné hledání, ale už cesta znamená rozvoj.
Možná se odpověď na otázku "co vlastně znamená být mužem", dozvím až v okamžiku osvícení.

Mezitím bych si všechny ty věci asi neměl tak brát.
Holt stejně jako student MatFyzu není ještě Einstein, tak ani buddhista není ještě Buddha.

Světy pod povrchem

1. března 2018 v 23:08 | Jan Duha

Tak jsme nedávno měli výročí Proherního února, dne, kdy se komunisté pučem dostali k moci
a na dalších čtyřicet jedna let jsme prohráli naši svobodu.
Puče, který nepřímo ovlivňuje dodnes naše myšlení a dopomohl pokračování hradního a sněmovního absurdního divadla
a pokračování srabu, ve kterém se naše země nachází, pod kuratelou komouše a jeho kamaráda estébáka.

Dlouhých, politických článků už tu bylo dost, tenhle bude kratičký. Spíš taková glosa.
A týkat se bude vlastně až období dlouho po únoru, takzvané normalizace.

Šedivé doby, kdy zde vládl Husák, stály se fronty na banány i na ó en vé, v rádiích zněl ve smyčce Michal David a Helenka Vondráčková a v undergroundu se četl Havel a poslouchali Plastici.

Teda, poslouchali se v jednom ze dvou "kmenů", hlavních skupin, na které se tehdy underground dělil.
Dřívější ročníky možná vzpomenou, a i naši mi o tom vyprávěli, že těmto subkulturám mládeže
se říkalo veksláci a somráci.

Veksláci poslouchali disco, nakupovali v Tuzexu za bony, politiku nevnímali, žili si ve svých mikrosvětech prvních lásek
a levné podpultové televize a bylo jim sice trochu šedě, ale tak nějak fajn.

Somráci byli jiní. Neignorovali politiku. Byli to takoví ti angažovaní rebelové, ti pankáči,
co poslouchali Plastiky, četli Bondyho a hltali slova Martina Jirouse zvaného Magora.

Somráci a veksláci (dnes bychom možná řekli prostě šamponi a pankáči, byť ta analogie úplně přesně neodpovídá),
se tehdy navzájem moc nemuseli.
Veksláci se dívali na somráky jako na lidi bez budoucnosti, kteří neví, co se životem, somráci zase viděli veksláky
jako lidi zhýčkané konzumem, kteří žijou jen pro sebe a neodváží se k protestu.

Možná měly obě skupiny část pravdy, jak už to ve sporech bývá.
Fandové různých žánrů se často moc nemusí dodnes, jen se z toho už nedělá taková politika.
Kdo chce, může být požitkář co má všechno (no, však vy víte, kde), a kdo chce, může být rebel.
Obojí je svým způsobem mezi lidmi cool.

Měli bychom si ovšem dávat pozor, abychom o svobodu nepřišli třeba i z jiných důvodů, než z jakých nás o ni připravil komunismus.
Třeba proto, že kvůli závislosti na digitálních technologiích zapomeneme chodit do přírody, nebo proto,
že kvůli samému hromadění věcí zapomeneme na lidi.

A co vy, drazí čtenáři? Pokud patříte k dřívějším ročníkům, do jakého "kmene" jste za minulých dob patřili?
(Při slově "kmen" si nemůžu nevzpomenout na seriál Kmeny.tv, vysílaný kdysi Českou televizí právě o subkulturách)...