Květen 2018

2018 - rok failů?

30. května 2018 v 16:50 | Jan Duha

Máme konec května a já mohu tak trochu bilancovat, co rok s osmičkou na konci
zatím přinesl do mého života. Co načal, co ukončil a co nestihl změnit.
Spíš než pozitivní věci to zatím byly různé faily, kterými se mi vesmír snažil házet klacky pod nohy,
ačkoliv se svou frustraci snažím skrýt za optimistický úsměv.

1) Tetin odchod

Když vám odejde na druhý břeh někdo blízký, ke komu chováte možná i hlubší vztah, než ke v mnohých momentech
autoritativním rodičům, a jehož laskavost vás tolik inspiruje, samozřejmě vás to zasáhne.

Začaly se mně vracet depky a pocit vyhoření, včetně třesu rukou, bolestí bez zjevné příčiny a dalších chuťovek.
Jakoby mi ze života zmizel jakýsi rodinný safe-space, do kterého můžu uniknout před stresem každodenního života.

2) Nepráce

Další fail je, že stále nemám práci, byť na víkend jsem domluvenej do knihkupectví.
Zní to inspirativně, ale kdoví, jak to dopadne.
Bez práce se cítím neužitečný, jako bych si od světa jen bral a nic nedával zpátky.

3) Samota

Rád bych s někým sdílel své životní radosti i strasti, jenže jaksi stále není s kým.
Vesměs mi píšou většinou staří dědci, kluci, kteří nejsou moje typy
anebo slibotechny, které naslibují hory-doly a pak ani nepřijdou na schůzku.

4) Nekomunikátoři

Ačkoliv mám z lidské psychologie leccos nastudováno, stále mi uniká,
proč se mnou někteří kamarádi z ničeho nic přerušili komunikaci,
ačkoliv si nejsem vědom toho, že bych jim jakkoliv ublížil
a na vysoké jsme spolu měli naprosto bezproblémové vztahy.

5) Buddhisti - nebuddhisti, oblečení - neoblečení

Ten pocit, když dojdete na meditaci do buddhistického centra, kam chodíte roky
(v mém případě šest let) a lidi, kteří se k vám předtím chovali naprosto otevřeně a kamarádsky,
se prohlásí za jakousi samozvanou komisi a řeknou vám, že tam nemáte co dělat, protože máte na různé věci,
včetně politiky, různé názory a protože jste tři měsíce trpěli úzkostma. Načež vás jak malého fagana vyvedou z místnosti.
Ano, to člověku opravdu pomůže zlepšit psychickou kondici, když ho vyhodí z místa, kde je šťastný, a kam si chodí vyčistit hlavu od problémů.
Poslední dobu mám pocit, že z buddhistů diamantové cesty se z původních otevřených a přátelských lidí,
nemajících problém uspořádat grilovačku, párty pro lidi narozený v létě nebo filmový večer,
začíná spíš stávat jakási sekta postavená na uctívání kultu osobnosti fýrera lamy Oleho.
A pokud se tato buddhistická škola nevzpamatuje a bude pokračovat v tomto autoritářském chování
vůči každému, kdo vybočuje z toho, co oni považují za normál, zřejmě začnu meditovat někde jinde.
A to bez ohledu na to, co všechno pěkného jsem s těmi lidmi za ty roky prožil.

A co vy, čtenáři? Byl pro vás prozatím rok 2018 rovněž rokem failů, nebo spíš rokem successů?

Jako - stále ještě - relativní optimista doufám, že zbylá část roku bude na successy
mnohem bohatší!

V hlavě

2. května 2018 v 17:59 | Jan Duha
Výsledek obrázku pro V hlavě
Ano, tenhle článek je už k hodně dávnému tématu týdne, ale až teď jsem se dokopal k tomu ho dopsat.
Nu, článek. Bude to spíš taková krátká glosa, protože na mě zase přišlo tvůrčí okno
a proces zasklívání není vždy úplně snadný.

Téma týdne bylo tehdy ,,Ideální svět". To mi připomnělo film ,,V hlavě", který v květnu 2015 vydal Pixar
a v době začátku psaní tohoto článku byl horkou novinkou.
(mimochodem studio Pixar dodnes miluju a jejich smysl pro práci s animací a dětskou fantazií
mne provázel značnou částí dětství, kdy jsem byl rozkročen někde mezi reálným světem a světem imaginace).

Film pojednává o dívce Riley, která má v havě pět emocí. Radost, Smutek, Strach, Vztek a Nechuť,
které spolu soupeří o své místo na slunci, či spíše v její mysli.
Film plánuju zkouknout, neboť na své vnitřní dítě, smyšlené světy a kamarády se snažím nezapomínat,
byť to může někomu připadat trhlé.
Naopak i je jako jakési jungovské archetypy vnímám jako zrcadlo svého vnitřního prožívání.
Takže to vypadá, že na film kouknu hned po zhlédnutí Thor: Ragnarok.

Podobnou směs myšlenek má nejspíše ve své hlavě každý člověk.
Ostatně i jeden z důvodů, proč jsem svému blogu dal název ,,Myšlenkov", je, že ho vnímám jako jakousi vesnici
či městečko, či dokonce svět, složený z koktejlu mých myšlenek.

Téma týdne nastoluje zajímavou otázku, a to, zda existuje ideální svět.
Myslím, že ne. Člověk i společnost se vyvíjí překonáváním problémů, učí se z jinakostí druhých.
Konflikty mezi lidmi budou existovat v demokracii, totalitě, anarchii i nějakém úplně novém,
nám dosud neznámém systému.
Zkrátka proto, že všichni chceme být šťastní, ale každý z nás si to štěstí představuje trochu jinak.
Proto mi je tak cizí třeba představa křesťanského nebe.
Ve světě, kde by bylo vše dokonalé a nic se neměnilo, by se lidé nekonečně nudili.
Prostě proto, že by se už neměli kam dál vyvíjet.

Jaký by byl život s ideálním klukem? Možná fajn, ale po čase okoukaný, nudný.
Kdo občas neporuší pravidla, nemá možnost si je plně uvědomit a začít přemýšlet o jejich smyslu.
Hodně lidí klade důraz na řád a zákony, je ale dobré si uvědomit, že společenské systémy
se v historii měnily - a dodnes mění - právě proto, že někdo porušil pravidla systémů dřívějších.

Nedívám se na svět jako Platón, ale spíše jako Aristoteles.
Svět pro mě není odrazem ideálu, ale zkrátka reálným světem i s věcma, který třeba nejsou až tak fajn.

Kluk pro mě není odrazem ideálního kluka, ale prostě reálný kluk s veškerým rošťáctvím
a flegmatismem, které ke ,,klukovství" patří.

Jak už jsem dřív psal, kvůli pracovním i osobním těžkostem jsem musel několik měsíců
brát AD.
Ty prášky vás neudělají šťastným. Ony jen způsobí, že se sice nemáte blbě, ale vlastně se nemáte vůbec nijak.
Váš stav by se dal popsat větou typu ,,Aha, já existuju. To je zajímavý."
Nakonec jsem si stejně uvědomil, že žádné prášky za mě nic nevyřeší.
Prášky jsou jen prostředek, ale nakonec je veškerá změna života i okolí v začátku opět v hlavě. V mysli jako takové.

Tak jsem začal víc chodit na procházky, na kafe s přáteli, plavat, více si číst, více psát.
Více cvičit, více relaxovat. Pak už člověk nemá čas považovat každé bodnutí u srdce automaticky za infarkt
nebo bouli na čele za nádor na mozku. Prostě se naučí ty věci nechat plavat.

Pan Jung měl v hodně věcech pravdu. Třeba v tom, že sny a představivost k nám hovoří v obrazech či symbolech,
takzvaných archetypech.

Jako malý, asi devítiletý kluk jsem měl fantasy svět a i imaginárního kamaráda, se kterým jsem si povídal.
Možná mi skutečný svět připadal nudný a reálných kamarádů jsem měl pomálu.
Jako dospělí se tomu už často smějeme, ale přesto neviditelné světy a kamarády mnozí z nás mají dále
- sci-fi a fantasy je velmi populární, stejně, jako náboženská víra.

A i když smyšlený svět reálně neexistuje, v nějaké formě přesto existuje.
Vymyslím-li něco, existuje to v mých myšlenkách, tedy minimálně existuje elektrochemický impulz v mém mozku,
který onu myšlenku obsahuje. Chceme-li tedy být vědecky poctiví a ptáme se, zda existují smyšlené světy a bytosti,
pak i jako ti nejzarytější materialisté musíme uznat - ano i ne.
Jako samostatné entity pravděpodobně ne, jako energetické impulzy v našem mozku ano.

Jak už jsem napsal, pan Jung měl v hodně věcech pravdu.
Kdysi se mi zdál jeden na první pohled zajímavý sen.

V tom snu jsem byl v brněnském onkologickém ústavu, kde mi tamní doktorka sdělila, že mám rakovinu
a že za dva roky umřu.

Nejprve mě tento sen vyděsil, zvláště poté, co jsem uviděl ten ústav na fotkách a vypadal přesně tak, jako v mém snu.
Poté jsem si ale vzpomněl na Junga.

Sny k nám nemluví přímo, ale pomocí obrazů, alegorií. Taky je důležitější to, jak se ve snu cítíme, než samotný
příběh či obsah snu.

Rakovina zřejmě poukazovala na můj boj s úzkostmi - jakousi psychickou rakovinou, dá-li se to tak nazvat.
Ta musí projít přirozenou apoptózou, tedy vrátit se do normální míry.
Stejně jako buňky v těle přirozeně rostou, ale musí vědět, kdy přestat, tak je normální mít úzkost
z nastávající zkoušky nebo rande, ale není už normální být z toho vyklepaný k smrti.

A dva roky? Číslo dva dost možná poukazuje na potřebu druhé osoby.
Partnera, prostě fajn kluka, či muže.
Člověk je tvor sociální a souputník do života by mi jistě pomohl překonat obtíže, které by se v průběhu času objevily.

Ono je to všechno v základu v naší hlavě, to, jak prožíváme svět, i jestli si ho chceme užívat i se všemi jeho pro a proti
a zútulňovat si ho tak, abychom se v něm cítili fajn.